Žánr
1. Chřtán smrti
„Nebul, co řekla tak hroznýho, že seš teď nadranc?“ zpovídal chlapce blonďák, jenž jej vyzvedl před kanceláří, „vždyť sis jen loknul! Není to jen nemoc, třeba alergie?"
„Ne. Saké není pro mě. Můj limit je nula. N-neměl bych pít. A teď prej musím podstoupit Sakuřinu politiku,“ skuhral Lee a tělo se mu zatřáslo strachy.
„Co!?“ vyděsil se Naruto a zastavil na místě, čímž vrazil do dívky, která je již valnou chvíli následovala.
Sestra stála u malého hrobečku, který byl poset okvětními lístky sakury, která stála opodál. Byl by to optimistický pohled, vidět jak Sakura stojí pod sakurou, kdyby ovšem na náhrobku bylo napsané jiné jméno. Jiné jméno než Haruno Kisumi, její sestry. Kisuminu smrt si dávala za vinu právě Sakura. Nechala se Kisumi přemluvit. Kdyby se to nestalo, tak by teď nestála tady.
„Hanabi? Hanabi! Kde je to dievča?“
Dvere do doja sa odsunuli. Šedivejúci Hiashi Hyuuga zastal na prahu a sledoval svoju dcéru ako poctivo cvičí. Po dokonale vymeranej otočke ho konečne zaznamenala, rýchlo si uhladila cvičebný úbor a jemne sklonila hlavu.
„Otec.“
„Hanabi, chystáme sa na cintorín. Ideš?“
„Nie. Najprv dokončím tréning. Pôjdem večer.“
„Ako chceš.“
Hanabi osamela. Jej otec nikdy neuplatňoval svoju autoritu, keď išlo o návštevy hrobov.
Za tie dva roky veľmi zostarel.
Osudová nehoda
Konoha se teprve probouzela do nového dne, ale v kanceláři Hokage se již pilně pracovalo.
„Kašlu na to,“ odfrkla si blondýna a protáhla si bolavá záda.
„Hokage je odpovědný nejen za bezpečnost ale také za administrativu,“ podávala jí asistentka další horu formulářů k podpisu. „To je politika vesnice…“
„Houby vesnice! K tomu mě nutíš ty!“ bouchla pěstí do stolu.
Provokácia v Lese Smrti
Hoci som bojoval dobre, tréning pre mňa skončil s kunaiom na hrdle a prehryznutým ušným lalokom. S Anko udrží krok iba ANBU.
"Na rovinu, Aoba, máš na mňa dohliadnuť, alebo je to tvoj spôsob, ako ma dostať do postele?"
Prezradím misiu, alebo zo seba nechám urobiť idiota? Všimla si, že moje ucho natoľko očervenelo ako krv, ktorú z neho olizovala a spokojne pokračovala, "Ak áno, ideš na to správne, ty lapaj. No príliš si never. Robievam si všetko sama a som vážne dobrá. Niečo ti teraz prezradím!"
Zapalovač se rozžehnul, konec cigarety se zahřál a drobná tyčinka byla vložena mezi rty. Zapadající slunce jej hřálo do zad. Plamínek se pohupoval v rytmu ticha před bouří.
„Ty kouříš?“ rychlá otočka na patě a tvář nastavená k západu slunce.
„Někdy.“ vydechl nikotinový obláček.
Neúspěch
„To dokážeš! Věříme ti!“ vyjekla TenTen a Lee jí věnoval úsměv. Neji ho užasle a udiveně sledoval.
„Netušil jsem, že tu misi vezme tak vážně,“ zašeptal a v duchu děkoval bohům, že tentokrát zvítězil v kámen, nůžky, papír. Lee totiž balancoval na kladině a prováděl několik skoků. Špičky nohou se mu neskutečně ohýbaly.
„Tohle je můj limit,“ procedil mezi zuby, což zbývající členy Týmu Gai vyděsilo.
Mladý muž šel tichým krokem po měsíčním světlem zalité cestě. Bylo po půlnoci, svítilo se jen v nejposlednějším domě. Chlapec mířil tam. Jeho výraz byl skryt za kamennou tváří ANBU masky. Byla to smutná, poslední cesta z mise. Zítra nepůjde domů jako bratr a syn – zítra domov opustí jako zrádce a vrah, i když ve jménu politiky…
Mýtina
Slunce pomalu zapadalo a oblohu nad Konohou zdobily červánky. Větřík si jemně pohrával s listím stromů a ptáčci dozpěvovali poslední árie. Na malé mýtince za konožskou bránou stál bílý altánek s oltářem ozdobeným levandulemi. Před altánkem byly v několika řadách, tak, aby uprostřed tvořily uličku, postavené zdobené bílé lavičky. Pár metrů za altánkem byl připravený obrovský stan plný stolů s tradičními pokrmy. Vedle stanu stál provizorní taneční parket.
Za nás za všechny
„Není důležité to, zda jsme sem přišli, abychom bojovali, přišli jsme bojovat za náš domov, vlast za lásku a za nás všechny.“ řekne Naruto a odhodlaně se rozhlédne po okolních tvářích.
