Waiting for you

WAITING FOR YOU

"Neboj, slibuji, že budeme v pořádku. Věř mi..."

S hlasitým výdechem se probudil ze sladkého spánku. Krvavé oči zíraly na strop a snažily se nepředstavovat si věci, co viděl předtím. Opuštěný muž v cele byl schopen zavřít oči, aniž by viděl a slyšel vlastní slova znovu. Pokaždé to bylo jako čerstvá rána v jeho hrudi. Přemýšlel, že vězeňské jídlo, co jedl mohlo být otrávené a mohlo způsobovat ty živé sny, ale nikdy se ve svých zmatených myšlenkách nedostal tak daleko. Posledních několik týdnů bylo rozmazaných. Pamatoval si jen temnotu a jak přicházel k vědomí a zase usínal. Muselo to být kvůli nějakým drogám nebo injekcím, protože měl neurčité vzpomínky na boj s doktorem, co ho něčím dávkoval. To bezvědomí bylo jako bezesný spánek, ten se kterým musel bojovat aby se probudil. Bylo těžké rozeznat vzpomínky od halucinací, když se snažil srovnat si v hlavě děj události posledních týdnů.

Věc, co si pamatoval nejvíc, byla bolest.
Výslech v Konoze se ujišťoval, že je naprosto vzbuzen na každé z konferencí, kdy ho mučili. Píchli mu nějaké povzbuzovací léky, což zabránilo tomu, aby neomdlel i přes bolest, kterou cítil. Každý výslech přinesl nová překvapení, nové stupně bolesti. Chtěli, aby vzpomínky neměl jen v hlavě, ale i na kůži. Každý znak na jeho těle byl jako další část puzzlí a pamatoval si přesně, co způsobilo jakou. Hrudník, na kterém teď neměl oblečení, byl ozdoben různými jizvami a popáleninami. Několik bodných ran tam bylo také, ale hlavně starších. Jeho ruce a nohy byly pořezané, a na těch starších ranách byly strupy. Většina jeho těla byla černá a modrá a jeho pravá barva kůže byla jen na málo místech. Jeho tvář byla v lepším stavu než většina jeho těla, tedy kromě monoklů. Byla tam jen jedna nebo dvě jizvy a černé kruhy pod očima. Několik jeho piercingů bylo násilně sundáno a ty co zbývaly se zvětšily, pravděpodobně se do nich asi dostala infekce.

I když na jeho těle nebyly žádné obvazy, mohl říct, že měl několik zlomených kostí. Když se zkusil trochu pohnout, zjistil, že to nejvíce bolí v horní části těla, hlavně kvůli několika zlomených žeber. Tichý povzdech vyšel z jeho zničených rtů po tom, co zhodnotil poranění, když se bolest v jeho těle začala znovu ozývat. Ohromně ho to bolelo a i nejmenší tlak na jeho modřinu způsobil dost bolesti aby zhoršily jeho nervy.

Tiché vzdechy přerušily tichost, než konečně muž úspěšně zvedl ruku k jeho čelu. Jak předpokládal, cítil vlhkost na jeho dlani, což bylo nepochybně způsobeno kapkami potu, co se objevily během jeho spánku. S námahou se mu podařilo odhrnout vlasy co mu držely na kůži a zakrývaly mu oči. Svět se nejdříve točil po jeho probuzení sem a tam, ale konečně točení a rozmazávání přestalo. Jeho oči se podívaly kolem cizí místnosti. Už zjistil, že to bylo vězení a nebyly tam žádné zvláštnosti. Cela nevypadala stejně, jako ve které byl předtím, tak předpokládal, že byl přemístěn. Nějak nemohl hádat. Jistě, bylo to asi tím, že měl pořád problémy s přemýšlením. Bolest hlavy byla intenzivní a cítil závratě. Ta kombinace nebyla na jasné myšlenky, nebo jednoduché přemýšlení.

