Konoha 11

Jejich tempo je vražedné, jejich protivníci jsou potulní ninjové, neposlušní pejskaři a … a … automaty v rukou jejich šéfové??
Lidé z Konohy 11 pracují ve dne v noci.

„Já ještě nechci stávat!“ byla první Kibova věta do policejní vysílačky.
„Inuzuko! Vstávat a cvičit!“ odpověděl mu veselý hlas z centrály patřící výpomocné síle mládí naprosto zamilované do svých zelených policejních uniformiček.
„Jak někdo může být po ránu tak plný energie?“ nechápavě zakroutil hlavou a pro jistotu přeladil frekvenci na Dattebayo 1 s čerstvými dopravními informacemi.
„Tak je zde nový krásný den a všichni zvesela jedou do práce, díky čemuž zde máme dopravní špičku a o nehody není nouze. Tak jsi dejte pozor na cestu! To je ze zpráv o sedmé vše a nyní vás čeká božský Naruto-ttebayo,“ vykecával moderátor, pak zazněla znělka a Kiba rádio s povzdechem: „Ještě tebe poslouchat!“ vypnul.
Znuděně vyhlédnul z okýnka a zde jeho pozornost zaujal velký billboard s nápisem: Jashin tě vidí tvař se, že pracuješ. Protočil oči v sloup a upřel svůj pohled přímo před sebe a v tom…
„Tak Akamaru, konečně začíná být veselo!“ vyhvízdl, zařadil hyper pohon a zuřivě pronásledoval černé BMW, jenž jej neomaleně předjelo.
Dohonit se mu ho nepodařilo, ale řidič onoho černého mazlíka zastavil přímo před policejní centrálou.
„A teď mi už neunikneš, předjet mě rychlostí sto devadesát kilometrů za hodinu, když povoleno je sto dvacet a já jel sto padesáti, je neuvěřitelná drzost a urážka jenž se nedá odpustit!“ zahrozil, zatnul výhružně ruku v pěst a s prásknutím dveří vylezl z auta.
Řidič BMW následoval jeho příkladu, dveře auta se pomalu otevřeli a z nich vystoupil maník s černým nagelovaným hárem a výrazem já jsem king ve tváři. Ladným krokem hodným každého dobrého modela si to zamířil na ústřednu.
Kiba se chtěl okamžitě vrhnout na něj a nebýt jeho kabátu zaseknutého ve dveřích auta, zajisté by se mu to podařilo. S takovou, ale pouze hodil placáka na asfaltovou silnici a hodnou chvíli se sbíral se země, což se mu ze začátku moc nedařilo.

Černovlasý maník vstoupil do místnosti, zakroutil zadkem před růžovlasou sekretářkou a vstoupil do kanceláře své budoucí šéfové.
„Poslušně hlásím, nástup,“ zasalutoval a odhalil řadu lesknoucích se perliček.
„Výborně tvůj budoucí parťák by měl za moment dorazit,“ opětovala mu úsměv a rychle pod stolem naplnila přihrádku na saké, prázdnou lahvičkou již do této chvíle vyprazdňovala.
Klapli dveře a v nich vítězoslavně stál Kiba s alkohol testrem v jedné ruce a bodovacím notýskem v ruce druhé.
„A teď si tě podám kamaráde, okamžitě naval doklady!“ zaječel a švihl mladého Uchihu notýskem po hlavě.
„To je policejní brutalita!“ Vyštěkl a okamžitě si začal kontrolovat svůj účes v zrcadle.
„No chlapci vidím, že si spolu budete dobře rozumět a vzhledem k tomu, že jste na odchodu nezapomeňte za sebou zavřít dveře a zavolat mi Sakuru.“
„Nový parťák? My s Akamarem to zvládneme sami!“ chytil se Kiba za hlavu a naštvaně vyšel z její kanceláře.
„To bych se divila, zatím vám pořádně nevyšel ani jeden případ,“ ušklíbla se Sakura a při pohledu na Kibův zabijácký výraz se jala schovat do kanceláře šéfové, která zajisté potřebovala doplnit další dávku své medicíny zvané saké.
„Hele, neřeš to tolik, nějak se už přežijeme a když tak si dáme Delisu,“ usmál se na něj.
„Já sladký nejím!“ štěkl po něm a zamířil směrem k jejich autu.
„Škoda, ta ti totiž vždycky zvedne náladu,“ pokýval hlavou a nasměroval si to za ním.
„Skvělý, jo a když tak můžeš mi říkat Kibomaru,“ zastavil se Kiba kousek od auta a změřil si svého parťáka pohledem.
„Nebylo by lepší Kiba?“ nakrabatil Uchiha obočí.
„Ne! Takto to zní více mužně,“ zakroutil Kiba hlavou a nasedl.
„Fajn já jsem Uchiha, Sasuke Uchiha,“ mrknul na něj Sasuke a otevřel přední dveře, tam spatřil chlupatou bílou kouličku s dvěmi řadami ostrých zoubků, jenž nebezpečně cenila směrem k němu.
„Musíš seděl v zadu, toto je jeho místo,“ zakřenil se Kiba a nastartoval.
„My Uchihové byli vždy proslulí jako nejlepší policisté v kraji a já mám sedět vzadu?“ nechápavě se na něj podíval.
„Nejlepší? A co alchymisti?“ vrátil mu Kiba stejnou mincí.
„Lůzři,“ ušklíbl se Sasuke a rozvalil se na zadní sedačku.
„Tak hezky připoutat, toto bude tvoje životní jízda, ukážu ti co to autíčko umí,“ zahihňal se Kiba. Pronikavý zvuk motoru se rozezněl přes parkoviště a auto se za skřípání pneumatik rozjelo. Po chvíli už oba valili po dálnici s Delisou v puse. Než…

