Nikdy nezapomenu

Je to už delší dobu, co se to stalo, ale já to stále vidím. Stále to mám před očima a nemůžu na to zapomenout.
Pořád mám před očima jeho výraz. To, jak se na mě usmál i to, jak mu z očí stékaly slzy. Stále si přeji to vrátit. Stále doufám že tahle přítomnost je jen sen, ze kterého se brzy probudím, ale s každou minutou v to doufat přestávám.
Každou noc, když jdu spát myslím na něj a nemůžu usnout, a když konečně usnu tak se mi začne zdát ten sen. Sen? Ne, to není ono, je to noční můra, je to vzpomínka na jeho smrt.
…
„Počkej nechoď tam,“ zakřičela jsem.
„Promiň ale já musím,“ usmál se a odstrčil mne stranou.
„Ale já tě tam nepustím,“ chytla jsem ho rázně za ruku. On se na mě znovu usmál a pevně mě k sobě přitiskl.
„Odpusť mi,“ zašeptal a já ztratila vědomí. Probudila jsem se až když se mnou někdo prudce zatřásl.
„Sakuro tak vstávej,“ slyším hlas a rychle otvírám oči „Potřebujeme tě. Je tu spousta zraněných,“ řekl mi, když už jsem seděla.
„Kde je?“ ptám se.
„Kdo?“ zeptal se, ale z jeho hlasu jsem poznala, že ví o čem mluvím.
„Sasuke,“ řekla jsem „Kde je Sasuke?“ zeptala jsem se znovu. Na to jenom sklopil zrak.
„Naruto tak mi odpověz, kde je Sasuke?“ zakřičela jsem.
„Támhle,“ ukázal a ve mně hrklo. Viděla jsem, jak bojuje. Viděla jsem, jak bojuje s ním!
„Sasuke!“ zakřičela jsem a rychle se vydala za ním, ale Naruto mě chytl za ruku.
„Potřebujeme tě tady,“ řekl mi a já zatnula pěsti. Otočila jsem se zpátky k Narutovi a následovala ho.
“Musím dělat svoji práci,“ přemýšlela jsem, ale podvědomě jsem se stále otáčela k místu jejich boje. Když jsem se zase jednou otočila abych se podívala zda je v pořádku, viděla jsem že ON má navrch a že se Sasukem to nevypadá moc dobře. V tu chvíli jsem přestala přemýšlet a bezhlavě se za ním rozběhla. Dívala jsem se stále vpřed a nespouštěla z něj oči. Už jsem byla kousek od něj a viděla ho zřetelněji než předtím. Přesně v tu chvíli se na mě otočil a usmál se. Z jeho úst stekl úzký pramínek krve a já si všimla čepele meče vystupující z jeho zad.
„Prohrál jsi,“ zaslechla jsem smích a uviděla jeho.
„Ne tak úplně,“ zašeptal Sasuke a využil situace když byl ON u něj a probodl ho svojí dýkou, „je konec Madaro,“ řekl a skácel se k zemi stejně jako Madara.
„Sasuke!“ vykřikla jsem a rychle doběhla až k němu.
„Sakuro,“ zašeptal moje jméno a mě se do očí nahrnuly slzy „Miluji tě,“ řekl mi.
„Taky tě miluji a proto mě tu nesmíš nechat,“ zavzlykala jsem. On se jenom lehce usmál a rukou mi otřel slzy. Což mě rozbrečelo ještě víc. I v jeho očí se leskly slzy, ale jako správný muž - ne jako správný Uchiha - se je snažil potlačit.
„Budeš v pořádku,“ zašeptala jsem a pokusila se vytáhnout meč zabodnutý v jeho břiše, ale on mi chytl ruce a pevně si mě k sobě přitáhl.
„Nemá to cenu,“ zašeptal mi do ucha, „víš to ty i já,“ šeptal a mně se do očí znovu draly slzy.
„Postarej se o něj,“ řekl mi a mě se rozšířili zorničky.
„Jak? Jak to víš?“ zašeptala jsem.
„Myslíš že jsem si toho nevšiml?“ řekl zcela vážně a vykašlal trošku krve. Pak si mě přitáhl ke svým rtům a naposledy mě políbil.
„Miluji tě,“ zašeptal když se ode mě odtáhl a jeho oči se zavřely.
„Ne tohle mi nedělej,“ zakřičela jsem a pevně ho objala, „nenechávej mě tu samotnou,“ vzlykala jsem ale bylo to zbytečné on mě už nemohl slyšet.
„Sakuro,“ zaslechla jsem Narutův hlas ale neměla jsem sílu se otočit. Najednou jsem ucítila jeho ruce na svém pasu a dříve než jsem si to stihla uvědomit jsem se ocitla v jeho náručí. Odnášel mě pryč od něj, ale neměla jsem sílu vzdorovat.
…
„Zase,“ šeptám a snažím se najít budík abych zjistila kolik je hodin.
„Šest třicet,“ říkám a otáčím se na druhý bok s tím že možná zase usnu, ale slyším pláč a volání. Rychle se zvedám a běžím do vedlejšího pokoje.
„Copak se stalo?“ ptám se, „zlý sen?“ znovu se ptám, „neboj maminka už je tu,“ usmívám se a beru malého do náručí. Za chvíli je po pláči a já ho zase ukládám zpátky do postýlky.
„Dobrou noc Sasuke,“ šeptám a dávám mu pusu na čelo.
„Sasuke,“ lapám po dechu při vzpomínce na sen a snažím se udržet nával slz, alespoň dokud jsem v dětském pokoji. Rychle vybíhám a už se neubráním tomu zpropadenému pláči. Běžím do ložnice a rychle zavírám dveře. Sedám si na postel, ale to už pláču úplně. Do ruky beru jeho fotografii která leží na stolku vedle postele.
„Nikdy na tebe nezapomenu,“ šeptám a choulím se do klubíčka ve snaze uklidnit se a třeba znovu usnout.