Diagnóza

„Máte rakovinu,“ promluvil sklesle tichý ženský hlas dívaje se přitom do očí muže sedícího naproti.
Ta slova zněla ordinací jako rozsudek smrti. To děsivé ticho přerušilo cvaknutí zapalovače, rudý kruh a šedivý kouř.
„Proč jsi najednou tak formální hnědoočko?“ řekl s úsměvem, popotáhl z cigarety až se rozžhavila do ruda a vyfoukl další obláček kouře.
„Slyšel jsi mě, co jsem ti právě teď řekla?“ pronesla naštvaně a žíly na krku se jí napnuly.
„Jo, slyšel. Prej mám raka a co má bejt? Mám snad tady hystericky vyvádět nebo se rozplakat jako malý děcko, když stejně vím, že na tuhle nemoc neexistuje žádný účinný lék?“
„Bereš to opravdu s dost velkým klidem a na lehkou váhu. Pořád si hraješ na frajera, i když ti teče do bot. Jo, a mimoto tady se nekouří a ve tvém stavu bys toho měl nechat.“
Podíval se na cigaretu ve své ruce, znovu z ní popotáhl, labužnicky si vychutnávaje její chuť a vůni, dívaje se s úsměvem v očích na kroužky, které vypouštěl z úst a jež se pomalu vznášely po celé místnosti.
„Je to jen další hřebíček do rakve, která už je stejně plná, takže nemá žádný význam abych toho nechával.“
„Zatraceně, přestaň už takhle mluvit. Vždycky je nějaká naděje. Dnes už dokážeme rakovinu zpomalit a některá její stádia dokonce vyléčit.“
„V jakém jsem stádiu?“ zeptal se najednou, zhoupl se na židli, aby mohl odklepnout popel z okna a celou dobu se jí přitom díval do očí. Snažila se vyhnout jeho pohledu, aby nedala najevo emoce, které se v nich odrážely.
„V jakém jsem stádiu, hnědoočko?“ zeptal se ji znovu a přitom jí položil ruku na koleno a ucítil jak se celá třese.
„V posledním,“ řekla tiše, stěží natolik, aby ji mohl slyšet.
Snažila se mu nedívat do očí, aby neviděl, jak se cítí mizerně a má co dělat, aby nezačala plakat. Tolik ji bolelo, když mu to říkala, chtěla to změnit, vyléčit ho, ale na tuhle nemoc byly i její lékařské schopnosti krátké.
„Tak vidíš, mě už nic nepomůže,“ usmál se na ní a pohladil ji po tváři.
„Mohu mírnit příznaky, které máš, a které se budou čím dál častěji objevovat.“
„Za to bych ti byl moc vděčný, protože nechci odejít z aktivní služby.“
„Být, ale nadále joninem, tvůj stav může ještě zhoršit. Jako tvůj lékař a velitel tě stejně odvolám.“
„Ne, tím bys mi ještě víc ublížila. Chci být shinobi, až do samého konce jako můj otec a nepřeji si, aby někdo další věděl o mé nemoci.“
„Ale to přeci nemůžeš, myslet vážně?! Takové hazardování se svým zdravím a životem ti nemůžu dovolit. Vždyť můžeš kdykoliv ohrozit misi. Tvůj stav se může znenadání zhoršit a to už vůbec nemluvím o tom, kdybys náhodou padnul do zajetí?“
„Copak jsi snad zapomněla, že mám v týmu nadanou medičku? Ona se už o mě dokáže postarat, stejně dobře jako ty, vždyť jsi ji sama učila.“
„Co jí, ale zabrání, aby to řekla ostatním?“
„Mé přání a důvěra v ní vložená.“
„Prosím tě nechtěj mě tady rozplakat, a když tedy uvěřím těm tvým sentimentálním kecům, to si jako vážně myslíš, že ostatní to na tobě nepoznají?“
„To už je tvá práce. Říkalas mi, že se pokusíš ty symptomy zmírňovat.“
„To jsem ti sice říkala, ale nemůžeš ode mě čekat nic zázračného. I já jsem jenom člověk a léčba, se kterou přijdu by mohla být hodně drastická.“
„Tak vidíš, že nebezpečí na mě číhá i tak. Ať už ze strany misí nebo z léčby, kterou podstoupím.“
„To ano, ale….“
„Pšššššš, hnědoočko, už dost bylo starostí a námitek, mám na tebe poslední otázku. Kolik času mi zbývá? Neboj se a řekni mi to na rovinu, i když je to pro tebe těžké.“
Znovu se na něj sklesle podívala, byla šokovaná jeho lehkovážností a bezstarostností. Sáhla po krabičce cigaret, kterou položil na stůl. Jednu vytáhla dala si ji do pusy a nechala si od něj připálit
„Nevěděl jsem, že kouříš,“ řekl překvapně a udiveně pozvedl obočí, když ji tak viděl.