Hinata pevně sevře rty a rozhodně kývne s pohledem plným rozpaků, zabodlým do bahnité země. Kiba dá ruce v bok a usměje se. „To si teda piš, že jo!“
Akamaru štěkne a Naruto se široce usměje.
Bylo to tady. Písečná se po dlouhé době chladného vyčkávání konečně rozhodla a začala zbrojit proti Konoze. Ostatní země vycítily začátek války a houfně se přidaly po její bok. Stará spojenectví a mírové dohody se ze dne na den staly jen bezcenými kusy papíru, z přátel byli nepřátelé a ze spojenců zrádci. Konoha se octla sama proti celému světlu. Ale na to ji přece připravovali.
„Inuzuka Tomeo je odsouzen k smrti pro nesplnění mise!“
„Ale to nemůžete! Vždyť… on jen chránil přátele.“
„Ustoupil!“
„Ale udělal to proto, aby nezemřeli! Tak Aniki, řekni něco!“
Tomeo stál před stolcem soudu zcela tiše a nehnutě. Oči měl skloněné k černobílému vlčákovi u svých nohou.
„Aniki, co je s tebou? Vysvětli jim, že jsi nevinný.“
„Ticho v soudní síni! Soud rozhodl! Inuzuka Tomeo bude zítra v sedm hodin ráno popraven! Případ uzavřen!“
"Umění, je prostě výbuch..." Rozplývalo se mladé děvče před rozpadající se budovou.
"Ne, Deidaro, umění je věčné..."
Počkat, co? Deidaro? Tak jo, zkusím to znova:
"Umění je výbuch..." Rozplýval se mladý chlapec před rozpadající se budovou.
"Ne, Deidaro, už jsem tu přes sto let a říkám ti, že umění je věčné..."
Cože? No tak fajn!:
"Umění je výbuch." Říkal chlap před domem, co byl na kousky.
"Ne, Deidaro... Počkat, ty máš nový lak?
No to si ze mně děláte legraci, ne?!
Neji Hyuuga seděl v potemnělé pracovně svého domu a z části váhavě, z části odhodlaně zíral na rozložený svitek před sebou. Bambusové pero neslo kapku tmavého inkoustu a jeho zkosená špička se matně leskla v měsíčním světle. Když je jednou namočil, musel je použít. Asi o minutu později se pero dotklo papíru a zanechalo na bílé ploše tenkou linku.
Neji byl od mala zvyklý psát. Úřední listiny, formální dopisy, rozkazy podřízeným a aby nevyšel ze zvyku, verše.
Večerní hukot, černá je vrána, vznešeným letem přeruší ticho.
Bol sparný slnečný deň. Dnes som nemal naplánovanú žiadnu misiu, tak som mohol ostať doma a relaxovať. Za posledný mesiac som si teda veľmi neodpočinul. Prešiel som celú Ohnivú zem. Ako kapitán ANBU som mal zo všetkých členov najviac práce. Toto voľno mi zariadil Hokage, takže som mu bol neskutočne vďačný.
[i]Bosá drobná chodidla se mi boří hlouběji do trávy. Je krásně zelená, příjemně chladivá a vydává neskutečnou svěží vůni. Nejprve ta pravá, pěkně od palce přes šlapku a hlavní část paty, až po úplný konec, který se asi nejsilněji zaboří do země. Poté následuje levá noha a opět stejný pohyb, kdy se klenba chodidla pěkně zvedá a pohybuje v souladu s předešlým popisem. Cítím, jak každá končetina zatíná pěkně postupně jednotlivé svaly, byť nejasněji a nejpalčivěji pokaždé vnímám ty lýtkové.
„Máte rakovinu,“ promluvil sklesle tichý ženský hlas dívaje se přitom do očí muže sedícího naproti.
Ta slova zněla ordinací jako rozsudek smrti. To děsivé ticho přerušilo cvaknutí zapalovače, rudý kruh a šedivý kouř.
„Proč jsi najednou tak formální hnědoočko?“ řekl s úsměvem, popotáhl z cigarety až se rozžhavila do ruda a vyfoukl další obláček kouře.
„Slyšel jsi mě, co jsem ti právě teď řekla?“ pronesla naštvaně a žíly na krku se jí napnuly.
Nikdy bych neřekla, že jeho slova mě doslova uvězní.
Ani nevím, kdo to je, ale miluji ho celým svým srdcem. Prostě jednoho dne jsem našla na zemi ležet svitek, bylo mi tak trapně, když jsem ho z té země zvedala a ještě více jsem se červenala, když jsem ho četla. Tehdy jsem netušila, že už nyní jsem nadobro ztracena. Ztracena v lásce…
[i]Vážená,
pokud čteš tento dopis, rozhodl jsem se, že změním svůj život. Chci a toužím poznat něco víc.
[i]Chytili mě. Není divu, že se jim to povedlo. Ono není moc těžké přepadnout spící osobu, která bydlí s dalšími spícími osobami. A když spí celé město... I kdyby se někdo vzbudil, nebylo by to nic platné. A zdechlo by víc lidí. Takhle je to vlastně nejlepší. Možná jsem měla být připravená. Nejspíš ano. Ale trhněte si, nebudu přece celý život spát s nožem v ruce! A teď už vůbec ne, není totiž moc jisté, tolik toho ještě naspím. Netipuju to na moc dlouho.