První postřeh, který muž získal, byl, že místnost byla temná. Nebyla, jak si předtím myslel, jen to bylo způsobeno jeho probuzením. Světlo bylo matné, malé a neposkytovalo zdroj tepla. Teplota v pokoji byla nízká a na jeho pořezané kůži se objevila husí kůže, když jím prošel chlad. Pohnul rukou kolem tvrdé plochy na které ležel a hledal deku. Brzy zjistil, že tam žádnou nemá a že nemá ani polštář. Tvrdá plocha byla vlastně matrace, která byla položena na zem. Jediná věc v cele byl malý, zničený stůl a záchod v rohu naproti posteli. Nebyly tu ani žádné hodiny, nebo zdroje vody.

Po tom co bývalý ninja z Deštné přestal celu zkoumat, pomalu pohnul bolavým krkem, aby se mohl podívat jiným směrem. Místnost měla jen tři stěny, místo čtvrté tu byly mříže. Bylo to pro něj velmi staromódní. Ale jak by si mohl stěžovat? Také si všiml, že tu byly blízko další cely a chodba byla úzká.

Ne moc chytrý design, myslel si. Fakt, že tak riskovali tím držet tam vězně jeho kvalit mohlo znamenat jen jednu věc. Tato místnost byla používána jen po tom, co bylo mučení dokončeno a vězeň nebyl schopen uniknout. A jestli bylo mučení dokončeno, tak tu byla jen jediná věc co na něj čeká. Čekal na smrt a jeho popravčí by mohl brzy přít aby ho dorazil.

Bylo to sladkohořké zjištění. Na jednu stranu to znamenalo konec utrpení ve kterém byl, ale také to znamenalo konec jeho života. Kdyby aspoň mohl mluvit ještě jednou s tou, kterou miloval. Kdyby jen měl poslední šanci jí všechno říct, nebylo pochyb že to byly věci nad kterými přemýšleli všichni vězni čekající na smrt v jejich posledních chvílích. On nebyl výjimkou.

"Peine, jsi to ty?"

Ne...může to být...? Byl si tak jistý, když slyšel známý hlas, bývalý leader Akatsuki tomu stále nemohl uvěřit. Mrkl několikrát jeho očima a pohnul krkem aby se posunul na posteli, což ho taky bolelo. To co viděl to potvrdilo a poprvé po dlouhé době byl doopravdy spokojený. Seděla v cele naproti němu, krásná tak, až to bylo strašidelné.

"Konan..." Zašeptal, jeho unavené oči se dívaly přímo na ní. Vidět ji, byla jediná věc co mohla zlepšit jeho náladu v této situaci. Podíval se na její krásnou bledou kůži, zjizvenou a zničenou od ninjů z Konohy. Její modré vlasy byly rozcuchané a zničené a její papírová kytka byla pryč. Peinovi to ale nevadilo. I přes tu újmu tu nebylo nic lepšího než jeho modrovlasá partnerka. Díval se jak se její ospalé oči naplnily slzami, které, jak doufal, byly slzy štěstí a zároveň slzy smutku.

"Ráda tě vidím, Peine..." Řekla a její hlas se zlomil. Vzlykla a její slzy padaly z její tváře dolů na podlahu, kde tvořily černé tečky.
"Tolik jsi mi chyběl." Řekla a její hlas se třásl stejně jako její tělo. Přinutilo ho to dělat něco aby pomohl situaci a bylo mnohem horší, když si uvědomil, že nemůže dělat nic. Nemohl se jí dotknout, nemohl ji uklidnit a nemohl jí pomoct. Vše co mohl bylo mluvit s ní. To bylo všechno.

"Taky jsi mi chyběla." Řekl. Jeho hlas se zlomil, když si vzpomněl na sen, co měl před pár minutami a jeho partnerka nehodlala ticho zlomit. Konečně se rozhodl mluvit o myšlenkách, co ho provázely.

