Srdce na tisíc kousků

Krásný letní den. Slunce pálí, děti pobíhají venku, smích nezaniká. Všichni se určitě skvěle baví… až na mě.
Já, schoulená do klubíčka u kmene stromu si promítám v hlavě nejkrásnější chvíle mého života. Bylo jich mnoho, ale všechny měly něco společné… jeho.
Neuplyne den, abych na něj nemyslela. Den, abych si nevzpomněla na jeho krásný uklidňující úsměv. Den, abych si nevybavila jeho nádherné modré oči, jež mi připomínají mořskou hlubinu, ve které se při každém pohledu do nich můžu utopit. Ty jeho oči měly takovou hloubku, ale… já se nikdy nebála. Naopak, cítila jsem se v bezpečí. Jako by mi nikdo nemohl ublížit.
Nevím, čím to bylo.
Ale jo, vím… byl to on!
Jeho duše bojovníka, která vždy bojovala až do konce. Jeho statečné srdce,které tisíckrát obětoval za ty, co miluje.
Kéž bych byla jako on. Měla jeho odvahu, jeho sílu, jeho vůli, jeho… je toho moc.
Vytvořil si v mém srdci zvláštní místo, aniž by o tom věděl. Místo, které bude navěky patřit jenom jemu a které nikdy nikdo nevymaže.
To on mi dal důvod žít, nebo líp - on byl ten důvod.
Milovala jsem ho vždycky. Nikdy jsem ale nesebrala odvahu mu to říct. Tak moc jsem se kvůli němu trápila, tak moc jsem ho chtěla mít vedle sebe a stačilo jen otevřít ústa a říct ta slova. Nikdy jsem to ale nedokázala, ale pak… ani jsem nemusela. Udělal to sám.
Slova nebyla potřeba. Stačilo, když se mě dotkl a spojil své rty s mými, stačil jediný pohled do jeho očí a… splnil se mi nejkrásnější sen.
Když jsem byla s ním, jako by pro mě okolní svět přestal existovat. Cítila jsem se, jak to říct… volná, i když jsem popravdě právě byla spoutaná. Připoutána k němu pouty lásky. Tak to i bylo.
Chvíle strávené s ním, jen my dva a naše láska. Měla jsem přátele na život a na smrt, měla jsem vedle sebe člověka, kterého jsem milovala na světě nejvíc, člověka, za kterého bych umřela, ale... skončilo to opačně.
Jak jsem si myslela, bylo to až moc krásné na to, aby to byla pravda.
Všechny nádherné vzpomínky se najednou ponořily do temnoty. Život je nespravedlivý.
Proč vše krásné musí jednou skončit? PROČ?
Ptám se a slzy mi stékají po tvářích. Celá se třesu, nevím jak dál.
Ztratila jsem člověka, pro kterého jsem žila, který byl se mnou, ať se dělo cokoli, který mě nikdy neopustil, jak to dělali ostatní. Ne, on byl jiný, jediný…tak PROČ?
Museli to všechno zničit!
Proč? Proč je pro ně moc víc než láska? Poznali to vůbec někdy?
Asi ne, protože to by nikdy neudělali to, co se stalo.
Nikdy jim neodpustím. Ani jim, ani jemu.
Ano, zachránil mě, ale ani ho nenapadlo, že když budu žít bez něj, budu trpět víc, než kdybych zemřela. Život bez něj pro mě nemá cenu.
Už jenom proto, že měl být celý s ním. Hinata Uzumaki, nezní to špatně, že ne? To byla velmi blízká budoucnost, alespoň si to myslel on, to bych jinak nenosila ten prstýnek.
Nechci už žít. Nejraději bych to teď hned ukončila, všechno to utrpení.
Ale nejde to. Jeho krev ve mně vyrůstá. Už nemám jeho, jen to, co mi zanechal. A já to budu opatrovat srdcem i duší. I kdybych měla zemřít. Nedovolím, aby mi vzali to poslední, co mi z něj zbylo.
Proč? Protože já se nikdy nevzdávám. To mě naučil on, člověk na kterého budu vždy vzpomínat a který navždy zůstane v mém srdci.