Tma

Chytili mě. Není divu, že se jim to povedlo. Ono není moc těžké přepadnout spící osobu, která bydlí s dalšími spícími osobami. A když spí celé město... I kdyby se někdo vzbudil, nebylo by to nic platné. A zdechlo by víc lidí. Takhle je to vlastně nejlepší. Možná jsem měla být připravená. Nejspíš ano. Ale trhněte si, nebudu přece celý život spát s nožem v ruce! A teď už vůbec ne, není totiž moc jisté, tolik toho ještě naspím. Netipuju to na moc dlouho.
Kolem mě je tma. A vlhko. A zima. A všechno mě bolí. Ne, že bych si chtěla stěžovat, to vůbec ne, nejsem přece v hotelu. Myslím, že jsem právě slyšela zapištět myš. Nebo asi spíš krysu. Krysy! Tady to je jako v nějakém akčním filmu! Až na to, že tady chybí trocha té akce, a já nejsem přivázaná k židli uprostřed místnosti. Alespoň, že tak. I když to je vlastně jedno, stejně se odtud nedostanu. Pitomí Akatsuki. Pitomý, nespravedlivý svět. Proč se někteří vyvolení rodí se zvláštními schopnostmi, a jiní ne? Prodám sharingan! Deset korun poprvé, dá někdo víc? Kdo chce rinnegan? Stovka za kus, nestyďte se a pojďte!
Fajn, už mi ta tma leze krkem. Ale bát se jí je pitomost. Bát se mám toho, co, nebo kdo se v ní skrývá. V tomto případě jsou to krysy. Právě mě jedna kousla. Třeba vykrvácím, než mě budou mučit. Pitomost, z tak malé rány nevykrvácím. Škoda. Ale naděje umírá poslední, co myslíte?
„No konečně, už jsem si myslel, že jsi někde chcípl.“
Á, výměna stráží. To si vážně myslí, že se pokusím utéct? Ne, děkuji. Zbytky důstojnosti si nechám. Nebo mě možná hlídají před někým, kdo by se mě pokusil zachránit. To je ještě větší blbost.
„Co čumíš?“ syčím na tmu, která je vážně otravná. Obklopuje mě, pohlcuje mě, vniká do mě. Koluje mi v žilách místo krve. Pomoc, já chci pryč! Klid, vrývám si nehty do dlaní. Proč se bojím tmy? Nemám se bát tmy, ale toho, co příjde, až se otevřou dveře a mě ozáří světlo. Tma mě ukrývá. Správně, tma mi pomáhá. Možná, když se budu hodně soustředit, splynu s ní a zmizím. Akatsuki mě nenajdou. Nikdo mě nenajde. Tma bude ve mě, a já budu tma. Až se jí přestanu bát. A to se nestane.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak můžete být zavražděni? Ne? Zkuste to. Po plátcích vám odkrajují končetiny, tahají z vás střeva, mučí vás hladem, vypichují vám oči a jdou až do mozku, probodávají vás nožem. Stačí si jen vybrat. Co asi ti šmejdi připravují pro mě? Trvá jim to celkem dlouho, takže vsázím na něco složitého. Určitě to bude pekelně bolet. Ale bude přitom světlo. Tma. Černá... To ona mi vnukává tyhle temné myšlenky.
Hmatám po stěnách, krysy poděšeně piští, ale světlo nikde. Co je světlo? Existuje ještě? Zase se do mě zakusuje strach a panika. Klid. Klid, ku*va! Vzpamatuj se! Víte, jak někdy, když vám nefunguje ovladač, tak do něj praštíte a on se rozjede? Tak právě to se pokouším praktikovat se svou hlavou. Světlo! Kolem mě tancují miliony hvězdiček. Tma mizí.
A už se zase vrací. Mlátím hlavou do stěny jak pominutá a zarytě ignoruju bolest, která mi vhání slzy do očí.
„Ticho tam.“
Správně. Nesmím se bát tmy, ale toho, kdo hlídkuje přede dveřmi. Ale proč? Co horšího mi může udělat, než vzít mi světlo? Přemýšlej přece! Může ti vzít život. Žila jsem dobře? Jestli opravdu existuje něco jako nebe a peklo tak si myslím, že v pekle je tma. Možná už tam jsem. Pomoc, vraťte mi světlo! Opět hlavou strhávám ze stěny plesnivou omítku a přestat mě přinutí až zvuky z chodby.
„Vyveď ji nahoru, jsme připravení.“
Otevírají se dveře. Světlo! Sice mě trochu oslepuje, ale tma už je minulostí. Někdo mě drsně chytá za zátylek.
„Však tebe ten smích přejde.“
Jdeme po schodech, nad námi blikají a bzučí žárovky. Dívám se přímo do nich. Světlo. Vcházíme do místnosti bez oken, bez žárovek. Oheň. Světlo.
„Přidáš se k nám?“
Vrtím hlavou.
„Však ty si to rozmyslíš."
Oheň. Jak ironické, že si vybrali zrovna tenhle mučící prostředek. Ale tmu už nechci. To radši umřu světlem.