Two steps from hell

Bosá drobná chodidla se mi boří hlouběji do trávy. Je krásně zelená, příjemně chladivá a vydává neskutečnou svěží vůni. Nejprve ta pravá, pěkně od palce přes šlapku a hlavní část paty, až po úplný konec, který se asi nejsilněji zaboří do země. Poté následuje levá noha a opět stejný pohyb, kdy se klenba chodidla pěkně zvedá a pohybuje v souladu s předešlým popisem. Cítím, jak každá končetina zatíná pěkně postupně jednotlivé svaly, byť nejasněji a nejpalčivěji pokaždé vnímám ty lýtkové. Váha se přenáší a rozkládá rovnoměrně na zbytek těla tak, abych neupadla. Pravá noha, krok. Levá noha, krok. Pravá noha, krok. Levá noha, krok. Takhle to jde dál a dál a díky tomu se já mohu pohybovat a procházet právě nyní touhle loukou.

Dostanu se do samotného jejího středu a tam se náhle zastavím. Rozkročím se na šířku ramen a vnímám tu krásu a jedinečnost kolem sebe. Zavírám oči a pozvolna zakláním hlavu. Ruce mám po stranách na šířku dlaně od těla a pomaličku je zvedám. Palce a všechny ostatní prsty jsou roztažené do všech stran a vnitřní strana dlaně směřuje vpřed. Hrudník se mi nafukuje a plíce plní nebývalou kapacitou svěžího vzduchu. S narůstajícím objemem hrudního koše se stále více mé tělo prohýbá do oblouku. Cítím, jak do mne proniká ta neskutečná síla a energie ze všeho v okolí. Vnímám podtón trávy pod mýma nohama. Vnímám svěžest lučních květin i šelest vzrostlých stromů na okraji louky. Jasně vnímám záchvěvy větříku a ševelení lístků stromů. Slyším cvrkot koníků v trávě, drobné krůčky usilovně pracujících mravenců, klokotavý zpěv okolo prolétajících ptáků, ale i zurčení nedalekého potůčku. Vnímám všechny tyto energie celou svou bytostí. Vnímám je a nasávám je do sebe. Jsem jako houba, kterou položili doprostřed rybníka, aby se pěkně zhluboka napila, ale já přímo hltám. Polykám mohutnými loky do sebe veškerou možnou energii, kterou jsem schopna uchopit. Dostanu se tak daleko až už není prostě sebenepatrnější skulinka v mém těle, která by nebyla naplněna až po okraj. Pak se mé vlastní tělo rozzáří prudkým zlatavým světlem, aby vzápětí explodovalo a roztříštilo se na milion droboučkých hvězdiček snášejících se k zemi.

V prachu mihotavého popela, kdy před chvílí stály obě mé nohy, se pozvolna začíná znovu tvořit obrys mého těla. Nejprve se z drobounkých třpytících hvězdiček tvoří průhledný obrys nohou. Vnitřním zrakem shlížím na to, jak se pomalu objevují nejprve palce obou chodidel. Téměř okamžitě je následují ostatní prsty, nárt a zbytek nožní klenby, uzavírán patami. Třpytící se mlhovina stoupá vzhůru a vykresluje zbytek mého těla do jeho prapůvodního stavu. Jakmile je silueta kompletní, zvedám pravou ruku. Prosvítá jí sluneční světlo, ale ne nadlouho. Vidím, jak se vybarvuje stále víc, až dokud nekoukám na vlastní ruku, takovou jaká byla odjakživa. Hmatatelně vnímám svou vlastní krev, maso obalující jednotlivé kosti, šlachy a svaly, ale i chladivý vánek na povrchu kůže. Mozek zavelí zbytku těla jasný příkaz: „Transkripce DNA, ukončena! Proces proteosyntézy, ukončen!“. Sevřu pevně všechny prsty a prudce zatnu dlaň. Svaly a šlachy se mi automaticky stáhnou a zatnou. Kyselina mléčná zaplavuje tělo a tvoří se adrenalin. Teplota stoupá a tělo se zahřívá. Ano, vše je, jak má být a já sem zase kompletní. Uvolněně vydechnu, uvolním stisk a vykročím pryč.

