Bublifuk

Byl krásný slunečný den...ano, přesně takový den, jako na začátku každé povídky, každého příběhu, každého radostného snu či jen vysněné představy. Den, kdy všichni s úsměvem na tváři vycházeli na ulici a radovali se z krásného počasí. Den, kdy si děti hrály na louce a se šťastnými tvářičkami se obracely k slunci, položenému vysoko na obloze.
Na nebi líně pluly tenounké řasité obláčky, naopak na zemi si nezbedný vítr pohrával s drobnými lístky v korunách stromů.
Mohlo by se zdát, že je vše takové, jaké to bývá. Že neexistuje nic, čím by se tento den mohl odlišovat od všech ostatních. Jenže...?
,,Fuuu," ozvalo se s hlasitým prskáním pod korunami statných dubů. ,,Fuuu." Znovu. ,,Fuuu." A zase.
Malá holčička postávala pod mohutnou větví a ze všech sil foukala do malého otvoru na konci drobounké tyčinky, kterou držela v ruce.
,,Fuuu," zkoušela to stále znova, ale nic se nedělo.
Koutky jejich úst, dřív námahou napjaté, nyní povadly jako dva dny stará růže. Ruka s předmětem jí klesla k zemi a dívenčin pohled se zabodl do ven se deroucích kořenů stromu, pod kterým stála.
,,Nikdy to nedokážu," zašeptala a hlavu pokorně sklonila ještě víc. Bylo jí to líto...všechno. Myslela si, že už vyrostla a že dokáže to, co ostatní děti. Že už jí nebudou moci nadávat, jak je...neschopná? Ano, tak na ni se smíchem pokřikovaly. Neschopná drdolka.
Při té vzpomínce se jí po tvářích začaly kutálet slané slzy. Sklouzávaly od oříškových očí přes červená líčka až k malé bradě, kterou následně opouštěly a padaly k zemi, kde se na stéblech trávy uchytávaly jako čerstvá ranní rosa. Ramena se jí nadzvedávala pod silnými vzlyky a oči pod záplavou dalších a dalších slz čím dál víc rudly.
Udělala pár kroků zpět a zády se opřela o silný kmen stromu. Sjela po něm až dolů, k zemi, kde si s hlasitým nárazem sedla a schovala hlavu do klína. Styděla se za sebe. Jako by nestačilo, že jejího tatínka právě obvinili z nějaké nekalosti...ona ještě zahanbí maminku tím, jak je ke všemu tak...nezpůsobilá.
Při této myšlence se holčičky zmocnilo zoufalství ještě víc. Chtěla být vždycky taková, jako tatínek - silná a odhodlaná. Statečná kunoichi, skvělá bojovnice. Ale teď z ní byla jen malinká troska. Ztratila víru ve své budoucí já. Ve vidinu dní plných tréninku, potu a krve, ale také blažených úsměvů, protože by byla jednou z těch nejlepších.
Celá příroda kolem naslouchala žalu malé dívenky. Ptáci zpívali žalozpěvy, vítr skučel smutnou písničku korunami stromů a...někdo se blížil? Nevnímala okolí. Její největší starostí teď byla její vlastní neschopnost.
Pevně si objala obě kolena a opřela si o ně bledé čelo. Možná by v této poloze strávila ještě hodně času, kdyby jí někdo nepoložil studenou ruku na rameno.
Lekla se. Převalila se na bok a s prvně vyděšeným výrazem v očích hleděla na nově příchozího. Když ale zjistila, kdo to je, její strach zmizel.
,,Co tu děláš?" zeptala se slabým hláskem, na kterém bylo znát, že ještě před chvílí brečela.
Osoba, která za ní přišla, se mírně usmála a úchopem pod paží postavila dívenku zpátky na nohy.
,,Hledám tě. Víš, že o tebe už má máma strach?" Mladík s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy, které nechvalně připomínaly vrabčí hnízdo, si k holčičce klekl a podíval se jí do stejných oříškových očí, jako měl on sám.
,,Hm...," zamumlala dívenka a sklonila pohled zpět k zemi.
,,Už zase jsi brečela?" změnil z ničeho nic mladík téma a vyžádal si tak překvapený pohled culíkaté hnědovlásky.