"Promiň Konan. Slíbil jsem ti, že se nic nestane a že budeme v pořádku. Věřila jsi mi a já tě zklamal. Měl jsem tě ochránit a chránit nás oba. A teď jsme.." Jeho hlas zeslábl. Asi ještě nevěděla, že čekají na smrt. Potom si vzpomněl na ten osudový den. Bylo to jako hrozně dávno, ale pořád stejně jasné. Vstoupili na nepřátelské území, což věděli, že je nebezpečné. Ale on si byl tak jistý, že může zaútočit na kohokoliv a že neustoupil když to začalo být riskantní. Vše to byla jeho chyba i to, že tu byli chyceni a on to věděl.

"Přijdou brzy, že?" Zeptala se. "Tady čekáme na smrt, že?" Peinova kamarádka z dětství se na něj dívala s očima plnýma očekávání a on věděl, že to oba vědí. I když se zeptala, už věděla, že budou zabiti. Zůstal ticho a neodpověděl.

"Bude to asi brzo, pochybuji že by riskovali nás tu mít dlouho." Řekl potichu po několika vteřinách. Proč neodpověděla na jeho omluvu? Mohlo to být to, že mu neodpustila? Tyto otázky se honily jeho hlavou. Ale nemusel na odpověď dlouho čekat.

"Tak nemáme čas na věci jako vina a provinění. Tohle jsou naše poslední společné hodiny. Nechci je strávit říkáním, jak to mělo být." Řekla Konan. Její hlas byl hlasitější a přestávala plakat. Vypadalo to jako by na ni měly vliv její vlastní slova. Pein si povzdechl a souhlasil. Přál si aby s ní naposledy mohl takhle mluvit, tak nemělo cenu trávit jejích společnou chvíli pocitem viny.

"Máš pravdu." Odpověděl muž. Věděl co musí udělat dál a každá myšlenka na to přinesla traumatizovanému muži hrůzu. Bez ohledu na tento strach se začal hýbat. Skřípavý zvuk prošel vzduchem, když se začala ozývat matrace. Jeho tělo trpělo každým pohybem a řval když se snažil rukama postavit svoje tělo. Jeho svaly tepaly a vynasnažil veškerou sílu aby mohl dokončit svou povinnost. Vlastně to moc nepomáhalo.

"Peine!" Zařvala Konan, když spadl Pein z matrace na zem na tvrdou zem. Jeho rty se rozbily a jeho čelist bolestivě spadla, ale neřval. Místo toho z něj vyšel zvuk co byl něco mezi vzdechem a bolestivým výjevem. Bylo to jako by se skelný papír brousil na jeho krku a jeho dech se zrychlil. Zavřel oči a čekal na bolest, která měla přijít a snažil se nevydat ani hlásku. Věděl, že kdyby začal řvát tak by to bylo ještě horší. Konečně, asi po minutě ten pocit přestal. Stále ho bolel krk, ale nebylo to nic proti tomu, co bylo před minutou. Jeho tělo se svíjelo na zemi, ale šťastně, dopadl na břicho. Bylo to nepohodlné kvůli jeho zlomeným žebrům a tupá bolest se nesnižovala.
Vůbec se nebránil rozhodování. Jestli něco, ta bolest to podpořila.
Dostal se už tak daleko, mohl se plazit dál. Dal si ruce pomalu bolestně před sebe a přitiskl je k zemi. Vyčerpané svaly se třásly, když to dělal a dalším pohybem se to jen horšilo.

Pohybem ruky posunul další část svého těla a pateticky se plazil. Jeho nechráněné břicho a žebra spadly na zem a způsobily ještě větší bolest. Konečně byly mříže tak blízko, že na ně mohl dosáhnout, pak konečně sevřel rukama mříž. Potom opakoval to samé druhou rukou. Teď byl skoro čas na to říct jí to.
Dal ruce pryč z mříží a položil je na zem. Ještě musel použít energii na poslední posunutí se vpřed. Jeho ruce dal dozadu a čekal, až bude schopný posunout nohy a zbytek těla. Nakonec si bolestivě klekl a znovu chytl mříže a jeho oči zůstaly viset na Konan.

Jeho partnerka na něho upřela pohled a v jejích očích byla vidět starost. Posledních několik minut bylo hrozně pomalých a byl zázrak, že zraněný muž byl schopen vylézt z postele a nakonec skončit tak, jak skončil. Jeho hrudník vystoupil, každý nádech byl těžký a padal z něj pot. Ta fyzická námaha si vzala na jeho těle daň a navenek to bylo vidět víc, než by rád.

