Žánr

Tentoraz svoje zvyčajné miesto na hlavách sôch vymenil za rozpálené miestečko na streche skromného príbytku. Jednak mu na hlavu tak nepražilo slnko a mal z tadeto omnoho lepší výhľad na dianie v Konohe, ktorej ulice boli dnes mimoriadne plné a hlučné. Očami sledoval nezbedné deti behajúce všade, kam dovidel. Pousmial sa, ešte stále si pamätal na tie iskričky nezbednosti hrajúce v jeho očiach, keď predvádzal šibalstvá, koniec koncov, nebolo to tak dávno.

Čiernovlasý mladík ráno vstal z postele a rukou si prešiel po vlasoch, ktoré ako vždy stáli na všetky strany. Zašiel do kúpeľne kde vykonal hygienu a obliekol na seba čierne nohavice, čierne tielko a ANBU vestu. Na ruky si pripevnil chrániče a nohy si ofašoval červenou látkou, ktorá ho mala chrániť.
Zastavil sa v kuchyni, kde sa narýchlo naraňajkoval, nevnímajúc chuť toho čo jedol. Keď zaplnil svoj žalúdok, tvár si zahalil krvavou látkou a nasadil si masku pantera. Tetovanie ANBU sa mu vynímalo na svalnatom pleci.

Hinatin splněný sen

„Tak znovu po roce je Svátek hvězd zpět,“ řekla si pro sebe Hinata a tváře jí lehce zrůžověly. „Zajímalo by mě, co plánuje na dnešek Naruto. Třeba by si se mnou vyšel, kdybych mu řekla.“ Posadila se na posteli a podívala se na obrázek, který si sama nakreslila před několika lety. Byla na ně spolu s Narutem a drželi se za ruce. Byl její tajnou láskou už od Akademie, ale neměla odvahu mu cokoli říci. Ale dnes byla odhodlaná, to vše změnit a říci mu, co k němu cítí.

„Pozor!“
Ozval sa zvuk cinknutia, ako sa od seba odrazili kunaie.
Muž odskočil a ocitol sa vedľa dievčaťa. Odrazila ďalšieho ninju a následne ho odkopla. Vedeli, že prehrajú, lebo ich nepriatelia boli v presile. On musel utiecť, ona nemusela, ale nechcela ho nechať, nemohla.

Ninjovia sa na nich vrhli a obidvaja sa museli znovu rozdeliť a bojovať.

Sasuke bez přestávky hleděl do tmavnoucího slunce, dokud nesklouzlo až k obzoru, kde se počalo měnit ze zářivého kotouče v půlkruh a pak v malý srpek. Nakonec zmizelo úplně, zanechaje po sobě jen otisk na jeho sítnici. Zamrkal. Modrá obloha na chvíli zezelenala.

Poznáte ten pocit, keď neviete proti čomu stojíte? Keď neviete, kto stojí pred vami? Aké sily vás obklopujú? Ja ten pocit poznám. Zažil som to.. A bolo to strašné..

[font=Calibri Light][i]„Ojoj!“ zakopol a padol.

Cítím teplo rozlévající se mi pozvolna po obličeji. Vím, že mi z koutků úst vytéká krev a barví mi okolní kůži do karmínova, zatímco rty mi začínají modrat a vytrácí se z nich život. Lehce špičkou jazyka olíznu koutek, ale hned ji stáhnu zpět odporem. Moje krev totiž chutná moc kovově a já to nesnáším. Dodnes nechápu, jak to dokázal, že ji přijímal tak často. Sasuke pokaždé, když si ode mne bral mojí chakru, musel pozřít také tuhle odpornou tekutinu, která mi koluje žilami.

"Jsem Uchiha Sasuke. Orochimaru říkal, že mě tu máš provést. Tak začni."
Když tohle pronesl, opravdu nevěděla, zda se začít smát, nebo ho praštit. Pak mu ale pohlédla do tváře - do té krásné jemné tváře s hlubokýma, uhlově černýma očima - a druhou možnost musela zavrhnout. A co víc, nedokázala se ubránit rozpačitému úsměvu. Cítíla, jak jí hoří tváře a za to se proklínala.
To bylo podruhé, co se s ním setkala.

Pamätám si na ten deň. Keď sme sedeli všetci traja na schodoch a náš sensei sa opieral o zábradlie a obzeral si nás či stojíme za to, aby sme sa stali ninjami. Ten deň, keď sme mu mali niečo o sebe povedať- kto sme, naše sny, túžby a ciele. A ja som vtedy myslela iba na jedinú vec. Na tú istú vec, ktorá sa mi tisla na myseľ, aj keď som nechcela. Na teba. Ty si bol môj sen. Chichotala som sa vtedy ako bláznivá a bláznivá som aj naozaj bola. Blázon do teba.

Tohle není moje první povídky, jen první zveřejněná povídka . Nevím, jestli se vám bude líbit, je trochu zvláštní, jako ostatně všechno co můj chorý mozek stvoří. Za konstruktivní kritiku budu ráda.

