Můj výlet s Akatsuki aneb jak být poznamenán po zbytek života

Jsme na misi už druhý den. Nikdy bych do toho nešla, kdybych věděla, jak si Pein neustále vymýšlí. Prý jednorázová akce, to tak.
Blahočíme se přes hory doly, křížem krážem a to jen proto, abychom sehnali ten jeho do nebes vynášený Ichiraku ramen, na který dostal recept od Naruta jako důkaz míru, ale jelikož si je svým kuchařským uměním vědom, stejně jako my ostatní, ani se nenamáhá a rovnou nás posílá na tuhle sebevražednou akci do Konohy. Kdyby aspoň zvednul zadek a došel si proto sám. Ten se raději muchluje s Konan v tom svém vyhřátém pelíšku, zatímco my ostatní mrzneme zimou tady v lese.
„Lidi, nezbylo ještě sake?“ zvolá Deidara s nadějí v hlase do nočního ticha. To je totiž asi jediné, co v tuhle chvíli dokáže zahřát. Odpovědí mu bylo nepřerušované škytání od mého opilého usínajícího souseda.
„Nene…*škyt*, Kisame…*škyt* se potřeboval…*škyt* ukolébat…*škyt*…“ vysmál se mu ten kříženec “kapra s debilem“. No, skvělý, já ale fakt nemám zapotřebí, budit se noc co noc kvůli těmhle opilým úchylům, zatímco se Pein s Konan vyhřívají ve skrýši, hádám, že pod stejnou peřinou.
Já jim to chudákům ani nezazlívám. Když si totiž prolítnu v hlavě události z posledních dnů, taky bych se napila…kdyby to všechno nevychlastali v záchvatu deprese moji společníci.
„Skvělý, jak teď jako usnu, když jsi to všechno vyremcal ty?“ vyštěkl rozzuřeně náš milovaný Uchiháček, momentálně střízlivý, dá li se tak tento stav nazvat. Jashin ale ví, co by se dělo, kdybych se nechala přemluvit a ve skrýši nabrala těch lahví ještě víc.
„Co pár facek, to tě uspí spolehlivě?“ udělám mu návrh, aby už konečně zalehnul a nechal nás, při nejmenším mě, vyspat.
„Ty jedna malá bestie…“ vyskočí na nohy ze svého nepohodlného spacáku a v očích aktivuje sharingan, hádám, že ve stavu mangekyou. Ani se neobtěžuju se mu postavit.
„Zhasni, chci spát!“ okřikne ho Hidan, snažící se momentálně jakkoli uspat, když na něj zasvítily Itachiho rudé oči, pro jistotu si ale u těla drží i svou kosu.
„*škyt* Tobi is a good boy *škyt*.“ vyrušil noční ticho náš přiblblý společník, momentálně ve stejném stavu jako naše milá rybiška.
„Tobi je hlavně ožralej.“ zchladila jsem ho, protože můj nervový systém opravdu začal ztrácet bariéru trpělivosti.
„Vy jste…*škyt*…na Tobiho zlí…*škyt*.“ pronesl k nám ufňukaným hlasem a konečně zalehl.
„Mám hlad!“ ozval se ve větru podnapilý hlas s přízvukem žraločím.
„Áááá, něco mě kouslo!“ vyletěl Deidara zpod peřiny a bolestně se chytil za zadek. Pod ním se plazil celý vysmatý Kisame, jenž si pravděpodobně spletl kuře s Deidarovým pozadím. Zatímco se Kisame kolébal ze strany na stranu, chudák Deidynka si prohlížel obtisk Kisameho žraločích tesáků na pravé půlce své zadnice. Když se nám sborově podařilo dostat Kisameho všemi silami do spacáku, mohli jsme díky Jashinovi zalehnout.
Ah, že konečně, už jsem to nemohla vydržet. Otočím se, přimhouřím své modré oči, přitulím se k peřině a snažím vypnout svůj nervový systém.