"Konan..." Zašeptal Pein a nebyl si jistý co vlastně chce říct. Tolik let držel všechny emoce v sobě. Čelil světu bez jakéhokoliv vystupování a mátl dokonce i sebe aby věřil této hře. Ale teď se všechny tyto pocity vylily a jeho to ani nezajímalo.
Jediné, čeho litoval, bylo, že se to nestalo dřív a všechny tyto roky přešly a on nevěděl jak ty city dát do slov. Netušil co říct, nebo jak vykreslit jeho myšlenky. Nebyl způsob jak doopravdy popsat co chtěl vyjádřit.
"Ano, Peine?" Zašeptala Konan, její tělo bylo stále silně třáslo, víc než předtím. Byla to celá minuta, kdy Pein zoufale hledal slova jak jí to říct. Konečně si uvědomil, že slova to sama nedokážou. Cokoliv to bylo co ji chtěl ukázat, bylo to velké tak, že se to do slovníku člověka nevešlo. Ani si nebyl jistý, jestli to může ukázat. Ale to ho nezastavilo před zkoušením.

Nenechal svoje ruce, aby si odpočinuly. Ale jakmile s nimi začal hýbat, začaly si stěžovat. Jediná pozitivní věc na tom byla, že ruce strhly pozornost na sebe a on necítil tolik bolest na nohou, které bolestivě nesly váhu celého jeho těla. Muž zavřel znovu oči a zkoušel se koncentrovat na zvednutí ruky. Konečně se dostal z předchozí pozice. Zbytek nebude tak lehký. teď nebyl čas na pravou agonii. Otočil vršek těla, takže jeho pravá strana se opírala o studené mříže cely a začala začal hýbat rukou skrz trochu místa mezi dvěma tyčemi. Nemohl si pomoci a krátký výjek mu unikl z pusy a způsobil další bolest. Když bolest ustoupila, pokračoval. Dával svou ruku dál a dál skrz mříže, dokud nebyla úplně ven z cely. Zíral na chodbu mezi dvěma celami a uvědomil si, že to není dost. Otočil svoje tělo, což mu způsobilo další bolest v jeho žebrech a zkusil dát ven i své rameno. Nevešlo se tam a musel rameno cpát skrz mříže, což bylo taky velmi bolestivé. Konečně prolomil vzdálenost a díval se na svou partnerku. Jistě věděla, co má dělat.

Celou tu dobu šokovaná Konan sledovala jak se poddává větší a větší bolesti. A teď, když se na sebe dívali, pochopila to. Z její pusy vylezla nějaká neelegantní nadávka, když dávala ruku skrz mříže před sebe. Nedosáhla daleko, protože její mříže byly blíž u sebe, ale konečně se jejich ruce setkaly a jejich prsty se ovinuly kolem sebe. Pevně se chytli a její ruce byly hrozně bílé, i přes ty jizvy. Jejich pohledy se znovu setkaly a několik minut si hleděli jen tak do očí, když konečně Pein promluvil.

"Konan, nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidím." Řekl a bylo vidět, jak ho bolí každé slovo, co vyjde z jeho pusy.
"Taky jsem si myslela, že tě už neuvidím." Řekla a slzy začaly padat z jejích krásných fialových očí.
"A když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že jen jedné věci bych litoval díky této předčasné smrti." Pokračoval říkat každé slovo, co mu přišlo na mysl. Byl muž co si vždy promyslel všechno, než to řekl a tak nebyl zvyklý chovat se spontánně. Ale vypadalo to, že to funguje a věci co říkal byly pravdivější než kdy plánoval.
"Konan, měl jsem ti to říct už dávno a vím že tohle není nejlepší situace...ale je to jediná situace." Řekl potichu a v jeho rinneganových očích se odrážel smutek když mluvil a díval se přímo do jejích očí.
“Co se děje, Peine?" Zeptala se žena naproti němu a pevně mu stiskla ruku.
"Můj anděli .." Zašeptal. "Miluji tě. Vždycky jsem tě miloval...už od té doby co jsme byli děti."

