Žánr

[left]Bylo nebylo, ale já vím jistě že bylo:
Na jednom malém paloučku kousek od Listové se hádali dva bratři: ,,Pošetilý, malý bratře, to by jsi nikdy nedokázal!" "Chceš se vsadit, Itachi?! Dokážu to! A ještě s takovým tupcem, jako je Naruto!!" (Naruto zařval: ,,HEJ!") Itachi se drsně zasmál: ,,Ha ha ha! To byl zatím tvůj nejlepší vtip Sasuke!"

Ohayo, jak jste si jistě mnozí z Vás tipli, řeč nebude o nikom jiným, než-li o mně a té zpropadené potvoře, Kyuubim.
Jmenuji se Naruto Uzumaki, řečený démon, Jinchuuriki, liščí kluk, jak chcete. Ale všechna tahle oslovení se pro mě mohou v jediné chvíli stát minulostí, tedy krom toho prvního, jméno si opravdu měnit nehodlám…prozatím.

Když si vzpomeneš, jaké to bylo před léty a jaké je to teď, jaký z toho máš pocit?
Rmoutí mne to, vážně jsem nechtěl, ale můj život je jen pomsta…
Vážně si myslíš, že život je jen o té pomstě bratrovi? Byl jsi a budeš stále zaslepen tou touhou, že?
Nevím, dokud se od toho neosvobodím, tak ano. Stále budu myslet jen na pomstu, kterou chci splnit.
Život ti utíká mezi prsty, Sasuke. Uteč od toho, jinak už ti nic nepomůže.

Blonďatý chlapec stál na silnici. Nikdo na něj nemohl zakřičet, ani ho vidět, slyšet. Nikdo ho neviděl, byl jen sám a nikdo jiný mu nemohl překazit jeho plán. Krákavě se zachechtal. Už brzy nebude nic, z čeho má svět radost, nebude nic, co by je nutilo žít..

Tak, můj první pokus o jednorázovku. Doufám, že to nebude nuda. ;-)

„Takže jsi mě konečně našel. Jsi šťastný?“ povídal shinobi v dlouhém bílém plášti a s vlasy černými jako uhel. Díval se při tom do očí druhému muži. Ten měl na sobě žlutý plášť, který zářil stejně jako jeho vlasy. Neodpovídal a pouze probodával osobu pohledy.
„Takže už nebudeš vyšilovat jako posledně?“

Boj mezi Temari a Tatuyou

„Sakura, kobyla, zná ji celá Konoha. Sakura, brambora, čelo má jak stodola!“

[size=17][font=Times New Roman]Má smysl plakat v dešti? Myslím, že ne. Nikdo si tvého pláče nevšimne. Nikomu nepřijde zvláštní. Každý si řekne, že je to jen ten déšť a nic víc. Nikdo nepozná, že ve skutečnosti jsi z něčeho tak smutný, že pláčeš. Tak moc, že už to smyjí jen slzy. Ale nikdo tě neukonejší. Nikdo tě nepodrží. Každý to jen přejde. Nikdo to nevidí. Slaný déšť.

Já pláču často. Pláču sama. Ten kvůli kterému pláču to neví. Nevšímá si toho a neví o tom. Jak bych někdy chtěla, aby mě objal kolem ramen a řekl:

Songfiction. Písnička od Evanescence, Call me When you´re sober
Věnuji Sayoko X)

Kdybys chtěl, mohl jsme být spolu. Ty a já. Proto pro mě neplač. Kdybys mne opravdu miloval, byl bys tu se mnou. Pokud mne vážně chceš, tak mě pojď hledat, teď hned.

Tak jsem tak četla čtvrteční vydání magazínu Mlade fronty DNES a narazila jsem tam na rozhovor s malými školáky. Tak jsem se trochu inspirovala:

[Akatsuki je skvělá organizace]

Za jakým účelem jste přišli do této organizace?
Itachi: zabít čas.
Konan: přitáhl mě sem Pein
Kakuzu: skvělý způsob, jak se dostat k penězům

Co byste dělali, kdyby se organizace rozpadla?

Nad Konohou se snášela noc. Hvězdy začaly rozsvěcovat na noční obloze a srpek měsíce zahájil svou dnešní pouť. Míval tyto poutě rád, protože ho bavilo se dívat na osudy lidí. Bohužel dneska se stal svědkem ne moc šťastné události……

Brečela jsem u jednoho osamělého stromu uprostřed mýtiny. Každou chvilku mi tváře máčely nové slzy a já se je neobtěžovala zastavit, ba, ani si je utřít.