„Hinato?“ ozvalo se za ní nervózně.
Neotočila se, byla unavená, lékařských ninjů bylo málo, tak se nabídla, že pomůže, sice celý den bojovala, ale nějaká čakra jí ještě zbyla a ona ovládala lékařské ninjutsu, a i první pomoc svedla.
„Co potřebujete?“
„Hinato, já, potřeboval bych s tebou chvíli mluvit.“

„Sasuke!“
„Ano, tati?“ otočilo se na svého otce sedmileté dítě.
„Doneseš tento balíček strýčkovi Madarovi, který bydlí za lesem.“
„Je to mise?“ zeptal se malý kluk nadšeně. Fugaku mu to odkýval, aby se tam Sasukemu chtělo. Nejmladší Uchiha si vzal balík a vydal se na cestu.

Po chvilce už poskakoval po lesní cestičce a šťastně si prozpěvoval:

Celé mé tělo zachvátil spalující žár a ztěžka jsem poklekla k zemi. Bolestně jsem zavyla a zakousla se do jazyka, abych nepropadla křiku. Skrze pevně zaťaté rty se mi prodíral pramínek krve. Ztěžka jsem oddychovala a pocítila další prudký nával bolesti. Popadla jsem se za krk a dlaní si překryla „poraněné“ místo. Měla jsem chuť omdlít, když v tom jsem zaslechla pronikavý křik.

Vládla chladná podzimní noc, temné nebe rozjasňoval měsíc v úplňku a tisíce jasných hvězd. Konoha byla poklidná a úzké ulice ozařovaly pouliční lampy. Na okraji Konohy, u jezera, ve vysoké trávě ležela dívka. Tmavé vlasy měla rozprostřené kolem hlavy a levandulové oči plné slaných slz, které jí stékaly po bledých tvářích. Noc jako stvořená pro to, aby spolu leželi dva zamilovaní lidé, choulili se k sobě, aby je netrápila zima, a počítali hvězdy.

Dny první

Vidí ji po dlouhých letech. Před tím se znali a moc se nebavili, ani ji neměl moc v lásce. Jde mlčky vedle ní. Tak jako vždycky si jej nevšímá. Proč? Vždyť ostatní jej mají rádi, tak proč jej ona ignoruje a zdá se že jej nenávidí? Vždyť kdysi jej milovala, šíleně moc jej milovala, nebylo těžké si toho všimnout. Tak proč je teď tak chladná?

Dny druhé

Konožské vězení byla malá betonová krabice, studená a šedivá jak zvenčí, tak i zevnitř. Stísněný dojem dlouhé chodby tu podporovaly staré zavěšené lampy a černě natřené mříže, působící jako pozůstatek středověké šatlavy.
Itachi zůstal stát v chodbě před celami a čekal, až dozorce odemkne správné dveře. Vzpomínal přitom na poslední schůzi vesnické rady, jenž se odehrála minulý čtvrtek. I když to spíš vypadalo jako veřejný soud...

Kým začnete čítať, rada by som Vás upozornila, že : Sasuke nikdy neopustil Konohu a celý Uchiha klan je nažive.

Zobudili ma ostré slnečné lúče, ktoré mi svietili priamo do tváre. Ubolene som vstal a dovliekol som sa do kúpeľne. Osprchoval som sa a keď som vyliezol zo sprchy a pozrel do zrkadla, neveril som vlastným očiam.
„Do r*ti!“ Kde sú moje krásne čierne vlasy? Namiesto nich mi teraz z hlavy trčalo blonďavé hniezdo. Toto je zlý sen! Modré oči, čiarky na lícach... Dokonca aj hlas mám ako on! Nie, nie, nie! Za noc som sa zmenil na Naruta!

ČÁST MODRÁ

Slunečné ráno s vůní smůly a bodláčí smrků procházeli hustou mlhou na skrytou vesnici. Ta skrytá vesnice nosila jméno krve a její vůdce byl krutý. Vůdce prosákly mocí a strachem, který vyvolával.

Na světě existují dva druhy lidí, přemýšlel Kabuto, když kolem druhé odpoledne našel sáček něčeho, z čeho si zaimprovizoval včerejší snídani. Jedni potřebují ke správnému fungování pravidelně a zdravě jíst, míst svůj zdravý režim, sportovat a držet diety. Druzí potřebují každý den pětkrát silné kafe nebo přelouhovaný čaj a jednou za čas ukrást někde instantní polévku a horkou vodu.

Tichý teplý vánok jemne láska moje vlasy a tie mi mäkko hladia tvár. Stojím pred ním.

Je to už delší dobu, co se to stalo, ale já to stále vidím. Stále to mám před očima a nemůžu na to zapomenout.
Pořád mám před očima jeho výraz. To, jak se na mě usmál i to, jak mu z očí stékaly slzy. Stále si přeji to vrátit. Stále doufám že tahle přítomnost je jen sen, ze kterého se brzy probudím, ale s každou minutou v to doufat přestávám.
Každou noc, když jdu spát myslím na něj a nemůžu usnout, a když konečně usnu tak se mi začne zdát ten sen. Sen? Ne, to není ono, je to noční můra, je to vzpomínka na jeho smrt.
…