Žánr
Co je uvnitř
[i]Pein seděl na terase nad Amegakure. Jeho oči byly upřené do prázdna, ale pořád věděl, co se kolem něho děje. Jeho levá noha visela z kraje a ta druhá byla opřena. Pravou ruku měl na pravém koleni a kloubek svého palce měl na rtech. Slyšel hřmění bouřky. Matná světla svítila na prvních pár bilionů dešťových kapek, co spadly z temných mraků. Znovu přemýšlel. Analyzoval. Dělal strategie. Nechal se inspirovat.
Přemýšlel.
Hluboce.
Richard Clayderman - Love Story
[center][i]Říkáme si to často.
A ani si to neuvědomíme.
I ty se chceš určitě ptát na spoustu věcí.
Tak proč se neptáš?
Čeho se bojíš?
Možná ti neodpoví.
Možná tě taky zabije.
Tak jako zabil mnoho lidí.
Ale přesto, nestojí to za to?
Dozvědět se pravdu.
Pro to hodně lidí obětuje svůj život.
Naivně.
Hloupě.
Silně.
Silně?
Ale ano …
I to je síla.
Malá, ale je.
Jaká?
Ta tvá.
Hluboký žak
http://www.fanfiction.net/s/4494210/1/PeinKona_Heartbreak
Autor: Hellkidd
Překlad: RikudouPein
[i]Pein byl chladný krutý muž s temným srdcem a jeho city byly, jako by neexistovaly. Nikdy nic nedával najevo, nikdy nikomu neřekl jak se cítí a ani se nesnažil hrát na city. Prostě je odbyl jako by nic.
Sledování hvězd
[i]Byla krásná noc, dost krásná na noční procházku po cestě k potůčku, která vedla skrz louku, u které jste si mohli sednout na kámen.
Byl to leaderův starý koníček, který si nemohl odpustit, ať mu bylo jakkoliv zle.
"Co děláš?"
Pein škubl hlavou a zeptal se sám sebe, kdo ho to překvapil.
"Ahoj Konan."
"Bude ti vadit, když si sednu k tobě?"
"Ne, klidně si sedni."
Leader se posunul, aby si jeho partnerka mohla v klidu sednout.
"Nevěděla jsem, že se pořád díváš na hvězdy."
WAITING FOR YOU
"Neboj, slibuji, že budeme v pořádku. Věř mi..."
Na Konohu začal pozvolna padat temný závoj noci. Všechny děti, co si hrály venku se postupně rozutekly domů, to aby mohla začít ta pravá temná část dne, pyšnící se biliony hvězd ve svých havraních vlasech. Někdo říká, že právě vedle hvězd jsou všichni zesnulí, každý večer se vaše oči upírají na tu hromadu zlatých, blýskajících se perel a doufají, že jejich milovaný na ně stále myslí, tak jako oni na něj.
Karin měla jen málo vzpomínek, které by mohla označit za šťastné.
Štěstí bylo, že přežila.
Tohle stačilo. Nakonec - nikomu nic nedlužila, ani svým vzpomínkám.
Kousla se do rtu.
„Svleč se.“
„P- proč?“
Zatracená holka, měla hloupé otázky.
„Říkala jsem, svleč se!“ vyštěkla.
„A- ale, ale…. Proč?“
Přeju příjemné čtení. 
Ten den mi bylo jedenáct… Žila jsem jen s babičkou, protože rodiče mi zemřeli už v raném věku a s ostatními z vesnice jsme se moc nestýkali, takže nakonec z toho byla „dámská jízda“.
„Konan, mám pro tebe dárek.“ Řekla mi po dlouhém rozhovoru babička. Okamžitě jsem se rozzářila.
„Je to to, co jsem ti nemohla dát k minulým narozeninám, protože jsem to nesehnala… Ale snad se ti to bude líbit.“ Řekla a podala mi balíček.
[i]Před dávnými dobami vznášel se nad Pouští bůh a byl to bůh strašlivý. Vládl vichrům rvoucím maso z kostí. Vládl škorpionům,jež jediným bodnutím zabíjí. Vládl žhavému slunci, jež nelítostně spaluje vše živé. Vládl puchu mrtvol a vládl mouchám. Vládl nemocím a vládl dravcům.
Byl to bůh smrti a byl to bůh strašlivý.
Krv... Smrť... Tá vôňa ukončených životov, ktorá sa vznášala všade okolo... Doslova ma poháňala vpred, za mojím cieľom. Aj keď... Čo ma čaká na konci?
