...Jedna malá, bláhová holka...

Nevěřila bych jak se člověk může změnit!
Jak někdo, v kom vidíte muže svých snů, lásku na celý život, přítele... jak může takhle nemilostně zradit?
Nevěřila jsem tomu. Dny s ním byly přece tak úžasné! Pořád jsme něco dělali, denně se scházeli, pořád si vyznávali lásku, dokazovali si ji... Jako bychom měli jen pár minut. Jako by všechna energie mého nudného života měla konečně vyplout na povrch. Ještě nikdy jsem nikomu neřekla „miluji tě“ tolikrát za sebou. Jeho podivných odpovědí, gest a neustálé nervozity jsem si nevšímala. Já viděla jen jeho hluboké oči, mizející v těch mých. Jeho ústa líbající ta moje, jeho ruce ochranitelsky mě svírající... vždyť stačilo aby se pousmál a zapomněla jsem na všechno a všechny okolo. Jenže pak jsem jako příslušník ANBU dostala varování, že je v blískosti naší vesnice nebezpečný ninja. Popis, chování, všechno na něj sedělo ale já pořád nevěřila. Jenže on sám mi to přiznal. Ano, byl zrádce...

Od té chvíle se mi vyhýbal. Už nechodil na naše místo, neklepal mi v noci na okno, neobjevoval se ani jen tak... jako by zmizel. Říkal že už mě nemiluje, že to skončilo, že jsem jen malá zbabělá holka. Bolelo to. Nesmírně to bolelo. Stejně jsem po něm pátrala. Několikrát ho i našla. Už to nebyl on. Snažila jsem se zapomenout na žal, doufala že se to změní.
Nezměnilo... byla jsem informovaná, že ho chytili, on zabil několik ANBU,utekl a zmizel. Nevěděla jsem, kde je, kam odešel,... ani jestli ještě pořád žije. Zoufalost, šílenství... to všechno ve mně hlasitě křičelo. Nedbala jsem proseb rodičů ani přátel. Sebrala jsem svoje věci a vydala se ho hledat. Potlačovala jsem všechny výčitky a starosti. Ujišťovala jsem se, že dělám dobře! Jednu výčitku jsem nepotlačila. Když ho miluji, jsem taky zrádce?

Po několika týdnech pátrání a vyptávání jsem ho našla. Pokud jsem si myslela, že padne na kolena a začne se omlouvat, vyzná mi lásku a budeme šťastni na celý život, byla to hodně bláhová představa.
Sice dovolil, abych zůstala u něj a jeho týmu, ale vůbec mě nebral vážně. Kdykoliv jsem něco řekla, on i jeho kolegové se mi vysmáli. Stejně jsem to ale snášela. Doufala jsem, že jen nechce před svými přáteli klesnout a vyznat mi city.
Žil zvláštním životem... Se svými společníky se bezcílně toulal krajinou. Kradl, přepadal,zabíjel...
I když pořád říkal, jak mě nenávidí, že jsem jen přítěž, že je rád, že je zrádce... stejně jsem cítila, že někde hluboko mě pořád miluje! Nenechal na mě nikým jiným sáhnout, když jsem byla v nebezpečí, ochraňoval mě.

Nechtěla jsem... jenže nic jiného mi nezbylo. Ano, moje nejhorší obava se vyplnila. Pod nátlakem jeho týmu jsem se k nim přidala. Bylo to něco hrozného. Napadat neviné lidi, okrádat přátele,... zabíjet kolegy. Až teď jsem si uvědomovala, jak jsem byla malá a hloupá. Takovou dobu jsem po sobě nechala šlapat; a proč? Abych nakonec skončila zalezlá sama, v koutě, ve tmě s depresemi a výčitkami. A on? Jako by mě neviděl.
Začala jsem být vyloženě alergická na jakoukoliv známku komunikace, jejich skupiny jsem se stranila, ven chodila pouze v noci... tohle nebyl život!
Jednou v noci za mnou přišel. Nevím, co po mě chtěl, ale já už to nevydržela. Jako by někdo pustil kohoutek a on se utrhl a proud vody nešel zastavit. Vykřičela jsem na něj všechno to, co jsem tak dlouho polykala a dusila v sobě.
Koukal na mě tím svým klidně chladným pohledem a mě to burcovala k stále větším a ostřejším výčitkám. Bylo mi jedno, že jsem jen malá hysterka, tváře mě pálily od slz, ke konci už jsem skoro nemohla mluvit. Když už jsem nevěděla co dál, zoufale jsem padla na kolena a rozbrečela se ještě víc. Obětovala jsem mu všechno, rodinu, přátele,.... a on se choval, jako by to nic nebylo. Po chvíli ticha jsem zvedla oči.
„Alaine... řekni... jsem to já nebo ty?“ nechápavě jsem se na něj dívala.
„...Zrádce?...“

To už bylo moc na mou už tak zhroucenou duši. Utekla jsem pryč, zpět do vesnice, zpět k ANBU. Schovala se za neprodyšnou masku a vzpomínky zamkla stejně jako složku s mými údaji. Jeho jsem se ale zbavit nedokázala. Nešel smazat, vypudit, zničit. Ty roky s ním už prostě vymazat ze života nešly.
Byla jsem ANBU, ale stejně všichni věděli, kdo jsem a kdo jsem byla. Odevšad na mě koukala spousta nenávistných pohledů, doléhaly ke mně jejich štiplavé řeči, a bohužel někdy i bolestná gesta. Už jsem nepatřila nikam. K němu ne, k nim ne.... nebyla jsem nic. Jen jedna malá, bláhová holka... Neustále jsem vzpomínala na ty krásné chvíle, když mě nic netížilo, ležela jsem mu v náručí, líbala jeho ústa, šeptala sladká slova.... pevně jsem se rozhodla. Krví to začalo, krví to skončí! Stejně jsem už byla skoro mrtvá...
Tekly mi slzy zklamání nad tímhle světem, když jsem probodávala jeho tak toužené srdce. Kapky mu smáčely líce při pohledu na mou krví potřísněnou tvář. Plakali jsme spolu, když jsme na zelené trávě v obětí umírali...