Proč, Kisumi, proč jsi mě přemluvila?

Sestra stála u malého hrobečku, který byl poset okvětními lístky sakury, která stála opodál. Byl by to optimistický pohled, vidět jak Sakura stojí pod sakurou, kdyby ovšem na náhrobku bylo napsané jiné jméno. Jiné jméno než Haruno Kisumi, její sestry. Kisuminu smrt si dávala za vinu právě Sakura. Nechala se Kisumi přemluvit. Kdyby se to nestalo, tak by teď nestála tady.

Jmenuji se Kisumi. Haruno Kisumi. Jsem mladší dvojče Haruno Sakury, ale téměř nikdo o mě neví, jen rodina, Hokage, radní a pár dalších lidiček z Konohy. Se sestrou si vzhledem jsme, ale i zároveň nejsme podobné. Sice máme stejné šaty a stejný sestřih vlasů, ale mé šaty nejsou červené, jako sestřiny, ale modré, vlasy mám místo růžových blonďaté a u sestry zelenou barvu v mých očích nahradila nebesky modrá.
Časem mé modré šaty nahradilo tílko a jakási sukně, vše modré. Sestra měla oblečení podobné, ovšem místo modré červené. Sestra má od chuuninské zkoušky vlasy krátké, ale já dlouhé asi jako ona před zkouškou. Povahou jsme si podobné. Dalo by se říci, že jsem vyrůstala ve stínu trochu starší sestry, ale nevadilo mi to, protože díky tomu, že jsem byla mladší, na mě byly kladeny menší nároky. Moc často na mise nechodím, ale když už nějakou mám, tak je to většinou zjišťování informací a nebo zkoumání různých míst. Občas chodím pomáhat do nemocnice, což se mi stalo osudným.

Vesnici napadli Akatsuki. Sestra měla jít do nemocnice pečovat o zraněné. Chtěla jsem jít s ní, ale ona mi řekla, ať zatím čekám doma, že až bude třeba, tak že po mě pošle. Moc se mi to nelíbilo.
"A co když pak nebude čas pro mě poslat?" nechtěla jsem se smířit s tím, že zatím budu sedět doma a potom jen možná budu moci přiložit ruku k dílu, a tak jsem sestře řekla mé rozhodnutí. „Jdu s tebou!“
"Ale... Kisumi, co když tě Akatsuki vážně zraní, nebo tě dokonce zabijou!“
"Nee-san, sama víš, že jsem téměř stejně silná, tak jako jsi ty, taky jsem trénovala s Tsunade.“
"No tak dobře...ale jestli se ti něco stane, tak si za to můžeš sama, páč já tě varovala!"
"Jasný..." v rychlosti jsem si oblékla můj ninja obleček, do batohu jsem si sbalila nejdůležitější věci. Asi za pět minut jsem byla před domem a se sestrou jsme šly do nemocnice...tedy spíše do části úkrytu, kde se pečovalo o zraněné.

Sestra začala stužkami rozdělovat zraněné na kategorie podle vážnosti jejich zranění, když v tom se celý úkryt otřásl po předešlém výbuchu.
„Co se děje?!“ vykřikla jsem, i když mi to bylo vcelku jasné.
„Někdo útočí na provizorní nemocnici.“ slyšela jsem Sakuřin hlas.
„Ale proč?“
„To nevím...“ povzdechla si sestra.

Následovalo pár dalších výbuchů. Začaly praskat stěny. Začali jsme s přemisťováním zraněných do jiných částí úkrytu, ale jen do doby, kdy další, a nejsilnější výbuch dočista zničil nemocniční část. Já jsem zrovna byla uvnitř, když se začaly sesypávat kameny ze stropu. Jeden velký spadl vedle místa, kde jsem klečela a “přišpendlil“ mi tam sukni. Pak spadl další, na mé nohy. Moc si toho už nepamatuji, jen to, že strop se nakonec zbortil celý. Na mě spadlo několik dalších kamenů. Pak jsem uslyšela sestřin výkřik. Volala mé jméno. Neměla jsem ale dost sil jí odpovědět. Jen jsem zašeptala poslední větu v mém životě: „Promiň, Nee-san. Opravdu jsem měla zůstat doma.“ poté, co jsem ji dořekla, zavřela jsem na vždy oči.