Itachiho bouře

Takové ty moje kecy :D

Dneska u nás pršelo a bouřilo, tak mě napadlo napsat tuhle jednorázovku zrovna na bouři a jelikož jsem Itachifilka, tak volba byla jasná a níže mě i inspiroval obrázek bouře, který jsem náhodou našla.
Tak dost bylo keců a nechám příběh vyprávět…

Vyprahlou zemí, kde i jezero začalo vysychat se procházel černovlasý muž, který byl oblečen v černém plášti s červenými mraky a myšlenkami byl u svého mladšího bratra, kterého miloval nade vše.
„Promiň mi vše bráško, je mi líto, že jsi tohle všechno musel zakusit, ale ani já jsem nedostal na výběr, kdybys tak znal celou pravdu…“ zašeptal Itachi a při jeho dalších slovech náhle spadlo pár kapek a za chvíli již lilo jako z konve a kapky deště vytvářely rovné provázky. Jakoby někdo z nebe spustil nitě a hrál si s nimi. A aby ta scéna byla kompletní, tak nejdříve zahřmělo a pak se na obloze objevil blesk, ale takovým zvláštním způsobem, že si Itachi přál, aby byl tím bleskem zasažen a ukončil tak jeho trápení, ale věděl, že je tu stále jedna věc, kterou musel udělat…
„Sasuke, vím, že mě nikdy neuslyšíš, ale tak rád bych ti předal svoji Ohnivou vůli, abys se stal takovým ochráncem Konohy jako jsem to po celá ta léta dělal já, ale vím, že je to můj nesplnitelný sen, který se nikdy nenaplní.“
Dál šel svou cestou a vůbec mu nevadilo, že je už celý mokrý až na kost. Nevnímal to. Vnímal jen to, že jakmile se na obloze objevil další blesk, tak díky němu se cítil jaksi klidně.
Věděl, že Sasuke používá Chidori…
No možná jistým způsobem ten blesk Sasukeho techniku připomíná…
Itachi si klekl na kolena a bylo mu jedno, že se zašpiní, ale už mu docházely síly na to bojovat proti své nemoci, Sasukeho nenávisti a co bylo hlavní i přes to všechno, že i když mu Kisame přirostl k srdci jako přítel a kolega, tak věděl, že je svým způsobem nepřítel, ale nikdy se to nedozví stejně by se mu vysmál a pak by řekl: „Ty si ze mě střílíš! Dobrej vtip! Víš, že na tohle nejsem a cit zvaný jako přátelství neznám a ani nechci!“
„No, ale stejně se mi Sasuke bude stýskat po tom jak jsi pořád chtěl, abych tě učil jak na shurikeny. Byl jsi jediná osoba, na které mi skutečně záleželo a je mi líto, že musíš vést život jako vyděděnec a jak jsem se dozvěděl, že jsi u toho sannina Orochimara, tak jsem byl smutný a zklamaný. Doufal jsem, že pochopíš, že skutečnou sílu získáš tím, že budeš věřit sám sobě a budeš naslouchat a pomáhat svým přátelům, ale v tobě převládla ta temná stránka a pro to je mi tak smutno, ale věřím, že jednoho dne vše pochopíš. Možná že už bude pozdě něco dávat do pořádku.“
Teď již neplakalo jen nebe, ale i Itachi, kterého přemohl pláč s smutek nad vší. Už neklečel, ale ležel.
Už toho na něho bylo moc a on nevěděl jestli to vše vydrží a zvládne a opět oblohu pročísl blesk a on si přál, aby byl konečně konec. Jenže mu v mysli proběhl obrázek osmiletého Sasukeho, který si sáhl na čelo po bratrském gestu a řekl:
„Bráško, to říkáš pořád, že na nemáš čas, ale kdy ho budeš mít!“
A pak náhle se mu zjevil těsně po objevení těla rodičů a následně jak zažil nejprve překvapení a ihned ho vystřídal šok a pláč.
„Ano, nenáviď mě z celého svého srdce, poznej nenávist a pak mě budeš schopný zabít! Jinak proti mně nemáš šanci…“ další slova splynula s asi nejsilnějším zahřměním za celou bouřku.