Trápi ma to vôbec? Uškrnula som sa pre seba. Absolútne nie. Už dávno pominuli tie časy, kedy som sa starala o ostatných, o ich city, potreby.. Kedy som tŕpla, čo si o mne pomyslia. Teraz som konečne len Ja.
Je to taková blobost, co mě napadla...
Když ráno vstanu tak políbim svoji milovanou ženu
Snídani do postele dám jí a růži z lásky k tomu
Ještě umeju nádobí z večeře a vydrhnu vanu
Svačinu udělám si do práce a odcházím z domu
Mám skvělou ženu
"Teď vy madam."
První co ráno udělá je, že mi voslintá hubu
Nesnáším jídlo do postele, tu každodenní nudu
Při s*** vykřikuje promiň lásko já už budu
Ze zvyku zámávám mu z postele, když říká já už půjdu
Nesnášim svého muže
"Zajmavé."
Múry chrámu sú staré stovky rokov. Zapácha to tu hnilobou a je to tu cítiť miliardy rokov starými, hrôzou poznamenanými náboženstvami. Omietka potichu opadáva. Pach krvi sa nesie po celej budove a ešte na míle ďaleko. Po celé generácie sa sem neodvážila vkročiť žiadna noha… teda, aspoň nie ľudská.
Nevie sa presne, kedy boli tieto chodby postavené. Vie sa len toľko, že nimi prešli miliardy nôh veriacich. Čo je to vlastne náboženstvo? Niekomu stačí povedať ,,viera v Boha."
Lenže Boh nie je božstvo.
Zdá se vám také, že ať už je dovyprávěn jakýkoli příběh nikdy není stejný? Že se pokaždé najde odchylka, která činí ten následující život odlišný? Ovšem všechno živé a dýchající mají dvě věci společné a to je zrod a zánik.
Moje smrt je na dosah, cítím to z pohledu mého pána, který se mračí a s mým stavem není spokojen. Poslední lístky padají… padají jako by je nezajímalo, že zemřou, když se ode mě oddělí.
„Co říkáš na to, že bys kandidoval na post hokage?“ zajímal se bělovlasý muž, který měl za sebou poměrně bujarý život a ještě ho řada věcí čekala, ovšem teď byl klidný. Pousmál se na svého žáka, na kterého byl náležitě pyšný.
Byl krásný slunečný den...ano, přesně takový den, jako na začátku každé povídky, každého příběhu, každého radostného snu či jen vysněné představy. Den, kdy všichni s úsměvem na tváři vycházeli na ulici a radovali se z krásného počasí. Den, kdy si děti hrály na louce a se šťastnými tvářičkami se obracely k slunci, položenému vysoko na obloze.
Na nebi líně pluly tenounké řasité obláčky, naopak na zemi si nezbedný vítr pohrával s drobnými lístky v korunách stromů.
Slnko pomaly zapadalo. Príroda bola zafarbená do oranžova a pofukoval jemný vietor.
Hinata kráčala po uličke, smutne hľadiac do zeme. Premýšľala, čo by sa stalo keby sa rozhodla utiecť. Asi nič. Možno by si to nikto nevšimol, že chýba práve ona. A zase na druhej strane, šanca, že si to nevšimnú, je veľmi malá. Nikdy nechcela povedať, že na ten pohreb pôjde, ale prítomnosť jej otca ju donútila povedať áno.
A tak teraz kráčala na cintorín a premýšľala, či je dobré ísť tam.
Stála jsem na okraji mostu. Dávno už jsem měla být doma, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Ztratila jsem všechno.. ztratila jsem jeho…
Koná se další sraz bijuu a podobné havěti! Bijuu jsou V.I.B *very important bijuu*, tak se nezapoměň zastavit!
Kyuubi zatřásl hlavou, aby se telepatická zpráva přerušila a rozhlédl se. Stále byl držen v temnotě uvnitř Naruta. Zkroušeně zakňučel a plácl sebou na zem.
Jednoho krásného večera za svitu měsíce na obloze jako vždy Hinata trénovala, když tu náhle uslyší Naruta, jak se prochází a nahlas přemýšlí. Hinata z povzdálí sleduje Naruta, který ani netuší, že ho někdo pozoruje.
Druhý den se Sakura opět hádá s Ino, že Sasuke Ino nechce. Naruto je zaslechne a myslí si: "Sasuke jak ty to děláš? Si nafoukanej, ale holky tě mají rády, no počkej, já tě jednou dostanu!"
Hinata ho vyruší:"Eh... Naruto ahoj... já... já..."
"Hinato, copak chceš?"
