Slaný déšť

Má smysl plakat v dešti? Myslím, že ne. Nikdo si tvého pláče nevšimne. Nikomu nepřijde zvláštní. Každý si řekne, že je to jen ten déšť a nic víc. Nikdo nepozná, že ve skutečnosti jsi z něčeho tak smutný, že pláčeš. Tak moc, že už to smyjí jen slzy. Ale nikdo tě neukonejší. Nikdo tě nepodrží. Každý to jen přejde. Nikdo to nevidí. Slaný déšť.

Já pláču často. Pláču sama. Ten kvůli kterému pláču to neví. Nevšímá si toho a neví o tom. Jak bych někdy chtěla, aby mě objal kolem ramen a řekl:
„To bude dobré. Jsem tu s tebou. Tak neplakej.“
Ale on to nikdy neudělá. Protože neví, že pláču. Protože tu nikdy není se mnou, i když stojí opodál. Protože to už nikdy nebude dobré. Protože nemá důvod, aby to řekl. Protože jsem pro něj jen stín. A nikdy nebudu víc.

Vždycky se najde důvod proč plakat. Ale většinou to nestačí natolik, abys plakal opravdu. Ne jen těch pár slziček, ale opravdu dlouhý pláč. Pláč, který trvá dokud nemáš oči úplně suché, tak že tě pálí. Dokud nepochopíš, že přese všechno světě to nezměníš. Dokud tě něco nevytrhne z myšlenek, kvůli kterým pláčeš, ale… lze to když jsi sám?

Ne nelze. Když jsi sám, tak pláč nemá smysl. Smutek můžeš dát najevo i jinak než pláčem. Pláč je od toho, aby si někdo všiml, že jsi smutný. Proto nemá smysl plakat v dešti. V dešti musíš křičet. Křičet, aby někdo slyšel, že jsi sám a nešťastný. Že potřebuješ být s někým, kdo tě utěší. Ale já se bojím. Bojím se křičet. A proto dál pláču v tom dešti. A nikdo mě nevidí.