„Mistře,…“ zazní zastřený mužský hlas chvějící se nebývalým vzrušením. „To by… to by mohla… být ona?“ vypraví ze sebe horko těžko jednu jedinou větu mladík schovávající se opodál za mohutnými staletými stromy.
Stejně jako ten, který ho právě oslovil, pozoroval soustředěně to, co se před ním dělo. Výsledek toho představení v něm probudil nebývalý hlad a neukojitelnou touhu. Vlastně pociťoval podobné nadšení jako druhý muž, jenže jeho sebeovládání bylo na naprosto jiné úrovni, nežli u mladíka právě vibrujícího za ním. Staletí, která se ukrýval ve stínu, mu propůjčila mnohem víc, nežli se původně domníval. Loupl očima do strany a práskl mohutným autoritativním hlasem. „Ovládej se, Yoru. Ovládej se, jinak se tě budu muset zbavit.“
„Já,… Mistře,…“ koktal mladík nesouvisle. Byl si dobře vědom toho, že nemůže uniknout vpíjejícím se vševidoucím očím svého Pána. On viděl všechno, takže nemělo smysl mu lhát. Yoru se zhluboka nadechl, aby se trochu uklidnil. Jakmile získal nazpět ztracenou sebedůvěru a sílu, zvedl oči znovu k Mistrovi. „Omlouvám se, už se to nestane. Jen, že mne její síla tak poznamenala a mé tělo zareagovalo instinktivně a samo. Mám prostě hlad, Mistře,“ odpověděl popravdě a bezelstně.
Druhý muž mlčel a jen svého společníka sledoval dál podmanivým a hodnotícím zrakem. Po chvilce prolomil hradbu dosavadního mlčení a odpověděl: „Dobrá, dávej si pozor a ovládej se. Ona není k jídlu, Yoru,“ dodal a smrtelný závan doprovázející poslední vyřčená slova se přelil jako horká láva přes mladšího muže. Ten sebou horečně zazmítal a pevně si objal břicho v ochranitelském gestu. Druhý se mezitím odlepil od kmene stromu a vydal se po stopě. Jazykem přejel přes spodní ret, aby tak zahladil poslední zbytky po vlastní krvi, která se mu řinula z drobných ranek, jež po sobě zanechaly jeho zuby. S prvními kroky si také v hlavě učinil strohou poznámku, která druhému muži zpečetila osud dlouho předtím, než vůbec promluvil a vystavil tak veřejně na odiv svou neodpustitelnou slabost a chybu. Jedinou rychlou a odsuzující myšlenkou Mistr definitivně uzavřel kapitolu, kdy ho Yoru provázel jistým obdobím života. Nehodlal se dělit s nikým. Ona bude jeho. Jen a pouze jeho. Konečně totiž našel bytost, jež bude schopná dát mu vše, po čem kdy toužil. Jeho putování na této Zemi bude pokračovat i nadále a tentokrát už nebude jedinou bytostí kráčející kolem s touto genovou výbavou. Stane se nesmrtelný v pravém smyslu slova. On, jeho potomci a celá jeho linie. Její síla ho o tom před chvílí jasně přesvědčila. Samozřejmě, že ji nakonec také sežere, v tomhle se Yoru nespletl, Ona byla koneckonců potrava a nic jiného. Její konec ovšem oddálilo to, co viděl. To, co jí propůjčovalo punc jedinečnosti a dokonalosti. Jak často se ocitnete dva kroky od samotného pekla? Dva kroky, které znamenají smrt nebo život poznamenaný nekonečnou bolestí a mučením. Dva kroky, jež přináší veškeré pochybnosti, strach a slabost. Dva kroky, které vás přiblíží, k jakékoli hranici si usmyslíte. Bůh před vámi zbledne závistí a zastíníte samotné slunce.

Polkl nasucho. Krev mu v žilách zabouřila a její energie se prudce vyvalila skrz pokožku ven. Vzduch v jeho bezprostřední blízkosti prostoupila nasládlá vůně, která ale neměla ani tu sebenepatrnější šanci uniknout. Pronikavým lusknutím prstů se vše hned nasálo zpátky a On pak neprodyšně uzavřel vše v sobě. Nebylo potřeba vysílat do okolí jakoukoli stopu. Pevněji a důrazněji se odrazil od další větve a zvýšil rychlost pronásledování, neboť jeho kořist stačila mezitím zmizet z jeho zorného pole a to bylo prostě neodpustitelné.

