Our Truth

Naše Pravda

Sedím tiše v křesle a pozoruji hodinovou ručičku, jenž se tak neuvěřitelně pomalu pohybuje po obvodu kruhu, co tvoří hodiny. Umírám touhou se zvednout a běžet za tebou. Zabít tě a nechat tě tiše krvácet, ale vím, že nakonec půjdu stejnou cestou jako ty. Udělám to, abych mohl být silnější, abych tě mohl zabít. Je mi jedno, jak dlouho to potrvá, protože vím, že jednou se dočkám. Že jednou přijde můj čas. Ale do té doby bych chtěl aspoň chvíli sedět v tomhle křesle. V tomhle domě, které dřív bylo sídlem Uchihů. Jen tak tu tiše sedět, poslouchat tiché provokující tikání hodin a zabíjet čas. Protože přesně tak, jak teď zabíjím čas, tak stejně jednou zabiju tebe. Občas si přeju, abys přišel na způsob, jak to vzít zpátky a já tě nemusel zabíjet. Protože jsem tě tolik miloval. Nii-san, prosím vem to nějak zpět…

Po pár letech jsem se konečně dozvěděl, kam jsi se dostal. Vím, že jsi teď ve společenství, jež se nazývá Akatsuki. Je to zkratka, která mě posunula o krok blíž k tobě. Je mi jedno, co je to vaše společenství zač. Je mi jedno, že jste tam všichni nebezpeční vyhnanci a je mi jedno, jak moc jste silní a jak moc je to vaše společenství zlý. Celej tenhle svět je zločin, kterého se někdo dopustil a mi za ten hřích teď musíme pykat. A tak si ho chci aspoň odpykat po svém. Rozdrtím tvůj povýšený úsměv a až bude po tobě, Anii-chan, nasadím ho já…

Copak, bráško? Snažíš se na mě zapomenout? Zapomenout na všechno, co jsi mi způsobil?! Na všechny ty krvácející rány v mé duši!?! Na to přeci nemáš! Jen zbytečně budeš plýtvat mým časem. Rozsel si v našich srdcích temnotu a my skrz ni padáme kam si do hloubky nicoty. Nemáme se čeho chytit, o co se zapřít. Budeme takhle padat až dokud naše životy nedosáhnou svého cíle. A dokud nás nepohltí země, která nás bude dusit ve svém chladném objetí. Já nechci, abys zapomněl! Protože až před tebou jednou budu stát, chci, abys věděl, proč mám na rukách tvou krev. Tak už konečně přestaň lhát sám sobě! Přestaň si nalhávat, že to byl osud a postav se realitě! Té realitě, která tě jednou dostane a pohřbí tisíce kilometrů hluboko. Pomalu si vytvoříme vlastní pravdu. Ty svou a já tu svou, které se budu držet až do konce. A čím dál zajdeš, tím víc já budu podrážděnější a pomstychtivější. Tak jdi…

A po tolika letech, tě mám konečně na dosah, ale přesto si chci ještě chvíli tiše posedět v tomhle křesle a poslouchat to známé a dnes už uklidňující tikání hodin. A tím, že si budu vybarvovat tvé poslední chvíle a krutě se smát, si zkrátím svůj čas, který se mě po celou tu dobu snažil dostat. Jsem odhodlán tě zabít, protože teď už vím, že to nikdy nevezmeš zpátky. Ty totiž nemůžeš. Není jak! Proč nezastavíš věčnost a nepočkáš na mě? Máš snad strach? Nebo jen chceš, abych si vytrpěl mnohem víc?! Aby se mé rány ještě víc otevřely a ty je nakonec mohl naplnit solí!?! Cítím tvé napětí, Itachi. I přes tu dálku, která nás od sebe odděluje. Proč to prostě nenecháš běžet a nepočkáš smířlivě na svou smrt? Nemůže to být tak těžké. Jsme přece bratři…

A teď jsem tu! Jsem tu, abych tě konečně zabil. Tiše se plížíš kolem mě a doufáš, že mě snad zmateš. Nebo je to jinak? Pověz, Nii-san. Zajímalo by mě proč stále mlčíš, proč se mě tím tichem snažíš dohnat k šílenství. Právě jsme došli na konec. A i když to byla drsná cesta, my jí proletěli s neuvěřitelnou volností. Přesto jsme nedokázali zrychlit tempo. Ale to už je jedno. Konečně jsme tu…!

,,Lžeš!“ vykřikl jsem zoufale a odmítal přijmout slova, která mi měla objasnit pravdu. Slova, která jsi mi řekl až poté, co jsem ti zasadil ránu, kterou nemůžeš přežít. Musím tu teď u tebe klečet s koleny ve tvé krvi a nechat pravdu, aby mě obstoupila a nakonec úplně zničila. A co ty? Hledíš na mě smířlivě a mě se zdá, jako by ses mi ještě vysmíval, v jakém omylu jsem to žil. ,,Proč se sakra usmíváš?!“ zařval jsem na tebe a s oka mi vytekla jediná slza, která dopadla na tvou bledou ruku. Uchopil jsi mě za košili a donutil si mě tak sklonit se k tobě.
,,Sasuke…“ zachraptěl jsi mé jméno. ,,Bez ohledu na to, jak moc jsi mě…nenáviděl, jsem tě já po celý svůj život…neskonale miloval…“ a pak tvé sevření povolilo a tvé oči zůstali hledět na modré nebe.
,,Anii-chan?“ zeptal jsem se tiše. Ale odpovědělo mi jen smutné ticho.Poznal jsem, že z tvých očí vyprchal život, protože byli zastřené smrtelnou šedí a hleděli bez výrazu do kalné modře. A i když jsi byl konečně mrtvý, necítil jsem uspokojení. Cítil jsem prázdnotu a obrovskou bolest, jak se mi v srdci otevřela další rána a začala krvácet.
Z očí se mi spustily slané potoky slz. Zatlačil jsem ti oči a nakonec jsem si zničeně položil hlavu na tvou hruď. Přitom jsem přesvědčoval sám sebe, že jsi jen sprostý lhář. Chtěl jsem si zlehčit svůj úděl tím, že jsem dál věřil své pravdě…