Odpust mi, lásko

Tak za chvíli je tu první máj, že? Tak sem se rozhodl, že bych na něj mohl něco napsat. Je to na pár, který strašně zbožňuju... no, snad se vám to bude líbit... a omlouvám se, ale prostě v romantice nedokážu dát špatný konec xD

Opatrně vešel pod mohutnou korunu právě rozkvetlé třešně. Pyl z jejích květů ho nepříjemně dráždil v nose, zatím však neměl potřebu kýchnout. Rozhlédl se kolem sebe a zpod stromu spatřil pouze malý kousek celého třešňového sadu.
Nevěděl, co tady dělá, zakázal si sem jít na prvního máje. Možná, že ho sem táhly vzpomínky. Natáhl ruku a dotkl se hrubé kůry na kmenu stromu. Znal ji už téměř dokonale, nyní se mu však zdála tak vzdálená.
Oči se mu zalily slzami a on zatřásl hlavou. Neměl sem chodit, vzpomínky byly ještě moc čerstvé.
Přímo pod tímto stromem se poprvé setkali. Tehdy pro něj byla nepřátelský ninja. On v ní však uviděl i něco jiného. A když se na něj poprvé usmála, byl totálně zamilovaný. Přesně na tomto místě se také poprvé políbili. Byl to krásný, dlouhý a sladký polibek. Nemohl se jí nabažit, stejně jako ona jeho.
Jenže tohle místo mu připomínalo ještě něco. Jejich rozchod. Dlouhý, bolestný a… mokrý. Oba dva brečeli, jeden z nich brečel oprávněně, protože mu ten druhý zlomil srdce.
Muž zavrtěl hlavou a utřel si uslzené tváře. Vzpomínky ho zcela pohltily. Každý den bez ní pro něj byl utrpením. Bolest v jeho srdci se neustále stupňovala.
První máj… jeden ze dnů určených pro zamilované. Říká se, že dnes by neměl zůstat nikdo sám. Nikdo… Pohrdlivě si odfrkl a s lehce šíleným výrazem se zadíval k nebi.
A pak to uslyšel. Zvuk, jakoby se někdo procházel po trávě. Okamžitě zbystřil všechny smysly a poplašně se díval všemi směry. Po několika vteřinách ji konečně uviděl. Vlasy svázané do čtyř uzlíků, oči sklopené k zemi a pomalá, houpavá chůze. Šla směrem k němu.
Muž vyděšeně vytřeštil oči. To nemůže být pravda! Musel se někam schovat, utéct, než ho spatří. Moc dobře však věděl, že už je příliš pozdě. Tak tomu se říká smůla! Jenže, jak mohl vědět, že sem zrovna dneska přijde? Ona! Ta, kterou tak miloval. Zdálo se, že si jeho přítomnosti stále nevšimla.
Teprve když vešla pod korunu mohutné třešně, zvedla hlavu. Její oči byly lesklé, průzračně modré. Když spatřila onoho muže stát jen několik metrů od ní, vyjekla. Čelo se jí zkrabatilo vráskami a postavila se do bojové pozice.
„Temari, ne prosím,“ natáhl k ní muž ruku, ale rychle s ní zase namířil zpět dolů.
„Jak… co… no tohle,“ koktala Temari, zcela vyvedená z míry. „Já nemám slov! Jak se opovažuješ, ty šmejde jeden!“
Muži po tvářích začaly téct slzy. Nevěděl, co to způsobilo, nečekal takovou reakci.
„Temari, prosím!“ zkusil to ještě jednou, ale ani nyní neuspěl. Žlutovlasá dívka jen uraženě trhla hlavou.
„Já naprosto nechápu tvou drzost. Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co tady děláš?!“
Konečně. Na tohle muž čekal.
„Já tady… vzpomínám.“
„Vzpomínám, pche. To tak. A myslíš si, že ti uvěřím? Já ti povím, co si myslím! Tobě nestačilo ranit mě tehdy, tys totiž nikdy nic necítil. Žil jsi jen pro krev a zabíjení! Nějak ses dozvěděl, že sem dnes přijdu a všechno si chtěl ještě zhoršit!“ Temari byla na pokraji šílenství. Sama nevěděla, co se to s ní děje. Nikdy takhle nevybouchla!
„Prosím, Temari, poslouchej se! Nikdy jsem ti nechtěl ublížit!“ snažil se dál muž.
Dívce se na tváři objevila bolestná grimasa.
„Možná, žes nechtěl, ale přesto se stalo…“ vzdychla do prázdna, tiše, ale přesto tak hlasitě, aby to muž zachytil. Do očí se jí taky nahrnuly slzy. Už brečeli oba dva.