Po půl hodině marné snahy ale usoudím, že to nemá cenu a s povzdechem se převalím na záda. Zahledím se na téměř černé nebe poseté tisíci hvězd a v jeho středu mě pohlcuje zář tajemného měsíce ve stavu úplňku. Usilovně se zavzpomínám na uplynulé dva dny a hledám jediný světlý okamžik, u kterého bych nelitovala, že jsem tuhle misi přijala.
Nechcete se podívat se mnou?

Flash back
„Adélko!“ rozléhá se po celé skrýši zoufalý hluboký hlas. S Hidanem, právě sedícím se mnou u stolu a požívajícím mnou vlastnoručně zpracované domácí sus-hi, se na sebe podíváme pohledem *Copak té rybě zas přeskočilo?*
Do místnosti vtrhne ubrečený Kisame.
„Co pro Jashina děláš takový rámus? Zlověstní ninjové se tu snad ani nemohou v klidu nasnídat?“ vyjede na něj Hidan bez milosti, protože mu Kisameho věčné hysterické scény začaly lézt krkem.
„To teda nemohou. Stalo se něco strašného. Adélka je pryč!“ chytne se nechápavě za hlavu při myšlence na jeho rybu, jež tak pracně opečovával, opatroval, šlechtil a hrál si s ní ve svém akvárku (akváriu gigantických rozměrů 10X20 metrů) takřka denně.
„A?“ máchne Hidan nechápavě rukama nad hlavou a otráveně se svalí na židli.
„No…neviděli jste ji?“ zaleskne se v očích naší milované rybišce, když před sebou spjal ruce. S konečně nahodilými obvody, jež se vypnuly a náhle zapnuly tak nečekaně spolknu sousto jedné rybí rolky nasáté chutí mé oblíbené sóji.
„Vůbec!“ vykřiknu rozhodně, než se začnu dusit, přičemž Kisameho pohled padne na téměř, ale ne zcela, prázdné prkýnko s naší snídaní.
„Ty…“ S hrůzou sleduji, jak na mě cení svá ostrá zubiska a pro jistotu se zvedám ze židle.
„Tys zabila a naporcovala Adélku?“ poukázal na mě prstem a začal si vytahovat svůj obří meč. A já pochopila, že je zle. Zato Hidan celé divadlo s výtlemem sledoval a pro jistotu si ústa kryl rukou.
„Ty jsi zamordovala Adélku! Jak můžeš být tak chladnokrevná! Zemři!“ rozeběhne se na mě s mečem a slzami v očích.
„Ups, asi jsem si měla vymyslet i dobrou výmluvu, než jsem tu rybu podřízla!“ mihne se mi v hlavě myšlenka na mou vražednou akci, mezitím, co zdrhám před Kisamem, jež se právě chová jako neřízená střela aktivovaná náhlou ohnivou jiskrou v jejím zamrzlém obvodu.
„Jak jsi mohla? Ona byla tak zlatá!“ nepřestával mě pronásledovat, jen na mou osobu jednou za vteřinu mířil jakési nemilé slovíčko. Nebo i dvě.
„Jashine, byla to jen ryba a tys vyprakoval celou lednici. Co jsme si jako měli dát k snídani?“obhajuji se, abych se zbavila, možná že i pravdivého, obvinění.
Moc mi to ale nepomohlo. Kisame se za mnou bez přestávky řítil a nehodlal zastavit. Najednou ale jako blesk z čistého nebe…má záchrana.
„Tak dost!“ ozve se v místnosti tak hlasitě, až Kisame přímo před mýma nohama hodí tlamu.Všichni stočíme svůj pohled za hlasem. Před námi stojí zrzek, samý piercing a hrůzný pohled ve tváři. Až pak si uvědomíme, jakou spoušť jsme způsobili, tedy, hlavně Kisame.
„Co se tu kruci stalo?“ vyjede na nás šéfík bez okolků.
„Zamordovala a snědla Adélku!“ mířil na mě Kisameho ukazovák.