„Nějakej rušný den, ne?“ optal se Sasuke a pevně se zapřel o přední sedadlo. Kiba přikývl, pevně uchopil vysílačku, téměř automaticky zamáčknul knoflík a dál se do hlasitého opakování jedné a té samé věty.
„Konoha 11 volá centrálu!“
„Centrála slyší,“ ozvala se mu z vysílačky otrávená Sakura.
„Hele nešla by jsi se mnou dneska na rande? Teda co to melu, potřebujeme pomoc, všem hlídkovým vozům pronásledujeme pachatele v zeleném fiatu, jsme na rohu hokage a Hyuuga Street,“ dal se do téměř rutinního hlášení a šlápnul na plyn.

„To jsme na E50?“ optal se zvědavě Sasuke.
„Ne, E55, to jsi mi to policajt, když nepoznáš tu nej cestu. Proč?“ otočil se na moment Kiba, ale vzápětí si uvědomil, že při takové rychlosti by měl pozorovat cestu a tak se zase otočil zpět.
„Ta stopařka vypadá podezřele,“ ukázal Sasuke prstem na mladší ženu s červenými vlasy a brýlemi.
„Hmm to byla Karin a nevím jak ti to říct, ale ona nestopuje…“ usmál se Kiba a spustil stěrače aby omyl pár mušek rozpláclých o přední sklo.
„Tak, co takhle zastavit?“ zbystřil Sasuke a začal Kibu na předním sedadle doslova hypnotizovat.
„Nekaž mi kšefty, stejně jsme přejeli,“ vyplázl na něho jazyk a pro jistotu ještě přidal na plynu.
„Tak jo chytíme toho broučka,“ usmál se Sasuke a opět se dal do pozorování pronásledovaného zločince. To ještě netušil, jak to řekl doslovně.

Auto se jim podařilo předehnat v další zatáčce a za pomoci prudkého přibrždění a slabého nárazu obou aut byli nuceni zastavit.
„Hele když tady tak budeme stát u krajnice, bude to stopování a nebo něco jiného?“ neodpustil si poznámku Sasuke, ale Kiba ho ignoroval. Vytáhl svou speciální policejní zbraň, upravenou pro jeho potřebu tak aby mohl vystřílet co nejvíce slepých kulek a doufat, že alespoň jedna zasáhne cíl, aneb jak říkala Tsunade: Doufat může!
„A teď pěkně vyjděte s rukama nad hlavou toto je přepadení, totiž policie!“ vyštěkl po řidiči zeleného vozu a ten neochotně s rukama nad hlavou vystoupil z auta.
Sasuke mu okamžitě nasadil želízka a když společně zamířili do auta začal opat staré naučené fráze: „Máte právo na uplácení policie, ale nesmí se to dozvědět nadřízený nebo osoba výše podstavená nad policistou upláceným, nemáte právo na žádný hovor, díky finanční krizi se opět zdražovalo a mi krademe jen opravdu ve výjimečných případech, jako když nám dojde benzín a nebo nemáme peníze na veřejné WC, dále máte právo na svého ANBU zástupce, pokud nemáte na svého dostanete nějakého přiděleného, máte právo nevypovídat v případě, že máte sešitá ústa nebo vyříznutý jazyk, máte právo…“
Kiba se mezitím spokojeně posadil do auta a sledoval Akamara se zájmem obcházející patník, když ale začal podezřele nadzvedávat nožičku dal se do hlasitého řevu: „Akamaru co to děláš my máme jít příkladem, copak já tady taky jdu a likviduji majetek Listové republiky?“
Akamaru štěkl něco ve smyslu: „Ano, přesně toto děláš,“ a spokojně se posadil na přední místo.
Následovala akademická čtvrthodinka a policejní tří hodinka než přijeli posily, které je odvezli nabourané auto pachatele, ale to už naši tři hrdinové a jeden pachatel zahájili výslech.