...dívka se ještě víc přitulila k chlapci. Oba leželi na louce, hlavy přitisklé k sobě, vycházející slunce jako na dlani...
"Nechci, abys odešel!" špitla dívka. Chlapec ji ochranitelsky stiskl a políbil na čelo.
"Bojím se!" dodala zoufale.
"Čeho?" pousmál se chlapec.
"Toho,... že odejdeš a už se nikdy nevrátíš!"
"Vrátím... slibuji ti to Amayo!"
"Jdeš do války! Víš vůbec, jak je to nebezpečné, Tayi?"
"Vím..., ale neboj se o mne! Budu opatrný! Už kvůli tobě!"
"To doufám!... budu tu na tebe čekat! Třeba do konce života!"

[i]Víš, když jsou dva lidé spolu, dělají věci, které milují. Ale…Ty si mě nevšímáš. Odvracíš ode mě pohled, nepromluvíš se mnou i slovo. Děláš, že jsem vzduch. Ty nevíš… Nevíš, jak to bolí. Nechci po tobě nic těžkého, chci jen, abys mi něco řekl. Totiž… Když jsem s tebou, jsem v sedmém nebi. Cítím ten zvláštní pocit. Pocit štěstí i samoty. Vzdaluješ se mi a já s tím nemůžu nic dělat. Nechci, abys odešel pryč. Jen chci, abys byl se mnou.
Žádný slib…

Tak za chvíli je tu první máj, že? Tak sem se rozhodl, že bych na něj mohl něco napsat. Je to na pár, který strašně zbožňuju... no, snad se vám to bude líbit... a omlouvám se, ale prostě v romantice nedokážu dát špatný konec xD

Opatrně vešel pod mohutnou korunu právě rozkvetlé třešně. Pyl z jejích květů ho nepříjemně dráždil v nose, zatím však neměl potřebu kýchnout. Rozhlédl se kolem sebe a zpod stromu spatřil pouze malý kousek celého třešňového sadu.

Co je to láska? A k čemu nám vůbec je? K čemu nám je zabývat se někým jiným než sám sebou? Není to zbytečný? Nejsou city svazující? K čemu nám vlastně je, že spolu dva třeba chodí?
On. Všechno se to točí kolem něj. Všichni ho mají rádi. I jejich sestra se pořád stará víc o něj, než o mně. Já ji miluju víc než svůj život. Já bych pro ni klidně zemřel. On ani neví co jsou city, co je láska. Ale ona si vybrala jeho. Nenávidím ho za to...

[font=Georgia]Když jsem byla malá, tak jsem byla první. Měla jsem nejvíc kamarádů. Byla jsem neodvážnější. Tehdy jsem jí potkala. Uplakanou holku, které se všichni smáli. Rozhodla jsem se to změnit. Přijala jsem jí mezi své přátele. Ukázala jsem jí, jak být šťastná. Jak se smát. Nejlepší kamarádky. Možná by to tak i zůstalo. Ale kvůli němu ne. Hloupé dětské lásky.

Po ukrutně dlouhé a ukrutně chladné zimě, kdy si Kiba s Hinatou museli pořídit huňatější kožíšky a Naruto nosil dvoje oranžové oteplovačky přes sebe, konečně přišlo jaro. Co jaro - spíš jsme rovnýma nohama skočili do léta!
Na rozpálených střechách se tetelil horký vzduch, osamělí chodci se slunečníky v rukou líně vířili prach v ulicích. Hokage-sama se marně pokoušel vyvětrat kancelář, aby se v ní necítil jako ve skleníku a pan Teuchi, majitel Ichiraku ramen baru, přidal na jídelníček zmrzlinový ramen.

„Pusťte mě!! Nic jsem neprovedl!"
„Zrůdo." ušklíbl kdosi.
„Ne! Nechte mě!" snažil se vyprostit ze sevření několika rukou malý,
černobílý chlapec.
Ze skupinky přihlížejících dětí se ozval smích.
„Nikdy tě nepřijmeme mezi sebe!" zavřeštěl posměšně jeden z chlapců a kopl
Zesua do břicha.
"Táhni, táhni pryč ty zrůdo!" uchechtl se další chlapec.
„Zrůdo! Zrůdo!!Zrůdo!!" znělo ze skupinky.

Stála u zábradlí a dívala se na velký nezkrotný oceán. Vál vítr, štiplavý a ledový, který obyčejně přinášel špatné počasí. Vál a rozfoukával jí dlouhé rusé vlasy. Koukala se do dáli, kamsi za obzor, tam kde tušila svoji zem, vesnici a svůj dům. Musela to všechno opustit, tak náhle jako vítr unáší červené okvětní lístky z pole vlčího máku, své přátele, rodiče, domov. Nic jí nezbylo a to jí bylo jen šestnáct let. Tak málo a přeci dost. Po tváři jí stekla slza. Jen jedna jediná, připomínající perlu, co maminka nosila v náušnicích.