„Měla jsem hlad“ bránila jsem se a právem.
„To všechno kvůli rybě?“ zakroutí Pein hlavou a už trochu zklidněný k nám udělá několik kroků, snažíc se při tom vyhnout rozflákaným předmětům po podlaze. To si Kisame samozřejmě nenechal líbit a okamžitě na něj zaútočil…slovně. Když byl naštvaný, jeho slovník nepřekonal ani ten Hidanův.
Po úmorných několika hodinách se Peinovi (spolu s Konan, jež na Kisameho několikrát házela psí kukuč) konečně podařilo ho zklidnit a do místnosti se narval zbytek naší Akatsuki party.
Jako tradičně se začalo Peinovým proslovem, pokračovali Tobiho stryptízem, kdy téměř nahý pobíhal po skrýši a natahoval si své těsné kožené kalhoty, u niž zahlédl v módním, nutno podotknout dívčím, časopise poznámku –cool. Nakonec z Peina vypadlo, proč si nás sezval.
„Pamatujete si, jak jsme naposled bojovali s Konohou a Naruto sjednal mír a přitom mi jako důkaz dal svůj tajně střežený recept na ramen z Ichiraku?“ mířil k nám zvědavě svůj dotaz.
„Jo.“ Ozvalo se otráveně ode všech členů, včetně mě.
„Víte…ehm…já jaksi neumím vařit a nikomu jinému ten recept nedám. Víte, když jsem ten ramen poprvé ochutnal, myslel jsem, že jsem v nebi. A proto vám zadávám smrtelně důležitou misi. Chci, abyste se zastavili v Konoze a přinesli mi už hotový ramen. Od každého druhu jednu porci, rozuměli?“ pohlédl na nás hrozivě. Takhle jsem ho posledně viděla, když hledal v mém časopise Top dívky rady, co na holky funguje při flirtování. Myslím, že není nutné se zmiňovat, na koho je potřeboval.
„Ach jo!“ povzdechli jsme si všichni naráz sborově a otráveně se zvedli ze židlí, přičemž se Tobimu zachytly jeho kožené kalhoty za hřebík čouhající z boku sedátka, takže je měl zas dole. Tohle opravdu nikdo vidět nemusel, tak jsme se raději vypařili.
Při balení svých věcí za mnou přiklusal Hidan s prosíkem, ať vezmu pár lahví sake sebou, kdybychom *náhodou* dostali po cestě žízeň. Řekla jsem si: „Proč ne?“, stejně mi je ukradnou z batohu dřív, než opustíme skrýš, takže se s nimi ani nenanosím.
Konečně všichni komplet a připravení jsme se seskupili před skrýší a jak jsem čekala…batoh se mi náhle odlehčil o 5 kilo. Nemůžu tvrdit, že by mi to vadilo, spíš jsem se děsila, jak to bude vypadat, až budou lahve prázdné. Raději jsem na to ale nemyslela, to bych se totiž vůbec neodvážila vydat se s těmahle blbštejnama na takovou primitivní…ne, to se ani nedá nazývat misí. Řekněme Výlet pro pošuky. A to my jsme.
Když jsem si po několika úmorných hodinách, kdy už se stmívalo, všimla, že většina lahví už je prázdných, zděšeně jsem svým společníkům vytrhla s pařátů alespoň to, co zbylo, abych je mohla popřípadě uspat, až mi začnou lézt maximálně na nervy.
Když slunce zapadlo, rozhodli jsme se přes Peinova otravná varování, ať se nezdržujeme a přineseme mu jeho ňamku, co nejdřív, utábořit a rozdělat oheň.
S tím za pomoci mého katonu nebyl problém. Ostatní zas měli za úkol nasbírat dříví, rozbalit spacáky a speciálně jako pomstu pro Kisameho…obstarat potravu.
