Čas vypršel

Sasuke cílevědomě směřoval do Konohy. Jeho jediným cílem bylo zničit svou rodnou vesnici a všechny, kdo by se mu snad pokoušeli odporovat. Na nikom mu nezáleželo, všechny životy pro něj byly bezcenné. Jedno jestli muž, žena či snad dítě. Jedno jestli šlo o jeho bývalé přátele a spolubojovníky, nebo snad o ty nynější, kteří za ním teď oddaně pospíchali splnit jeho nesmyslný vrtoch.
Krvežíznivost. Ta ho hnala dál.
Pomsta. To mu dodávalo sílu nezpomalit, ale naopak ještě přidat.
Právě teď se cítil jako nejsilnější shinobi, právě teď ho nikdo nemohl zastavit, právě teď věděl, že mu síly nedojdou.
Už jen kousek a bude to.
Poslední krok.

Před Sasukem se otevřel pohled na jeho rodnou vesnici. Nebo spíš na to, co z ní zbylo.
Z trosek se pomalu vznášel štiplavý tmavý kouř, který páchl nejen spáleným dřevem, ale taky, a to především, smrtí. Všude leželi mrtví, nebo vážně zranění. Umírali a nikdo jim nemohl pomoct. Nebylo dost mediků a tihle nešťastníci měli smůlu, že leží tak daleko od provizorního tábora.
Několik domů, které ještě nespadly, olizovaly červené hladové plameny. Krvavě červené uchihovské plameny. Madara tu byl před ním. Zmetek.
„Prohrál,“ zkonstatoval jeden jeho společník, který okolní zkázu vůbec nevnímal, a sledoval onen 'tábor'.
Na tvářích lidí, kteří byli tam, se kromě smutku taky zračila láska. Právě to totiž cítili k muži v jejich středu. K muži, který je zachránil. K muži, který se stal nejen jejich hrdinou. I přesto právě blonďákův obličej nedával najevo jedinou emoci. Žádný smutek nebo snad radost z vítězství.
Jeho průzračně modré oči upřeně hleděly na Sasukeho. S nenávistí? Nebo spíš nepřátelstvím?
To Uchihu zaskočilo, s tím nepočítal. Vsázel na nerozhodnost svého dávného přítele. Myslel si, že spíš než bojovat, se ho bude snažit převést na svou stranu.
Sasuke trochu přimhouřil oči a zamyslel se nad svými možnostmi.
Než však stačil zformulovat třeba i jen jednu myšlenku, na dva kroky od něj se objevil onen blonďák.
„Už se ti chce umřít, Sasuke?“ zeptal se Naruto. Jeho rozverný hlas teď zněl spíš jako vrčení. Vrčení lišky… „Pořád máš čas zmizet a já budu dělat, že ses tu už nikdy neukázal.“
„Teď mi konečně rozumíš, že?“ Uchiha se ušklíbl a naklonil hlavu mírně na bok.
„Taky se ti teď zdá směšné nezabít svého nejlepšího přítele?“
„Mého nejlepšího přítele jsi zabil právě ty - můj největší nepřítel!“ Narutův hlas byl tišší, ale mnohem zuřivější a nenávistnější. Pomalu zvedl ruku, ve které pevně tiskl čelenku Listové vesnice s červenou páskou. Stále na ní bylo krví přilepeno několik růžových vlasů.
Sasuke se začal ledově smát.
„Sakura, Sakura… Málem mě dostala,“ ukázal si na dlouho jizvu na krku. „Ale já ji sundal dřív, měla úžasně překvapený výraz.“
Naruto přimhouřil oči.
„Tvůj čas na odchod právě vypršel.“

Konohou otřásl jeden mohutný výbuch. Pak nastalo ticho, které narušoval pouze křik umírajících. Naruto nechtěl svou vesnici zničit ještě víc…
Skupinka přeživších ninjů Konohy stočila pohledy k družině doprovázející Sasukeho. Jejich chakra byla plná a žádné zranění je neomezovalo. Na rozdíl od Konožských. Ani jeden se však netvářil na útok.
Hinata držela v rukou nehybné tělo své mladší sestry. Byla mrtvá. Dědičce Hyuga klanu už ale slzy vyschly a teď hleděla do dálky na něco, co viděla jen ona.
O kousek dál právě zachvátily mohutné vzlyky Shikamara. Střídavě třásl s mrtvým tělem svého nejlepšího přítele a snažil se zase najít lesk v očích své týmové partnerky, které už mladého Naru neviděly.
Akamaru zmučeně kňučel u hlavy svého pána a přitom ignoroval vlastní zranění neslučitelná se životem. Nechápal, proč Kiba nevstane a nepodrbá ho za ušima tak jako vždycky.
„Vidíte je? Ubožáci!“ smála se tiše Karin.

Naruto čekal na tuhle chvíle od dne, kdy se průzkumná jednotka ANBU vrátila se Sakuřiným tělem, které mělo na zádech vyřezaný znak uchihů. Chtěl zabít toho, kdo byl teď v těle jeho dávného přítele. Protože tohle už Sasuke dlouho nebyl.
Bylo to snadné. S tou nenávistí, co ho poháněla, mu přišly Uchihovy útoky pomalé a nepřesné. S tím smutkem, co ho naplňoval, jako by se ho genjutsu netýkalo a jeho zničenou duši ani smysly soustředící se pouze na protivníkovu smrt ovládnout nemohlo.
Uchiha neměl šanci.
Sasuke ležel v prachu a smál se jako šílenec. Chyběla mu část pravé ruky a levé oko bylo slepé. Naruto byl nejen silnější, ale i krutější než si dokázal vůbec představit.
Bez výazu na něj shlížel dolů, jeho vlastní tělo neneslo jediné zraněn. Nebyl ani udýchaný.
„Nejradši bych tě tu nechal chcípnout, sežrat nějakým zvířetem, hlavně trpět,“ ten nelítostný hlas, co se ozýval, neměl s Narutem skoro nic společného, až na tu nekonečnou bolest. „Ale ještě by se sem přihnal nějakej tvůj poskok a pomohl ti. Nedopustím, aby taková zrůda jako ty, dál žila.“
Blonďák pozvedl katanu, se kterou celou dobu bojoval. Uchiha ji poznal. Ona byla autor jeho jizvy na krku.

Naruto očistil meč od té špinavé krve a vyšel. Ne zpátky, ale pryč od Konohy. Necítil touhu ani potřebu se tam vracet. Necítil úlevu nad vyhranou bitvou. Necítil smutek ani lítost. Necítil nic.