Příběh Konan

Přeju příjemné čtení.

Ten den mi bylo jedenáct… Žila jsem jen s babičkou, protože rodiče mi zemřeli už v raném věku a s ostatními z vesnice jsme se moc nestýkali, takže nakonec z toho byla „dámská jízda“.

„Konan, mám pro tebe dárek.“ Řekla mi po dlouhém rozhovoru babička. Okamžitě jsem se rozzářila.
„Je to to, co jsem ti nemohla dát k minulým narozeninám, protože jsem to nesehnala… Ale snad se ti to bude líbit.“ Řekla a podala mi balíček.
„Děkuju.“ Odpověděla jsem a vzala si ho. Rychle jsem ho rozbalila… A babička měla pravdu, tohle jsem si přála už na minulé narozeniny. V balíčku byla kniha s názvem „Velká kniha origami“. Teď už jsem zářila jako sluníčko.
„Uměla bys něco z toho složit?“ zeptala se mne s úsměvem, protože byla očividně ráda, že se mi dárek líbí.
Přikývla jsem a odběhla jsem do pokoje pro papír. Hned jsem se vrátila s asi 20 listy. Z toho byla půlka barevných, konkrétně rudých.
Babička už si listovala v knize, a když jsem se vrátil, ukázala mi obrázek rudého čínského draka (obrázek máte v poznámkách ).
„Dokázala bys tohle?“ zeptala se mne a poklepala nehtem na stránku.
„Jasně.“ Řekla jsem a nadšeně se dala do práce. Za deset minut už jsem se koukala na svůj krásný výtvor.
„Moc se ti to povedlo…“ řekla, zjevně velmi pyšná na moji zručnost. Náhle jsme však ucítili prudký otřes.
„C-co to?!“ vyrazila jsem ze sebe.
„Konan, teď mne pozorně poslouchej, řeknu to jenom jednou!“ řekla babička, která spadla z křesla. Podle jejího tónu, jsem poznala, že jde o něco opravdu vážného. Na sucho jsem polkla, klekla si k ní a poslouchala.
„Teď si vezmeš ten pytel, co máš pod postelí a poběžíš co nejdál a co nejrychleji můžeš! Neotáčej se, a když někoho uvidíš, utíkej, nebo se schovej! Mne nech tady, stejně mi už moc času nezbývá…“ řekla posmutněle. Vhrkli mi slzy do očí, i když jsem se je snažila potlačit.
„Teď běž!“ řekla mi rázně. Nejdřív jsem nechtěla, ale její pohled mne donutil se pohnout. Najednou jsem ucítila kouř. Rychle jsem vytáhla pytel, o kterém mi babička řekla a strčila do něj knížku o origami. Následně jsem si ho nasadila. Chtěla jsem se vrátit a naposledy vidět babičku. Najednou se ale zřítil strop a já jen tak tak uhnula. Mísili se ve mě pocity strachu, zloby, smutku… Rychle jsem se rozběhla k oknu, otevřela ho a vyskočila ven právě v čas, než se zřítila celá střecha.
Chvilku jsem ležela rozpláclá na zemi, ale uvědomila jsem si, že musím utíkat. Vyběhla jsem zpoza domu a naskytl se mi hrozivý pohled.
Celá vesnice hořela, i přes to, že pršelo. Měla jsem promáčené a zablácené šaty a neměla jsem boty. Stejně jsem se rychle rozběhla se zavřenýma očima, do kterých se mi draly další slzy. Po chvilce krkolomného sprintu jsem uslyšela hlasy. Vzpomněla jsem si na babiččina poslední slova a rychle jsem se schovala do křoví. Hlasy a kroky se přibližovaly. Po chvilce se zastavily a já slyšela železný zvuk a něco, co se vzdáleně podobalo zavrzání.
„Ne! Uklidni se, je to jen mála holka!“ ozval se jeden z hlasů. Následně jsem uslyšela hlasité „Hmpf“ a zvuky se pomalu vzdalovaly. Trochu se mi ulevilo, ale hned jsem se zase zvedla a běžela dál. Jak jsem běžela, ohlédla jsem se, jestli mne někdo nesleduje. Když jsem měla otočenou hlavu, neviděla jsem na cestu a do něčeho jsem vrazila. Spadla jsem do bláta tak, že jsem měla celý obličej špinavý. Zvedla jsem hlavu, abych se mohla podívat, do čeho jsem vrazila. Kousek ode mne ležel chlapec s jasně oranžovými vlasy, který nebyl o moc starší než já. Chvilku jsem na něj s údivem koukala, protože jsem ho ve vesnici nikdy neviděla.
„Co to bylo?!“ zeptal se rozzlobeným hlasem a zvedl se. Pak se na mne, trochu vyděšeně, podíval.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se mne
„Hm… Asi jo…“ řekla jsem a pomalu jsem se zvedla. Ozval se výbuch.
„Pojď, musíme odsud vypadnout!“ řekl, vzal mne za ruku a táhl mne pryč.
Za branami Amegakure (skryté deštné) se zastavil a pustil mne.
„Zdá se, že jsme stihli uniknout…“ řekl potichu, spíš sám pro sebe.
„Ty jsi taky uprchlík?“ zeptal se mne trochu nedůvěřivě. Lehce jsem přikývla. Potom se otočil směrem k vesnici. Pohlédla jsem na něj, protože hned zatnul pěsti a svěsil hlavu.
„Otec říkal, že se vrátí… Že s sebou přinesou jen zkázu… Zase měl pravdu…“ procedil skrz zuby. Následně bylo dlouhou chvíli ticho. Když se uklidnil, zeptal se mne:
„Já jsem Yahiko a ty?“
„Konan.“ Odpověděla jsem stručně.
„Možná bychom měli pokračovat, jestli nás chytí, bude vše ztraceno…“
Přikývla jsem a společně jsme se vydali do lesa. Když jsem potom rozbalila vak, byly tam především konzervované potraviny, ale babička nezapomněla ani na moji zálibu v origami a přibalila mi tam i papíry.

Už to bylo asi týden po tom, co jsem potkala Yahika. Byla jsem se zrovna projít, když jsem ho uviděla. Na cestě ležel chlapec s červenými vlasy a kousek od něj malé štěně. Rychle jsem k němu přiběhla a klonila se nad ním. Ještě dýchal, takže jsem mu pomohla vstát, přehodila jsem si jeho ruku přes ramena.
„Yahiko!“ zavolala jsem na něj, protože jsem věděla, že je někde blízko. A opravdu. Po chvilce vyběhl z lesa a mířil si to ke mně.
„Kdo je to?“ zeptal se a pomohl mi s ním.
„To nevím, ale asi to bude taky nějaký sirotek…“ řekla jsem potichu.

(A vracíme se do současnosti)
Seděla jsem vedle dvou mrtvých těl, která patřila mým nejlepším přátelům.
Nagato, Yahiko, vy dva blbci… pomyslela jsem si a pokusila jsem se zastavit pláč.
To jste museli umřít a nechat mne tu samotnou…?

Poznámky: 

Obrázek origami

No... Měla jsem poslední dobou špatnou náladu a FF se nejlíp píšou, když jste nas.aní nebo smutní. Tentokrát to odnesla Konan. No, doufám, že se Vám to líbilo.

Taky doufám, že mi to někdo pořádně zkritizuje...