Soud

„Inuzuka Tomeo je odsouzen k smrti pro nesplnění mise!“
„Ale to nemůžete! Vždyť… on jen chránil přátele.“
„Ustoupil!“
„Ale udělal to proto, aby nezemřeli! Tak Aniki, řekni něco!“
Tomeo stál před stolcem soudu zcela tiše a nehnutě. Oči měl skloněné k černobílému vlčákovi u svých nohou.
„Aniki, co je s tebou? Vysvětli jim, že jsi nevinný.“
„Ticho v soudní síni! Soud rozhodl! Inuzuka Tomeo bude zítra v sedm hodin ráno popraven! Případ uzavřen!“
Hokage se zvedl ze svého soudcovského místa a zmizel za závěsem. Místnost se začala vylidňovat. Odsouzený Inuzuka byl odveden zpět do věznice. Patnáctiletá dívka zůstala sedět a do očí se jí nahrnuli slzy.
„Inuzuka Teiko-san, musíme vás požádat, abyste opustila soudní místnost,“ dva ANBU tiše přistoupili k sestře odsouzeného.

Teiko se zvedla a s černou fenkou klusající u jejích nohou vykročila ven. Byl krásný večer. Slunce vrhalo zlatavou zář do ulic Konohy a lehounký vánek si pohrával s jejími vlasy. Ona ale nic z toho nevnímala. Oči měla zalité slzami. Tiše promluvila ke své věrné družce: „Kyoko, proč se to stalo? Vždyť on opravdu za nic nemohl. Jen je nechtěl nechat zemřít. Copak nejsou lidské životy důležitější než úspěch mise?! Naruto-sama by tohle nikdy nedovolil.“
Náhle se jí na tváři objevil matný úsměv.
„Ty jsi na něj už zapomněla, co? Byla jsi ještě malé štěňátko. Já si na něj pamatuji taky jen matně. Ty bílé vlasy a dlouhá bradka, jizvy na tváři a modré odhodlané oči. I na Hinatu-sama si pamatuji. Vždycky se k sobě hodili. Radila mu při jeho práci, šla s ním kamkoliv. I do té osudné bitvy. A když jsme se dozvěděli, že je mrtvý, na jeho post zvolili ten odpad, který se ještě vychloubá, že jeho děd založil Root!“
Kyoko na souhlas štěkla a pak divoce zavrčela.
„Já vím, musíme něco udělat. Jenže co? I kdyby se nám podařilo Anikiho zachránit a utéct, stali bychom se nukeniny. Ale co potom Hikari? Rodiče mrtví a sourozenci nukeninové. Ještě by ji použili jako rukojmí, aby nás přivedli zpátky. Ne, to nejde. Ach jo!“
Náhle stanuli před domem s modrou omítkou. Utřela si slzy a otevřela dveře. Byla doma.

„Nee-san!“ po schodech seběhla desetiletá černovláska. Vrhla se Teiko do náruče a nevinně se zeptala: „ Jak to dopadlo? Pustí ho už zítra?“
„No…um… ono…“
„Až za týden?“
„Víš, oni… se rozhodli, že …jak to říct… chtějí ho… popravit.“
„Co? Ale vždyť si… sama si říkala,… že nic neudělal.“
„Nesplnil misi.“
„To není možné. Já ti nevěřím!“ Hikari se po tváři začali koulet slzy. Otočila se, vyběhla po schodech a práskla dveřmi. Teiko ji slyšela, jak pláče. Už za Hikariny přítomností se držela z posledních sil a teď se zhroutila.