,,Já...já...Tai, mně to nejde!" prvně zakoktala, ale potom se mu ze vzlykotem rozběhla do náruče. Malými ručičkami pevně sevřela jeho tričko a hlavu zabořila do vypracované hrudi.
Mladík ji ochranitelsky objal a začal ji hladit po hebkých vláskách. ,,Znovu jsem do toho foukala a...a nedaří se to! Ty bubliny z toho prostě nikdy nevylítnou! A tys...tys mi říkal, že to zvládne každý...," fňukala.
Chlapec si s úsměvem na tváři povzdechl a mírně od sebe holčičku odstrčil.
,,Víš co? Zkusíme to spolu, souhlasíš?"
Prudce zvedla hlavu a s pootevřenou pusou se na něj podívala.
,,Ale...ale ono se to zase nepovede," skousla si ret, aby zahnala další slzy.
,,Slibuji, že se to povede. Ale jen, když už přestaneš brečet," mrkl na ni a postavil se znovu na obě nohy.

,,Podej mi to," řekl a natáhl svoji svalnatou ruku vstříc drobounké ručičce malé holčičky.
Neváhala ani minutu. S pohledem plným očekávání mu vtiskla drobný váleček do ruky a čekala.
Chlapec otevřel nádobku, chvílí v ní tyčinku i s otvorem namáčel, než ji vystrčil ven a jedním silným, přesto jemným dechem, foukl.
Z otvoru okamžitě vylítly malé bublinky. Vítr je nadnášel až do výše korun stromů, kde se jich dotýkaly sluneční paprsky a v bublinkách se odrážely všechny možné barvy.
Mladík fouknul znovu. Bublinky se rozlétly po okolí ve stejném počtu, jako předtím.
Obrátil se na svoji malou přítelkyni a usmál se. V jejich očkách bylo tolik jiskřiček symbolizujících štěstí a neskutečnou radost.
,,Tai...tys to dokázal...," zašeptala.
,,Ty to dokážeš taky. Pojď to zkusit ještě jednou. Je to jednoduché," povzbuzoval ji.
Obrátila na něj své stále zarudlé oči.
,,Já...já se bojím, Tai," fňukla.
,,Není čeho. Jen to namočíš, vytáhneš a foukneš. Přesně takhle," řekl a znovu dívence bublinky z otvoru vykouzlil.
Hnědovláska vzala do roztřesených rukou tyčinku, chvíli ji namáčela v tekutině z válečku, než ji konečně vytáhla. Zvedla ji do úrovně svých úst a chvíli čekala. Bála se, že to zase nevyjde. Že nevykouzlí takové bublinky jako to udělal on předtím.
Zavřela oči.
,,Mami...pro tebe," zašeptala a foukla.
Tenounká blanka v otvoru se začala naplňovat vzduchem vyfouknutým z dívenčiných plic. Bublina rostla a rostla, až se odlomila od prázdného kruhu a nechala vítr, aby ji vyzvedl tam, kam vynesl všechny ostatní.
,,Tai...Tai...Tai! Tai, vidíš to!?" jásala, když se vzpamatovala z prvního překvapení. Ona...dokázala to. Vykouzlila svoji první bublinu. Tu největší ze všech.
,,Já ti říkal, že to dokážeš," mrkl na ni.
Podívala se na něj a široce se usmála.
,,Díky, bráško," zašeptala a vlepila mu pusu na tvář.
Jenže v tom...
,,Kap."
,,Kap."
,,Kap."
Z čista jasna začaly ze stále modré oblohy padat drobounké slzičky deště. Jakmile se dotkly jemných bublinek, protrhly jejich plášť a ukončily tak jejich krátký život.
,,Tai...moje bublinka...," zatahala za rukáv svého bratra.
Mladík vzhlédl k obloze, kde se ještě před chvílí jejich bublinky pohupovaly. Teď už tam nebyla ani jedna. On se však jen usmál.
,,Neboj se, TenTen. Příště si vyčaruješ další. Ještě větší. A pokaždé jich bude čím dál víc."
Její povadlé koutky se znovu obrátily a vytvořily tak spokojený úsměv.
,,Díky, Tai."