Kam se vytrácí láska...?

...dívka se ještě víc přitulila k chlapci. Oba leželi na louce, hlavy přitisklé k sobě, vycházející slunce jako na dlani...
"Nechci, abys odešel!" špitla dívka. Chlapec ji ochranitelsky stiskl a políbil na čelo.
"Bojím se!" dodala zoufale.
"Čeho?" pousmál se chlapec.
"Toho,... že odejdeš a už se nikdy nevrátíš!"
"Vrátím... slibuji ti to Amayo!"
"Jdeš do války! Víš vůbec, jak je to nebezpečné, Tayi?"
"Vím..., ale neboj se o mne! Budu opatrný! Už kvůli tobě!"
"To doufám!... budu tu na tebe čekat! Třeba do konce života!"
Chlapec se usmál a pomohl dívce vstát. V obětí se vrátili do vesnice, kde se rozloučili dlouhým, sladkým polibkem...
"sbohem..."


...o 10 let později...
"Je to možné? Můj bože, Amayo! Jsi to ty?" hnědovlasý muž stanul v troskách polorozpadlé ulice. Hezkou tvář mu zdobilo nespočet šrámů, ranek a jizev, svalnaté paže držely starý otrhaný pytel, modré oči prohlížely překrásnou ženu, stojící kousek od něj.
Vůbec se nezměnila! napadlo ho při pohledu na krásné mandlové oči, sladká růžová líčka, tváře jemných rysů. Tolik ji toužil vidět, obejmout, políbit. Deset dlouhých, krvavých let ji měl před očima. Pro ni bojoval, zabíjel... jak dlouho snil o tomhle setkání. Stále v ní viděl tu bezbranou dívenku, co mu ono ráno dala sbohem.
Slastně vydechl. Teď už budou jen spolu.
"Kdo jste?"
Muž šokovaně pootevřel ústa.
"To...to jsem já, Amayo! Vzpomínáš? Před deseti lety, před válkou! Celou tu dobu jsem žil jen pro tebe, pořád tě miloval,...pořád.." zoufale se ji snažil přesvědčit.
"Já vůbec nevím, kdo jste!" odporovala.
"Mami... maminko!"
Muž hleděl na sotva devítileté dítko, tisknoucí jeho milované ruce. Strnule se díval, jak ho s láskou objímá, líbá na líčka, tiskne k sobě. Nevydržel to dál. Obrátil se a pomalým krokem se vydal směrem k zapadajícímu slunci.
Žena otočila oči za jeho mizející postavou.
...já tebe taky...
Pak se otočila na děcko.
"Jdeme domů. Tayi!"...