Navíc, pochybuju, že v téhle divočině žije něco jiného než hadi a brouci, ale nedaleko byl potok a v něm…
„Ne! Nikdy! Já své druhy lovit nebudu!“ ohradil se, jakmile jsem začala s jeho úkolem.
„Vážně? No, být tebou, rozmyslím si, jestli ulovím pár slizkých ryb nebo se nechám zamordovat svými hladovými společníky.“ Začala jsem s výhružkami a hodila hlavou směrem vzad, kde nás sledoval zbytek společenstva a vražedně si Kisameho prohlížel.
„No jo.“ odcupital se slzami v očích a nudlí u nosu směrem, kde slyšel vodu.

Asi po půl hodině se vrátil. Ve tváři měl stejný výraz, jako když odcházel, jen v rukou držel pytel, na jehož dně se mrskalo 6 ryb. Sám se totiž rozhodl držet přísnou hladovku, dokud se k potravě nenaskytne něco jiného než jeho rybí přátelé.
„No vidíš, že jsi to zvládnul. Dobře, něčím je bac do hlavy a já jenom skočím pro vodu. No, pro tu jsem tě taky mohla poslat, ale když už jsi tady…Ty se jen postarej, aby už sebou nemrskali a já je pak připravím.“ uklidnila jsem ho. Při odchodu jsem se jen ohlédla a zaregistrovala, jak v rukou drží Hidanovu kosu. Hned poté jsem zmizela v hustém lesním porostu s prázdnými lahvemi od sake, které…
„Sakra, vždyť já mám v batohu zbytek sake! No super, až se vrátím, budou všichni na mol.“ uvědomila jsem si a zklamaně pokračovala v cestě.

Na rozdíl od Kisameho jsem byla zpátky za 10 minutek. Čekala jsem, že ryby budou kaput a já je budu moc konečně opéct, protože jsem začala mít skutečně hlad. Namísto toho seděl na zemi sklíčený Kisame se svým obličejem založeným do dlaní a z hlasita vzlykal. Kolem něho se seskupil zbytek Akatsuki a začali ho utěšovat.
„Pro Jashina, co se stalo?“ vyzvídala jsem a hodila lahve s vodou na zem.
„Kisame se přemohl a zamordoval ty za**aný ryby, jenže to potom nezvládl a pohřbil je.“ Vysvětloval mi Hidan, zatímco podával Kisamemu kapesník.
„To snad ne! A co teď jako budeme jíst?“ vyjela jsem podrážděně, už jenom proto, že se do nočního ticha ozvalo mé kručící břicho.
„Ami, měj pochopení, vždyť to byli skoro jeho příbuzní.“ zastával se Deidara, připomínající mi v tu chvíli barbie panenku, kterým jsem jako malá vždy rvala hlavu a ďábelsky se při tom bavila.
„Ach jo, takže noc s kručícím břichem. Dobře, tak to pojďte zaspat, ať nemusíme sníst tady Zetsua. Já totiž četla, že Aloe Vera prospívá pleti.“ ustoupila jsem nakonec, když jsem pochopila, že dohadovat se s hysterickou rybou v záchvatu nemá cenu a zaplula do svého spacáku.
„Cos tím jako chtěla říct?“ vyjela na mě okamžitě ta kytka.
„To měl být kompliment. Třeba jako pleťová maska budeš konečně užitečný“ odfrkla jsem bez zájmu a zachumlala se.
„Ty jedna mrcho, abych ti do té masky nepřidal něco, co by ti s pletí udělalo takovou změnu, že bys na ni do smrti nezapomněla.“ bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem konečně a poměrně rychle, usnula.

Ráno jsem se probudila ze všech první. S protažením jsem vyskočila ze spacáku. Kupodivu jsem se vyspala celkem dobře. Okamžitě jsem si dala pořádnou rozcvičku, zabalila si věci a šla vzbudit ostatní.
