Whatsinside

Co je uvnitř

Pein seděl na terase nad Amegakure. Jeho oči byly upřené do prázdna, ale pořád věděl, co se kolem něho děje. Jeho levá noha visela z kraje a ta druhá byla opřena. Pravou ruku měl na pravém koleni a kloubek svého palce měl na rtech. Slyšel hřmění bouřky. Matná světla svítila na prvních pár bilionů dešťových kapek, co spadly z temných mraků. Znovu přemýšlel. Analyzoval. Dělal strategie. Nechal se inspirovat.

Přemýšlel.

Hluboce.

Leader (Madara) už byl docela netrpělivý po tolika nepodařených pokusech zajmout Kyuubiho - členové zemřeli, jejich počty se snížily; někteří se neřídili příkazy; vůbec nic nebylo uskutečněno - a to bylo na nich. Nečekal od Peina málo; a od Konan taky ne. To, jak spolu pracovali, bylo bezchybné. Jeho schopnosti a techniky byly na misích vždy přínosem; nikdy nebyl neúspěšný. Její dokonalé zápisky z mise bylo něco úžasného v Akatsuki.

Stejně nebyl čas na chyby.

Ne, pokud jste v Akatsuki.

Ne, jestli to ujasnil.

Peinovo obočí pokleslo. Dokonalý plán, který vymyslel měl mezeru. Sakra. Nakonec ne tak dokonalý, že?

Tohle byl Bůh.

Seděl tu, nehybně, zády k východu a tentokrát promýšlel vše důkladněji. Věděl, že ho někdo sleduje.

Nevěnoval tomu pozornost ....

.. moc.

Byla to jen Konan. Nic, z čeho by měl mít strach.

-----

Dívala se na jeho záda. Mrholení se proměnilo v silný déšť. Nepohnul se posledních čtyřicet sedm minut.

Boží práce nikdy nekončí, zamyslela se.

Obrázek mladého Peina, Nagata, se zjevil před jejíma očima. Svítil na nebi. Jeho rty se nenápadně zkřivily. Vycházela z něho depresivní aura. Prameny vlasů zakryly jeho oči. Vize jejího přítele z dětství.

Nagato se třásl, když vítr profoukl skrz jejich chaloupku, kde bydleli. Domov - jestli se to tak dalo nazvat. Provizorní dům byl malý jako stan, jestli ne menší. Stěny byly prohnilé, dům ze dřeva; stál na kovových drátech. Byl pokrytý pytli na odpadky, aby se déšť nedostal už do tak zkaženého dřeva. Okno bylo vylomené - nedbale - místo záclon bylo triko, víceméně fungovalo jako závěs.

Pod tím vším byla rozložená kartonová krabice. Fungovalo to, aby je nestudila studená cementová podlaha. Nic jiného, až na lampu a dvě deky tam nebylo.

Našel všechny tyhle části, ze kterých stavěl, pár mil odtud. Přežili s tím. Nějak.

Konan byla pryč už hodinu a půl. Začínal se bát. Chtěla jít koupit jídlo (za tu trochu peněz, co našli vyhozenou na zemi). Měl jít s ní. Co když se jí něco strašného stalo?

Co když-

Konan přiklopýtala dovnitř s malou hnědou taškou, kterou držela pevně v rukou. Zalapala po dechu. Nagato k ní rychle šel. Hned si všiml, že její levá ruka byla pořezána a docela dost krvácela. Vyndal z kapsy kapesník a pevně ji ho utáhl kolem rány. Cukala sebou.

"Co se stalo?" zeptal se, strach ho škrtil.

"Byly tam nějaké děti, co se snažily ukrást naše jídlo."

"Proč si jim to prostě nedala? Podívej se na sebe, jsi špinavá a krvácíš."

"Nemohla jsem. Nenechala bych jim to."

Napůl vesele se usmála.

Viděl její čistotu. Její laskavost. Její péči. O něj.

Ti dva nebyli jediné opuštěné děti. Hladové, bez domova a chudé; bylo jich tu dost. Nagato to věděl (sakra, lidi to věděli). Rvačky na ulicích - a někdy na hlavní silnici - se stávaly často. Všechny kvůli odhodlání přežít. Ostatní kradli dobroty. Někdo přemohl slabší skupinu a potom utekl s kapsami plnými peněz nebo jídla...

... všichni chtěli přežít.

Konan se stala obětí těch druhých. Až na to, že unikla s plnýma rukama.

Věděl, že jim jídlo nedala, protože věděla, že by nevydržel dlouho, kdyby nepřišla s jídlem a s vodou - s prázdnýma rukama.

Jeho rty se zachvěly, když z jeho očí začaly padat slzy. Ale on se držel. Hodně. Musel být silný. Pro oba.

Konan otevřela tašku a ucítila vůni teplého chleba. Koupila dva a dala mu je. Potom vytáhla dva polystyrenové šálky s horkou čokoládou. Potom vytáhla džbán vody.

"Potkala jsem milou paní a ta mi tohle dala. A ještě přidala tenhle bonu-" přestala.

Nagato sklonil hlavu a jeho hlas se zachvěl.

"Konan... d-díky..."

Přišla k němu a dala mu vlasy na stranu. Jeho oči byly skleněné, jak se snažil zadržovat slzy.

"To nic není, Nagato."

Potom ho obejmula. Její rameno poskvrnily slzy.

Teď se dívala na oblohu. Její bezvýrazné oči zíraly na nebe. Potom vrátila pozornost zádům muži, který seděl na okraji terasy.

Nagato tu pořád byl. Věděla to.

Ten utrápený kluk, co se jen vzácně (málo nebo nikdy) usmíval, byl zamčen uvnitř.

Uvnitř muže, který se stal chladným. Muže, který přivolával déšť, aby očistil lidi ve vesnice od jejich hříchů.

Muže, který z ní udělal svého anděla.

Nagato tu byl pořád. Byla si jistá.

Protože nikdo jiný ji nesledoval, jak dělá origami. Kromě Nagata.

A Pein ji sledoval.

Pokaždé.