***** Rok od oné události ******
Ostré zavytí nedalekého vlka samotáře, stejně jako pronikavý křik nočních ptáků, kteří právě prolétali jí nad hlavou, to vše upozornilo všechny její smysly na skutečnost, že On je jí stále v patách. O trochu víc se přikrčila a ještě zvýšila tempo útěku. Její nohy se teď doslova kmitaly vzduchem jako by vysokou trávou proplouvala a ne běžela. Rozčilovalo ji, že ji ten muž pronásleduje. I po té době byl nějak schopen vypátrat její stopu a pustit se znovu za ní. Z počátku nebrala jeho přítomnost moc na vědomí, ale s narůstající dobou, po kterou ji sledoval a štval, jí přeci jen došlo, jak moc je pro ni nebezpečný. Představoval bezpečnostní riziko, které nehodlala akceptovat.

Prudší došlápnutí na pravou nohu způsobilo větší smrštění svalů a následnou masivnější sílu, kterou bude muset vyvinout k následnému odražení a pohybu dopředu. Pár skoků a vše se opakovalo znovu, tentokrát takto zareagovala levá noha. Uvědomila si, že její tělo vysílá jasné signály přetížení a blížícího se kolapsu. Musí se zastavit a doplnit energii. Postupné „ucucávání“ síly přírody ze všeho kolem za běhu už jí zkrátka nestačilo. Kdy vlastně naposledy doplnila do sytosti primární zdroj vlastní síly? Před rokem? Před šesti měsíci? Nebylo to náhodou minulý týden? Nebyla si vůbec jistá a to ji strašilo ze všeho nejvíc. Věděla, že „Shizenkai Chikara“ nemůže používat moc často bez patřičného odpočinku. Její tělo bylo sice unikátní, ale transkripce DNA pokaždé vysilovala její mozkovou činnost až na samotnou hranici. Balancovala doslova na ostří nože. Jednou to přežene a nebude schopná se vrátit. Neděsilo ji to, co by bezprostředně následovalo, zemřela už tolikrát na této své pouti světy, že jí to připadalo stejné, jako převléci si oděv. Jen, že si na tuhle svou poslední schránku tak nějak zvykla a vyhovovala jí po všech stránkách. Středně vysoká a štíhlá postava se spíše jemnějšími ženskými rysy. Jemná pleť s mírným olivovým nádechem dávala jejímu vzezření exotický nádech. Kratší vlasy, v kterých se snoubilo asi tak milion variant hnědé barvy. Jemně vykrojená malá ústa s načervenalým nádechem. Výrazné a velké hnědo-černé oči rámované fialovou linkou kolem dokola a končící velkými hustými řasami. Výrazné abstraktní náušnice modré barvy, které pokud bychom jejich tvar rozdělili na dva samostatné kousky, připomínali by dvě fáze měsíce. To vše vykreslovalo celek, který dokázal upoutat pozornost okolí. A přesto, nebo možná právě proto by dala nyní nevím co na světě, kdyby byla neviditelná anebo aspoň průměrná.

Další zakolísání ji již stálo mnohem víc, protože upadla a obličejem se zabořila přímo do navršené hromádky hlíny před sebou. Zvedla hlavu tak rychle, jak byla schopná, ale i tak vdechla trochu hlíny, která jí zaskočila. Zatřepala prudce hlavou a pak ještě jednou. Mysl se jí začínala právě vracet, když zaslechla sotva slyšitelné zašeptání doslova odnikud.

