R.I.P.

Na Konohu začal pozvolna padat temný závoj noci. Všechny děti, co si hrály venku se postupně rozutekly domů, to aby mohla začít ta pravá temná část dne, pyšnící se biliony hvězd ve svých havraních vlasech. Někdo říká, že právě vedle hvězd jsou všichni zesnulí, každý večer se vaše oči upírají na tu hromadu zlatých, blýskajících se perel a doufají, že jejich milovaný na ně stále myslí, tak jako oni na něj. V hloubi duše ho stále milujete, stále si myslíte, že ten starý dědeček sedí v křesle ve svém starém domku hladíc rezavého jezevčíka, ale mozku prostě nedochází, že ten, kohož milujete tu už není, že milujete jen vzpomínku, ale pořád si namlouváte, že nejste sami. Pořád si opakujete jen „Nejsem sám, jsem tady s tebou i přesto, že jsi tak daleko, jsi stále v mém srdci, ty přece nejsi sám.“ Pořád sedíš v okně, nevadí, když budu tykat? Pořád sedíš v okně, pohráváš si s lososově růžovými vlasy, které se pod vlhkostí noci jemně vlní a v něco doufáš. Pořád doufáš, že je to jen vtip, že ten, kdo ti zpívá do uší o tom, jak nejsi sám, že je tady s tebou, není mrtvý.On přeci nemohl zemřít. Pořád žmouláš v ruce dlouhý, černý drát od sluchátek, sem tam se podíváš brčálově zelenýma očima na display mp3ky, které se ti za chvíli zalijí slanými slzami, hned potom, co spatříš jméno interpreta. Jméno toho, co se „naboural“ do srdce všem svým posluchačům, toho, koho učil chodit sám Měsíc. To on vždycky říkal „Vše co potřebuješ je láska.“ To on vždycky vykřikoval do publika „Miluji Vás!“ To on měl na koncertech několik omdlívajících dívek.
Tak proč se nedokážeš srovnat s tím, že už tu není? Ty ho přeci neznáš, nikdy jsi s ním nemluvila, nikdy jsi mu ani ruku nepodala, tak proč teď brečíš? Je to přeci jen hudební ikona, tak o co tady jde? Není. Není hudební ikona. On je umělec. On při mně stál v těžkých situacích, zpíval mi v temných nocích. On byl ten nejcitlivější, nejatraktivnější, nejlepší…a taky už nikdy nebude. Říkáš si, že by to byl parádní comeback, všichni by brečeli, on by najednou vyskočil z rakve a začal by zpívat, tančit a poskakovat tak, jak to uměl jen on. Ale tohle není pohádka, tohle se ve skutečnosti nestává!
Ale tolik fanoušků se už kvůli němu zabilo. Chtěli jít za ním, do nebe. Ale tam stejně nikdy nepůjdou, on je báj s legendou dohromady, legendy mají jiné nebe, plné klidu, ne posedlých fanoušků. A třeba šel do pekla. Nešel, co by tam dělal. On teď patří hvězdám, chodí jako Měsíc, notuje si se slavíky, kteří dokáží vyletět tak vysoko, jako je on, předhání se s nimi v tom, kdo vyzpívá víc, asi se teď má fajn, ale nechal tady miliony lidí, kteří se bez něj fajn nemají. Neuspokojí mně ani myšlenka, že třeba on je teď náš anděl strážný. Neuspokojí mně nic.
Sakura najednou vypnula svůj přehrávač, pečlivě kolem něj obmotala černý kabel od sluchátek a položila ho na noční stolek. Stoupla si do okna a pozorovala poměrně dost vzdálenou zem. Nemalá vejška. Ta stačí. Nechceš se zabít kvůli člověkovi, kterého jsi neznala, že ne? Nechceš snad tady nechat všechny ostatní, nechceš snad Sasukeho přivést zpět? A jak se zatváří Naruto, až ti půjde na pohřeb? Mlč už. Naposledy se zadívala na temnou oblohu, usmála se a zašeptala jen: „Odpočívejme tedy v pokoji.“
Když ji ráno našli, usmívala se. Skočila z okna, zlomila si vaz, ale usmívala se. Možná tou láskou, kterou obětovala někomu, koho nikdy neviděla. Možná tou nadějí, že půjde za ním a že ho konečně pozná. A nebo možná tím, že od jeho smrti uplynulo půl roku a ona ten smutek už nedokázala táhnout sebou.