V posledních několika větách bylo tolik emocí a jeho oči se taky zalily slzami. Konan zavřela oči; slzy jí padaly na tváře rychleji než kdy před tím. Potichu vzlykla a stiskla mu ruku ještě víc. Jeho ruka ho začala trochu bolet, ale už si té bolesti ani nevšímal. Bylo to jako by byl konečně osvobozen a všechna ta bolest jeho těla teď nebyla důležitá. Už si bolesti nevšímal, ani bolesti co byla v každé části jeho těla. Všechno o co se teď bál, vše na čem mu záleželo, byla jeho milovaná Konan.

"Peine..." Vzlykla, než nad sebou získala opět kontrolu. Párkrát se rychle nadechla a její slzy už netekly tak rychle, než se její rty rozdělily a ona byla schopna říct odpověď.
"Taky tě miluji. Jsi jediná věc v mém životě na které mi záleží. Tak dlouho jsem tohle od sebe chtěla slyšet..." Zašeptala. "Chci s tebou strávit celou věčnost."

Pein cítil že koutky jeho rtů se začaly vzdalovat po tak dlouhé době. Na tváři se mu objevil opravdový úsměv a jeho oči se zaleskly. Nezačaly mu padat slzy, ale poprvé od dětství se objevily znaky emocí. V jeho očích se třpytily slzy a kruhy v jeho očích byly najednou až hypnotickým způsobem pokřivené.

"Najdu tě, Konan. Můžeš s tím počítat. Až oba zahyneme, nic mě nezastaví od toho abych tě hledal. Navždy budeme spolu, můj anděli..." Řekl a jeho partnerka se usmála.
"Nebudeš muset hledat, má lásko. Budu tady, čekat na tebe." Řekla a její hlas se zlomil pod nátlakem emocí.
"Anděli..." Zašeptal Pein.
"Můj Bože..." Jeho milovaná odpověděla.

Dokonalost té chvíle zakončily až kroky co se rozléhaly skrz vězení. Mohl tu být konečně popravčí? Překvapivě. Pein zjistil, že je mu to jedno. Právě vyřešil poslední věc, co potřeboval a co ho tak trápila. Jistě, nikdy nedokončil svůj životní sen, světový mír. Vlastně, k tomu už došel hned jak byl chycen. Měl aspoň klid sám v sobě a vším kolem. Jeho život byl možná skoro u konce, ale na tom mu teď nezáleželo. Nemohl se dočkat až se osvobodí.
Strážný, co vešel do haly byl dlouhý divně vypadající mladý muž. Nosil normální uniformu Konožské policie a nenesl vodu ani jídlo. Byl tu jen z jednoho důvodu a to dovést ty dva na popravu. Muž si prohlédl Peinovu celu a díval se na bývalého leadera Akatsuki s šokovanýma očima. Peinovi to připadalo, jako by byl strážný nový, když reagoval tak, jak reagoval. Vlastně všechno, co ten muž dělal Peinovi připadalo, jako když je nováček.

"Pane, co to děláte?" Zeptal se strážník nervózně. Pein trochu naklonil hlavu, když se podíval na nově příchozího. Ten úsměv byl stále na jeho tvářích, unavená tvář, jeho oči byly ospalé a krvavé. To, zkombinováno s černými kruhy pod očima a zanícenými piercingy se nedalo přehlédnout. Vlastně Pein vypadal hodně naštvaně. Není divu, že nováček se tak bál.
"Proč, právě jsem mluvil se svou krásnou malou Konan-chan, samozřejmě." Odpověděl Pein, než propukl v záchvat smíchu, který hraničil s hysterií. To se nelíbilo jeho žebrům, ale už si toho nevšímal. "To to nevidíte?"