„Vidíš ty brýle?“ ukázal Kiba pachatelovi přímo do tváře.
„Nejsem slepý,“ pokrčil Sasuke rameny.
„To bylo to první co mi na něm přišlo podezřelé,“ usmál se Kiba a s pohledem Sherlocka Holmese pokračoval: „Tak přiznej se! Pro koho pracuješ? Akatsuki? Nebo nějací jiní dealeři?“ Ale obviněný dále mlčel.
„Tak je to jasný,“ vypískl pochvalně Sasuke.
„Myslíš, že to udělal a teď zpytuje svědomí?“ začal si mnou Kiba ručičky.
„Ne, je němý,“ protočil Sasuke oči sloup.
„Pchhh jen nemluví,“ povzdychl si Kiba.
„Pánové jestli budete pokračovat, chtěl bych vás upozornit, že mám hnědý pásek z jezení čočky,“ povzdychl si mu sedící na židli před nimi a se stále pevným výrazem sledoval jejich reakci. Kiba nakrabatil nos.
„Máš něco společného s božským Narutem-dattebayo?“ probodl jej Uchiha pohledem.
„Pravda, ten taky smrdí i přes rádio a pak, že za globální oteplování může freon 12 ničící ozón,“ chytl se za nos a začal zhluboka dýchat pusou.
„Toho neznám, proč?“ změřil si ho pohledem.
„Už dlouho se snažím sehnat jeho autogram,“ párkrát zamilovaně zamrkal a raději se posadil.
„Takže, když už jsi se nám kamaráde konečně rozmluvil, tak jak zní tvoje ctěné jméno,“ pokračoval s dotěrnými otázkami Kiba.
„To tykání bych si vyprosil,“ ohradil se řidič zeleného autíčka a stočil svou hlavu směrem ke Kibovi.
„Vždyť jsme tak stejně starý, ale dobře, tak jak tedy zní vaše jméno?“ začínal být pomalu víc a víc nervózní.
„Zní věru libě,“ odpověděl klidným hlasem.
„A nechcete nám ho tedy říct?“ vyštěkl Akamaru a zakousl se mu do nohy, Kiba to velmi ochotně přeložil.
„Nechtěl,“ zakroutil hlavou.
„Nechce,“ odvětil Kiba Akamarovi.
„Řekni mu, že jestli ho neřekne, tak ho pokoušu,“ zavrčel Akamaru.
„Jestli jej nepovíte, tak on kosti rád,“ přeložil Kiba.
„Tak to raději ne, jmenuji se Aburame Shino a jsem agentem jejího veličenstva,“ přiznal se Shino popravdě.
„Prý stejně neřekne,“ přeložil opět Kiba a Akamaru se nebezpečně rozvrčel, „Kibo já mu rozuměl!“ Naštvaně zamáchal ocasem a odkráčel z místnosti.
„Už jako malý brouček ve své larvičce jsem uvažoval čím si budu vydělávat a pod jakým jménem budu mít tajný účet v mlžné, který mi bude pomáhat s daňovými úniky. A když jsem se pak rozhodoval co dál dělat, policie pro mě byla jasná volba!“ dal se Shino do vyprávění a Kiba i Sasuke pozorně poslouchali.
„Tak a nyní když mě omluvíte, mám ještě jedno důležité jednání,“ posunul si brýle na nose a vstal.
Sasuke si otřel pár slziček, jenž se mu vybavili při vzpomínce na své mládí a galantně mu přidržel dveře.
„Můžete si vzít naše auto, mi jsi ukradneme jiné,“ dojatě na parkovišti podal Kiba Shinovi klíče.
„Děkuji chlapci, jste na mě tak hodní,“ odpověděl Shino také mírně plačtivým tónem.
„Tak už to u dálniční policie chodí,“ zašeptal Sasuke a Shina objal. Kiba mu pouze položil ruku na rameno a s přáním šťastné cesty se rozloučili jako chlapi, neboť chlapi se neobjímají. Oni se líbají!
Poté Shino za hlasitého potlesku všech okolostojících nasedl do auta.
„Šéfe řekneme jim, že té kocábce došel benzín?“ dívala se na to pozdvižení Sakura z okna své šéfové.
„Ne, ať si trochu užijí než je odvezeme do blázince, zatím jen úsměv a mávat, úsměv a mávat!“