„Já… já to prostě nechápu…“ vzlykala a utírala si při tom rukama slzy. Muž se jí bolestně zadíval do očí.
„Temari… tehdy… když to skončilo…“
„Když to skončilo?!“ zakřičela Temari, jakoby se do ní opět vrátila všechna síla. „Jak tohle můžeš říct? Přiznej to, proboha! Kdo komu dal kopačky, Hidane?! Kdo komu? Ty mě!“ Hidan sklopil pohled a zadíval se na špičky svých bot.
„Nedělej to těžší…“ zamumlal a Temari si hlasitě odfrkla.
„Jakobys toho někdy litoval. Ty! Ó pan veliký nájemný vrah pro Akatsuki! Jako bys zrovna ty něco někdy cítil!“
Tak tohle Hidana rozzlobilo. Jak se odvažuje říkat mu, co on cítí? Jak se odvažuje tvrdit mu, že je z kamene?
„Tak dost, Temari! Moc dobře víš, že moje láska k tobě neznala hranic! Nevím, co se pak stalo, že jsem tě přestával milovat, ale musel jsem zakročit. MUSEL jsem to ukončit. Copak to nechápeš?“
Hidan se podíval na mohutné větve nad sebou, obalené krásnými, vonícími květy. Nechtěl se podívat té dívce do obličeje. Věděl, že pláče, tušil její bolest.
„Pak tedy proč jsi sem dneska přišel?“ zeptala se třesoucím se hlasem Temari. Hidan se stále odmítal na ni podívat, dokonce i když odpovídal, jeho oči se neodtrhly od větví.
„Protože tě stále miluju. A miloval jsem tě celou dobu. Jashine-sama, co jsme to za stvůru, že jsem nevydržel tu chvilku pochyb a ukončil jsem náš úžasný vztah? Myslela sis, že jsem tě přestal milovat a to i přesto, že jsem ti říkal, že moje láska k tobě nikdy nevyhasla, pouze se zmenšila. Čas mi ale ukázal, že bez tebe nemůžu být. Každým dnem se stupňovala, až jsem si uvědomil mou ubohost. Jak jsem tě mohl opustit? Tebe, tak krásnou, tajemnou a dokonalou! Já… nechci po tobě nic, jen… odpust mi, lásko.“
Temari sebou téměř při každém slově nepatrně škubla. Také ho stále cítila ve svém srdci. Jeho vyznání jí však přimělo vyslovit jednu otázku.
„Proč jsi tedy za mnou nepřišel? Proč jsi mě neprosil o odpuštění hned, jak sis to uvědomil?“
„Samozřejmě, že jsem se za tebou vydal, ale když jsem tě viděl… s tím… Shikamarem, nebo jak se jmenuje, něco jsem si uvědomil. Byl jsem tak naivní! Zatímco já jsem se vypořádal sám se sebou, ty sis vytvořila nový život. Život beze mě. Život, ve kterém jsi byla také šťastná, kolem sebe jsi měla spoustu přátel a ještě k tomu sis našla nového kluka. Měl jsem snad právo ti do tohoto života vtrhnout? Opět ho narušit, vyvolat vzpomínky a způsobit ti tím bolest? Ne, neměl. Nemohl jsem to udělat, bez ohledu na to, co jsem cítil já. Nechtěl jsem ti zase všechno obrátit naruby.“ Hidan nasadil smutný výraz. „Myslím, že bude lepší, když půjdu,“ prohlásil pak a otočil se. Rázně vykročil vpřed, nehodlal svůj odchod nijak prodlužovat.
Temari mezitím vstřebávala, co jí její bývalý přítel právě řekl. Přesně jak tušil, právě jí převrátil celý svět naruby. A Temari trvalo několik vteřin, než se jí opět všechno srovnalo v hlavě. Pak zvedla hlavu a spatřila Hidana otočeného k ní zády a odcházejícího.
„Počkej,“ zašeptala a její hlas se nesl vzduchem až k jeho uším. Lehce pootočil hlavu a uviděl rozhodnutou Temari.
„Odpouštím ti,“ bylo jediné, co ještě řekla, než se za ním rozběhla.
Něco takového ani ve snu nečekal, přesto jí však uchopil do náruče a přitiskl si ji k sobě. Podíval se jí do očí a najednou věděl, že chce přesně to, co on.
Spojil s ní své rty. Byl to dlouhý polibek. Nejdřív jemný, romantický, posléze však přecházející do spojení plného potlačených vášní. Ten polibek všechno vysvětloval a očisťoval. Bylo to, jako by nikdy žádný rozchod neproběhl, jako by celé ty poslední týdny vůbec neexistovaly. Bylo to krásné, vzrušující, a hlavně… oba dva cítili, že to bylo správné…