Probudila ji Kyoko, olizujíc jí tvář. Chvíli si nemohla vzpomenout, co se stalo. Avšak jediné pohlédnutí na fotografii, ležící na kredenci, jí vrátilo do přítomnosti. Zvedla se a jala se dělat večeři. Polívka voněla, když vycházela po schodech k Hikariinu pokoji. Zaklepala. Nic. Pomalu otevřela dveře. Hikari ležela na posteli a spala. Polštář měla promočený od slz. Pod postelí kňučel Kenshin, nechápajíc proč je jeho panička tak smutná. Teiko ji nechala spát a šla se sama navečeřet. Poté se dopotácela k posteli a ihned usnula. Noc byla protkána hrozivými sny, ve kterých se stále opakoval Hokage pronášející rozsudek, nehybný Tomeo a dva ANBU, kteří ji vyvedli ze sálu.

Probudila se zalitá potem. Vstala a vzala si svůj ninjovský úbor. Sešla do kuchyně a s velkým přemáháním do sebe dostala rýžový koláček. Kyoko se k ní tiše připlížila a zakňučela.
„Pššt. Nechci vzbudit Hikari. Chtěla by jít se mnou a to…“
„Nee-san! Proč jsi mě neprobudila?“
„Víš…“
„Chci tam jít! Nemůžu nechat bratra…“
„Dobře, oblékni se.“
Hikari zmizela v pokoji. Teiko si povzdechla.

Vyrazily. V ulicích Konohy se ještě válela mlha, ale vypadalo to na další krásný den. Obloha byla bez mráčku a vzduch příjemně voněl. Pokračovaly zcela mlčky. Brána byla ještě zavřená a před ní postávali hloučky lidí. Nebylo jich moc, ale jakmile se Teiko vynořila z mlhy, ucítila na sobě několik párů očí. Různých očí. Chladných, které ji radily, ať radši drží hubu, soucitných, které jako by jí litovali ale nemohli nic udělat, i očí, které na ni koukali s čirým zájmem. Dorazily akorát včas. Náhle se zvedli dva jouninové a bránu se skřípotem otevřeli. Cesta byla úzká a vedla lesem. Teprve, když z něho vyklopýtaly, uvědomila si Teiko, co Hokage za těch osm let stihl. Před nimi se tyčilo popraviště. Tedy spíše než popraviště, to přípomínalo obrovskou arénu. Osm řad sedadel a železná zídka ohraničující plochu pro místo popravy se hrozivě tyčily před sestrami. Hned jak vešla Teiko dovnitř, spatřila Tomea, již připoutaného k železnému sloupu.
“Raiton.” Procedila mezi zuby.
“Nee-san, proč je tam připoutaný i Shoun? A proč se bratr nepokouší osvobodit?” v Hikarině hlase byla cítit známka zoufalství.
“Pes vždy zemře se svým pánem. Řekla bych, že anikiho ve věznici mučili. Je tak zničený a unavený, že na sloupu spíš visí.”
Teiko se zajíkla. Usadily se do první řady, Hikari vzdychla.

Právě v tu chvíli vešel na své místo Hokage. Usadil se a téměř lhostejně zvedl ruku jako rozkaz k první ráně. Ninja stojící kousek od Tomea s černou Anbu maskou na hlavě složil několik pečetí a z nebe vyrazil blesk. Tomeo vykřikl v křečích, jak do něj blesk udeřil. Třásl se po celém těle, jak jím projížděla ostrá bolest. Náboj zmizel a Inuzuka vyplivl krev. V tu chvíli však již “kat” znovu skládal pečetě a Tomeo znovu křičel. Křičel z bolesti.
Teiko si všimla, jak si Hikari zacpává uši a zavírá oči. Přivinula ji k sobě. I jí projížděla ostrá bolest, jak starší bratr křičel. Bolest. Smutek. Nenávist. A pak náhle něco, co nikdo nečekal. Ani sama Teiko to nečekala. Přeskočila zídku a pomocí Gatsuugy chtěla srazit další blesk. Nemohla tušit, že to co její bratr vydržel několikrát, je pro ni smrtelná dávka elektřiny.
Pod sílou náboje byla sražena na zem. Na její nehybné tělo padly první paprsky slunce. Právě vycházelo.
“Nee-san!”