„Jo, to já také ne,“ řekla a přitom se rozkašlala.
„Potřebuju se uklidnit, protože ty mi to vůbec neulehčuješ.“
„Víš, že dáma by neměla kouřit.“
„Jo, a taky by neměla pít, hrát hazardní hry a mít sílu jako stádo splašenejch slonů, ale jak už jsi si možná stačil všimnout, já nejsem dáma a nebudu poslouchat rady ohledně kouření od někoho, kdo hulí jako fabrika, i když jsem mu před malou chvilkou řekla, že má rakovinu a zbývají mu stěží dva roky života!“ Vykřikla na něj a celá se přitom třásla vzteky a beznadějí.
Objal ji a pevně přitiskl k sobě. Cítil jak se celá třese, srdce jí prudce tluče a z jejích oříškových očí se koulejí obrovské slzy.
„Pláč ti nesluší, hnědoočko. Táta by mě kvůli tomu zabil, kdyby se dozvěděl, že jsem ti způsobil tolik bolesti. Měl rád, když ses smála a vyváděla nepravosti. Přestaň se už nade mnou trápit. Já si tvé slzy nezasloužím. Ty patří jiným, mnohem větším frajerům a ne slabochům jako jsem já, které skolí obyčejná lidská nemoc.“
Hladil ji po zádech a konejšil svými slovy dokud se neuklidnila a nenasadila opět tu svoji přísnou tvář.
„Tak se mi líbíš, to je holka, které jsem přísahal věrnost, a pro kterou jsem ochoten položit život.“
„Ale nech toho, ještě se ti tu začnu červenat, jako nějaká školačka a stejně je to všechno má vina. Kdybych vás tehdy neposlala na tu misi, nic z toho by se nemuselo stát. Kdybych si já hloupá jen ověřila všechna fakta a podrobnosti nemuseli byste nikdy čelit takovému nebezpečí.“
„Přestaň, se už tím trápit, není to tvá vinna. Věděli jsme o možném nebezpečí i o riziku, které sebou ta mise nesla a ochotně jsme ho přijali. Jsme přeci shinobiové, a ty se jen tak nevzdávají a nakonec to byla má volba a sám jsem moc dobře věděl, jaké to může mít pro mě následky, kdy použiji zapovězené techniky mého klanu, které zakázal používat, už i můj otec neb si byl velmi dobře vědom, jak účinné jsou, ale i jak se také podepisují na těle toho, kdo je použije. Tohle všechno jsem věděl a přesto jsem se je rozhodl použít, hnědoočko, abych ochránil ženu, kterou miluji a která málem zemřela kvůli mé předešlé chybě a pýše.“
Dívali se do země, hlavy skloněné a ordinací zatím se linulo ono nepříjemné ticho. Takové to trapné ticho, kdy jeden neví, co má říct a čeká, až něco řekne ten druhý.
„Noooo, když se nad tím tak přemýšlím, tak dva roky je spousta času, nemyslíš. Hodně toho musím udělat. Zajít si na hřbitov vybrat si tam nějaké pěkné místečko, napsat závěť, vybrat si parádní šaty do rakve, aby byl ze mě štramák a všechny holky z vesnice padaly úžasem o jakého fešáka to Listová přišla a další ty podobné ptákoviny spojené s podzimem života.“
„Jsem ráda, že se tím tak bavíš. Já tady trnu hrůzou, jak ti to mám všechno sdělit a rozumě vysvětlit a ty tady sršíš optimismem.“
„Také jsem moc rád, že tě moje veselá optimistická nálada tak dojímá. Jen je mi líto toho, že už nestihnu udělat ty tři věci, které má udělat každej správném chlap.“
„Jaké tři věci?“ zeptala se ho nechápavě.
„No, přeci postavit dům, zasadit strom a zplodit syna.“
„Tím bych si tebou starosti nedělala, sám jsi přeci říkal, že dva roky je dlouhá doba.“
„Máš pravdu, už jsem na to stačil zapomenout. Jsem to ale hlava děravá, viď?“
„Teď už ale dost legrace. Budeš sem za mnou chodit jednou za dva týdny na prohlídky, vyšetření a léčbu. Pokusím se zmírnit ty příznaky, které se budou postupně objevovat, abys mohl normálně fungovat, jak v běžném životě, tak i při misích, kterých se nehodláš vzdát, ty paličáku.“
„Rozkaz, paní doktorko, vy jste tu šéf a jestli mě nepotřebujete, tak já se poroučím,“ řekl s úsměvem, vstal a vydal se ke dveřím ordinace.