Strážník zamrkal a podíval se do vězení naproti. Několik sekund jen tak koukal, než se podíval zpátky na Peina.
"Konan? Kdo je Konan?" Zeptal se. Druhý muž se zasmál, když viděl, jak je strážník neschopný.
"Moje partnerka! Ta holka co byla zajata spolu se mnou." Vysvětlil Pein a nevěděl, proč takový blázen dostal tak důležitou roli. Strážník byl odpovědí šokován a chvíli se musel uklidňovat. Když se konečně uklidnil, trochu se třásl a jeho výraz byl jeden z těch strašných a znepokojivých.
"Peine-san..." Řekl nejistě a ujišťoval se, že je dost daleko od nebezpečného vězně. "Ta žena co byla zajata spolu s vámi je mrtvá. Byl jste u popravy, pamatujete?"

Najednou Peinovy ruce spadly na zem, když si uvědomil, že nedrží nic jiného, než vzduch. Cela naproti němu byla prázdná beze stop někoho, kdo by ji obýval. Jeho úsměv zmizel a on zíral na místo, kde byla Konan.
Mrtvá...můj anděl je mrtvá.. Ne..jak se to mohlo stát?
Obrazy před ním zazářily a bolestivé vzpomínky co podvědomě potlačil se objevily. Konoha ho po dlouhém mučení nechala koukat přes sklo do místnosti kde se popravovalo. Jeho neslýchané nářky...viděl Konan ležet na stole...pomalá a bolestivá poprava...jeho neslýchaný řev...a všechno to bylo tak jasné. Zemřela před jeho očima.

"Ne..." Zašeptal, jeho tělo se třáslo. "To nemůže být..." Mluvil s ní před pár vteřinami, toho si byl jistý. Muselo to být opravdové, byl si jistý že to nebyla iluze.
"Ne, je to pravda...je určitě mrtvá." Řekl si Pein pro sebe a podíval se znovu na strážníka. "Ale ona mě navštívila. Viděl jsem ji, před pár minutami. Byla doopravdy tady, na poslední návštěvě. Můj anděl..." Nebyl si ani vědom jak bláznivě to znělo a usmál se. Byl si jist že to byla Konan, ke komu mluvil. Byl to návštěvník z nebe. Ta zkušenost pro něj nebyla méně opravdová než předtím, ani slova co si vyměnili. Neříkala že na něj počká? Teď když půjde do nebe, budou spolu znovu.

"Prosím, odveďte mě hned teď." Řekl jistě strážníkovi. "Chci popravčího, jsem připraven zemřít." Muž přikývnul a vzal klíč do ruky. Potom otevřel celu a odešel pár kroků zpátky, když předpokládal, že ho vězeň zkusí zranit. Místo toho se Pein dostal na nohy a rovně si stoupl. Necítil nic jiného než otupění z toho, jak se přepínal. Úsměv byl pryč a nahradil ho výraz největší vyrovnanosti. Udělal pár kroků z cely a podíval se na celu naproti sebe přesvědčen, že tam byl jeho návštěvník z nebes.
“Konan...Jsem na cestě. Počkej na mě..." Řekl potichu, než se podíval na svoje nohy. Lapal po dechu, když to uviděl. Tady leželo na zemi několik kapen slz od Konan na stejném místě, kde ji viděl plakat. Byla tu...do jeho tváře to přineslo úsměv a to přinutilo strážníka, aby se přiblížil.

"Peine-san..pane...je čas abychom šli." Řekl. K jeho překvapení Pein neprotestoval.
"Ano, pojďme." Souhlasil Pein. byl čas se osvobodit s tohoto smrtelného těla a nechtěl nic jiného než být vedle jeho anděla.

Strážník se otočil, nervózně ho vedl ven a často se díval za sebe, aby se ujistil, že vězeň jde stále s ním. Pein ho následoval a šel místnostmi, které ho vedly k jeho smrti. Ani jeden z nich si nevšiml, že déšť, co venku padal nebyl normální, ani že střecha protýkala. Několik kapek deště spadlo ze stropu na vězně, mořícího se na místě Peinovy bývalé cely.

"Budu tady, čekat na tebe..."

Vypadali úplně jako kapky deště.