„Možná, Sasuke to bude znít šíleně, ale nelituju toho, že jsem vyvraždil náš klan, stejně byl celý prohnilý myšlením Madary, který stále musí žít v minulosti. Ani si neuvědomuje, že stále ničí ostatní tak, že kdybych to neudělal já, tak by to udělal někdo jiný, možná právě ty, protože jsi jako další dostal do vínku tu stejnou sílu možná, že je ještě větší. Nevím, ale za nedlouho to budu moci posoudit, jelikož se již brzy střetneme, můj milý bráško.“
Pořád nemohl uvěřit tomu, že jeho slibný život ninji z Konohy dopadne takhle tragicky a jen mu bylo líto, že zemře aniž by ho někdo pochopil nebo mu alespoň malinko rozuměl…
Jakoby i nebe vycítilo Itachiho velmi silné emoce, tak se rozpršelo ještě víc, tedy pokud to ještě bylo možné.
Itachi tam jen tak ležel a neustále přemýšlel, že mohli vést se Sasukem normální nudný život a možná by zemřel na stáří a ne na nějakou pošahanou nemoc, kterou ani doktoři neznaj a právě ta myšlenka na nemoc ho donutila se rozkašlat, tak si vzal jeden prášek, který už stejně nezabíral jako předtím…
„I když to, nevíš, tak já umírám a ty budeš můj soudce a taky nade mnou zlomíš ten Damoklův meč co mi visí nad hlavou, jen mě mrzí, že nevíš celou pravdu, ale tu ti nemohu říct.“
Ani nevěděl odkud se vzala ta podivná energie, která mu náhle začala proudit po celém těle, ale našel poslední skrytou sílu na to, aby to vše dotáhl do hořkého, ale pro něho do vysvobozujícího konce…
Itachi se pomalu zvedl a našel sílu pokračovat na místo určení…
Jeho stopy déšť okamžitě smyl, takže to vypadalo jako, že kráčí po vodě anebo jako kdyby byl duchem…
Déšť neustával ani když se začalo rozednívat, tak Itachi nepociťoval potřebu spánku věděl, že pár dní jich bude mít kolik bude chtít.
Sundal si již tak promočený plášť a dal si ho jen tak přes rameno a pokračoval na své poslední cestě…
Nikdy už neuvidí rodnou Konohu ani její obyvatelé, kteří mu vděčí za mnohé a ani o tom neví, že zabránil občanské válce, která by Konohu položila na lopatky.
Ovšem na druhou stranu v tom viděl určité pozitivum. Sice zaprodal duši ďáblu, ale uklidňoval ho pocit, že tím vykoupil mnoho lidských životů.
Blesky byly čím dál intenzivnější a i hřmění dosahovalo vrcholu a Itachi si nemohl odpustit a musel si zařvat:
„Tak mě zabij! Tak dělej!“
Když se vyřval, tak náhle jako když utne, tak bouře ustala a vysvitlo slunce, které dávalo Itachimu naději, že vše přeci jen dopadne dobře.
Na to, že Itachi probděl a probrečel celou noc byl nabit tou zvláštní silou, která mu umožnila jít dál.
Itachi věděl, že ta síla je bratrská láska a nic jiného.

Uplynul asi týden od bouře, když se vyplnil Itachiho poslední sen…
„Tak jsi tu,“ řekl Itachi.
„Jsem tu, abych tě zabil!“ řekl Sasuke.
„Tak jen směle do toho,“ povzbuzoval ho Itachi.
„Jen, aby jsi nelitoval,“ poznamenal Sasuke.

Povedlo se! Zaradoval se v duchu Itachi a ještě než padl mrtev na zem, tak se usmál a myslel si: „Tak jsem se přeci jen nemýlil. Máš Ohnivou vůli, ale jen o tom nevíš. Jsi další dědic.“ A zemřel.

A když dnes Sasuke vidí nebo slyší bouři, která ho neděsí jako dřív. Spíš uklidňuje, tak může zaslechnout tiché volání, které zní:
„Jsi dědic Ohnivé vůle a tomu osudu neunikneš!“