„Otonami.“

Prudce se vymrštila a v pravé ruce sevřela krátký nůž, zatímco se rozhlížela kolem sebe. „Otonami,“ ozvalo se jí znovu za zády. Otočila se opět za hlasem, ale bezvýsledně. Nikdo tam nestál. Ustal vítr, ale i zpěv ptáků. Neslyšela šelestění lístků v korunách stromů kolem. Kotníky jí neovívala tráva a neslyšela ani cvrkot hmyzu u jejích nohou. Bylo ticho, přesněji řečeno hrobové, husté a všepohlcující ticho. Tma se připlazila odnikud a obalila ji tak rychle a nečekaně, stejně jako sytý mužský smích. Poslední, co ještě její mysl zaznamenala, než se ponořila do nekončící temnoty, byla tato slova: „Teď už jsi jenom moje, Otonami. Nejen ty, ale i tvá vlastní moc bude v mém područí tak dlouho, dokud od tebe nedostanu všechno, co chci. Do poslední kapky využiji celou tvou podstatu a spoutám tě tak, že beze mne nebudeš schopná existovat.“

***** Dlouho poté ******
Dva páry autoritativních očí sledují drobnější postavu pár metrů před sebou. Mladá žena v pokročilém stupni těhotenství si právě prohlíží vnitřní stranu své dlaně. Najednou sevře ruce v pěst a vzápětí naplní okolní vzduch sytý zápach její krev. Tmavovlasý muž si automaticky přejede jazykem po vrchním rtu a polkne. Druhý muž po jeho pravici to nevydrží a promluví.

„Stejně pořád nechápu, jak jsi ji dokázal spoutat,“ zakloní hlavu mírně doleva a přešlápne. „Jak můžeš ovládnout někoho, kdo vlastně nemá žádnou materiální podstatu? Jak vůbec zabít nebo ublížit někomu, kdo je ve své podstatě nesmrtelný?“
„Každý máme nějakou tu slabost,“ odvětí automaticky nazpátek tmavovlasý muž, aniž by s ženy před nimi na okamžik spustil oči.
„Ale…“ ozve se znovu ten druhý.
„Její slabostí je její vlastní síla,“ přeruší ho první. „Její síla ji připoutala ke mně tak, že je nyní na mě závislá.“ Když uvidí nechápavě zvednuté obočí muže po pravici, pokračuje ve výkladu. „Potřebuje mě stejně, jako potřebuje energii kolem k životu. Stal jsem se její osobní drogou, bez které nemůže existovat. Pomocí speciálního pečetícího jutsu sem uvěznil její prapůvodní zvířecí pud. Nyní ji zbyly už jen prosté lidské emoce, s nimiž si ovšem neumí poradit. Miluje a nenávidí mne najednou, ale nedokáže beze mne žít. Samozřejmě, to samé neplatí pro mne. Prozatím je pro mne užitečné, když je naživu, ale v blízké budoucnosti už ji nebudu potřebovat a pak to všechno skončí.“
„Co se s ní pak stane?“ odvážil se zeptat se zamyšleným výrazem druhá muž.
„Stane se mou součástí,“ odpověděl tmavovlasý muž bez zaváhání. „A dost vyptávání. Počkej na mne v jeskyni. Zanedlouho už ti svěřím do opatrování klenot naší budoucnosti.“

S těmito slovy se s ním rozloučil a vypravil jejím směrem. Muži, jehož nechal za svými zády, už nevěnoval žádnou pozornost. Mnohem důležitější teď byla ona. Ona a to, co rostlo a sílilo v jejím lůně. Byl si jistý tím, že budoucnost jim jeho prostřednictvím připraví nejedno překvapení.

„Copak tu děláš?“ promluvil k ní, když stál těsně za jejími zády. Zaznamenal, že nad něčím váhá a bylo mu jasné, že opět s ním nebude chtít komunikovat. Usmál se její stále neutuchající snaze bojovat s ním. „Cítím tvou krev,“ pronesl svým charakteristickým hlasem.

Byl si skálopevně jistý tím, že bolestně vnímá také jeho vlastní touhu a že ví, že právě její krev je toho příčinou. Magicky ho přitahovala od jejích prvního setkání a oba to moc dobře věděli. Rozhodl se dopřát jí poslední kratičké škádlení, protože koneckonců její čas se blížil svému naplnění. Dnes se všechno uzavře, ale proč si ještě nedopřát trochu toho potěšení. Dva kroky od pekla jsou zatraceně málo, uvážíme-li, že je následuje jen věčnost zatracení a bezbřehá nicota.