„Řekneš jí to nebo to před ní budeš tajit?“ zeptala se ho tichým hlasem a očima ho bedlivě pozorovala, když se zastavil ve dveřích ordinace.
„Ty o nás víš?“
„Jen slepej by si toho nevšimnul a mimochodem jsem tady v téhle vesnici šéf, takže mi nic neunikne, a ty sám jsi mi to i před chvílí potvrdil.“
„No, jo máš pravdu. Někdy prostě přestanu myslet a dávat si pozor na to, co říkám.“
„Tak, co uděláš? Povíš jí to. Je to žena, a pozná to na tobě, i když se to budeš snažit skrývat sebelíp.“
„Já nevím, na jednu stranu jí to chci říct, nechci aby mezi námi byly nějaké tajnosti, ale zase na druhou stranu se bojím abych ji tím neublížil. Bojím se její reakce a vůbec nechci myslet na to, co si počne až tady nebudu.“
„Je to silná žena a pokud, tě miluje tak tě neopustí. Láska mezi vámi je silná, věř radám staré ženské, která si prošla mnoha úskalími života.“
„Tohle všechno se muselo stát zrovna, když jsem konečně našel odvahu a chtěl ji požádat o ruku.“
„To myslíš vážně, nebo si zase ze mě děláš legraci? Ty, který nadevše miluje svobodu by jsi dobrovolně vlezl do chomoutu?“
„Víš, lidé se mění hnědoočko, a už také nejsem nejmladší. Cítím, že ji miluji tak moc jako žádnou jinou ženu. Chci být vedle ní každičký den, prožívat s ní dobré i zlé, těšit se z toho jak budeme mít děti, ale copak to teď jde, když mám rakovinu?“
„Ale ano, jde to. Věř mi, že to jde. Vykašli se na své předsudky, koukej koupit parádní zásnubní prsten, vyznej jí svou nehynoucí lásku a řeknu jí jak na tom jsi. Pokud to neuděláš, budeš toho litovat do konce života. A mimoto už dlouho tady v Konoze nezněly svatební zvony, kromě těch pohřebních. Možná, že je už načase, aby se to změnilo.“
Poslouchal ji a byl dojat jejími slovy. Uvnitř se třásl neznámý pocity. Ona opravdu byla žačkou jeho otce, její slova dokázala probouzet to dobré a dodávat lidem odvahu v neřešitelných situacích.
„Ještě nad tím popřemýšlím,“ snažil se říct pevným hlasem, aby nepoznala jak ho její slova dojala. Musel si přeci udržet masku drsňáka a ti přece nikdy nepláčou.
„Teď mě napadlo, jestli bys mi nemohla dát ještě nějaké rady u skleničky saké, ohledně toho, jak bych jí to měl říct nebo jaký prsten koupit. Zvu tě.“
„To je jediné rozumné slovo, které jsem za celý den slyšela. I když jako tvůj lékař bych ti měla pití zakázat.“
„To samé si říkala i o kouření.“
„Jen počkej, jestli si ještě dnes zapálíš jedinou cigaretu, tak ti ji urazím od huby a spolu s ní vylétnou i některé tvoje zuby.“
Začali se oba při té představě hlasitě smát. Nabídnul jí rámě a ona se do něj zavěsila a společně vyrazili do vesnice směrem k nejbližšímu baru.
„Hlavně se na mě moc nemačkej, hnědoočko, má milá žárlí na dívky s velkým poprsím, ještě by mi za trest omlátila váleček na vaření o hlavu.“
„No, myslím, že by to nebylo na škodu. Alespoň by se ti v té tvé duté palici konečně rozsvítilo a začal si myslet jako normální chlap.“
„Na to, že vypadáš na dvacet, jsi dost moudrá, čímpak to asi může být?“
„Když se ti mě podaří porazit v pití tak ti to povím.“
„To spíš dřív najdeš lék na rakovinu, než se mi to podaří.“
Oba se začali hlasitě smát až se lidé na ulici za nimi otáčeli a nevěřícně kroutili hlavou.
Šel jsem vedle ní a v hlavě mi přitom zněla její slova a myslel jsem na to, co budu teď dělat. By jsem plný obav, starostí a kdesi v mém nitru jsem cítil i strach. Věděl jsem, že odedneška bude už vše jiné, všechno se změní, teď už jen záleželo na mě jestli to bude k lepšímu nebo k horšímu. Ale cítil jsem i podivný pocit naděje, že to všechno nebude tak zlé. Mám přeci ženu, která mě miluje, a já miluji ji. Řeknu jí o tom všem a požádám ji o ruku, a i když dva roky je pro někoho krátká doba k životu. Pro mě to bude to nejšťastnější období mého života.