Ti, i když neochotně, se stejně jako já vychumlali ze spacáků a zabalili, co bylo potřeba. Už bylo vše skoro hotové, když tu z křoví vyskočil někdo, koho jsme velmi dobře znali. Ještě k tomu někdo, kdo nám připomínal jednoho z naší party.
„Sasuke?“ vyhrkli jsme všichni překvapeně při pohledu na mladého Uchihu s katanou v ruce a vyděšeným pohledem v očích. Z našich řad okamžitě vystoupil jeho starší bratr.
„Sasuke, tak rád tě vidím.“ Rozeběhl se k němu a věnoval bratrské obětí. S ostatními jsme se na sebe podívali jako na největší idioty pod slunce a pak opět stočili pohled na bratrskou dvojici.
„Ah, Itachi, záchrana. Potřebuju pomoct, chce mě dostat….“ nedořekl, protože ze křoví vyrazil padesátník, i když na to nevypadal, vysoký, s bledou tváří a slizským pohledem. Sasuke se vyděšeně vrhl Itachimu kolem krku.
„Brácho, nedávej mě mu!“ prosil ho, že se nikdo nestačil divit a roztřeseným ukazovákem mířil na Orouše.
„Sakra, Sasuke, co ti udělal?“ staral se Itachi jako za starých časů.
„Já…já mu dal kopačky, protože jsem si uvědomil, že ten, koho miluju je Naruto a on mě nechce nechat odejít.“ Vysvětloval ubohý Sasan. V tuhle chvíli ho bylo líto i mě.
„Ale no tak, Sasuke, přece se ti ty naše probdělé noci líbily a teď bys mi jen tak utekl? To snad ne. Já ti to nedovolím.“ pousmál se Orouš slizce a olízl si svým nechutným jazykem rty.
Sasuke už nehodlal dál otálet a seskočil z Itachiho na pevnou zem, přičemž se bez váhání rozeběhl pryč. Za ním okamžitě Oroušek. Možná by mu i utekl, kdyby nesklouzl po hrobečcích, které vystavil Kisame pro své vlastnoručně zabité druhy.
„Né, Xaviéro, Rudolfíno! To né!“ vyštěkl Kisame a z očích mu vytryskly slzy. Pomalu se už chtěl vrhnout na Sasukeho, ale zadržel ho Zetsu. Chudák Sasan už to měl takhle dost těžké. Oroušek ho totiž dopadl, přehodil si ho na záda a vystřelil pryč jako tornádo, přičemž jsme měli to potěšení slyšet Sasukeho zoufalé výkřiky i na míle daleko po pěkných pár minut.
„No a brášku máš v tahu.“ Nedalo mi to a musela jsem si do Itachiho rýpnout. Nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo, ale nic neříkal.
„Jdeme!“ rozkázal a tak jsme se tím už nezabývali a vydali se za ním. Kisame po cestě oplakal své příbuzné.
Po několika dalších úmorných hodinách jsme se znova utábořili. Tentokrát jsem pro ryby došla já. Co se ale nestalo…
Vrátím se a na zemi se válí moji zlití společníci…spíš to, co z nich zbylo. Jak byli na mol, ani nevnímali, takže všechny ryby zbyly pro mě. Tím lépe, ani Kisame, který byl, nutno podotknout, ze všech nejopilejší mi nic nevytýkal a nechal mě své další příbuzné zamordovat.
Zatímco já si spokojeně snědla svou večeři, ostatní zvládli zazpívat Kde domov můj a pár dalších lidovek. Hned potom následoval skupinový striptýz, přičemž jsem si pro jistotu zakryla oči ze strachu, co by na mě mohlo od všudypřítomných, vykouknout.
Nechci ani vědět, jak bych se já chovala, kdybych byla ve stejném stavu jako ostatní. Ale nic na mě nezbylo, tak jsem tady.
Ležím pod širákem v lese a sleduji nádhernou noční oblohu, zmítajíc se při tom ve svých vzpomínkách na uplynulé dva dny.
A nakonec si říkám, že to možná ani nebylo tak špatné, nemyslíte…..?