Červená Karkulka tak trochu jinak aneb Sasukeho první mise

„Sasuke!“
„Ano, tati?“ otočilo se na svého otce sedmileté dítě.
„Doneseš tento balíček strýčkovi Madarovi, který bydlí za lesem.“
„Je to mise?“ zeptal se malý kluk nadšeně. Fugaku mu to odkýval, aby se tam Sasukemu chtělo. Nejmladší Uchiha si vzal balík a vydal se na cestu.

Po chvilce už poskakoval po lesní cestičce a šťastně si prozpěvoval:
„Já jdu na misi! Já jdu na misi!“ Ona to vlastně byla jeho první mise, na kterou šel sám. Jeho starší bratr, Itachi, ho někdy brával s sebou na nějakou primitivní misi nebo pro něj nějakou nachystal jako hru. Tentokrát to ale bylo jiné – dostal svou první misi od otce, kterou musel splnit za každou cenu. A sám, bez pomoci. Alespoň on to takhle viděl. Najednou se ozvaly divné zvuky z křoví. Černovlásek se zastavil a podíval se tím směrem. Z křoví vylezl nějaký slizký chlápek s hadíma očima.
„Nazdar, Sasuke-kun!“ Uchihovi přišlo divné, že zná jeho jméno, ale nezabýval se tím. Nadšený úsměv mu z tváře nezmizel, když muž před ním se neusmíval zrovna mile, spíš nebezpečně.„Copak to neseš?“ Sasuke se podíval na balíček, pak opět na člověka, který ale vypadal trochu jako had.
„To je balíček od táty pro strýčka Madaru. Bydlí kousek za lesem.“
„A co v něm je?“
„Nevím, ale myslím, že jen nějaké papíry, nic zajímavého.“
„Aha.“ Bylo vidět, že to hadího muže trochu zklamalo, ale ptal se dál: „A Sasuke-kun? Co takhle, abys šel teď se mnou?“ Chlapec se nad tím zamyslel, ale pak si vzpomněl na slova své matky. Nakonec jeho odpověď zněla takto:
„Maminka mi říkala, že nemám nikam chodit s cizími lidmi.“
„Ale já nejsem cizí. Jsem hodný strýček Orochimaru, který potřebuje novou schránku.“
„Schránku? Jako poštovní?“ nechápal černovlásek. „S tím já vám nepomůžu, to si zajděte do obchodu.“
„Ne, poštovní ne. Když teď půjdeš se mnou, brzy se dozvíš, jak jsem to myslel.“
„Já bych i šel, ale maminka říkala…“
„Mě nezajímá, co maminka říkala!“ vyštěkl už trochu naštvaně, až se Sasuke malinko lekl. „Co takhle, kdybych ti dal lízátko? To bys se mnou šel?“ navrhl Orochimaru už zase stejně dotěrným hlasem jako od začátku a z kapsy opravdu vytáhl lízátko, s kterým zamával chlapci před obličejem.
„Ne,“ zavrtěl Uchiha hlavou. „Já lízátka nerad.“
„Dobře,“ povzdechl si Orochimaru, lízátko schoval zpět a místo něj vytáhl bonbon. „A co za bonbónek?“
„Ne.“ Sasuke znovu zavrtěl hlavou. „Já bonbony nerad.“
„Hmm…“ Bonbon teda schoval a odněkud vytáhl třípatrový dort. „A co za dort?“ Chlapec si dort nejdřív prohlédl, ale nakonec opět zavrtěl hlavou. „Ne, já sladké nerad.“
„Co jsi to, do prokleté pečetě, za dítě?!“ Orochimarův hlas zněl naštvaně, ale byla z něho slyšet i rezignace. Dort zahodil někam dozadu mezi stromy.
„No, jsem Sasuke Uchiha z Konohy. Je mi sedm let, takže asi jsem ještě dítě. Itachi mi to říká, když s ním chci jít na nějakou ANBU misi. Studuju…“
„To byla řečnická otázka!“ přerušil ho, teď už opravdu naštvaně.
„A…co je to řečnická otázka?“ zeptal se už tišeji Sasuke. Začínal se “hodného strýčka Orochimara“ bát.
„To nebudeme řešit a prostě pojď!“ Malý Uchiha si ale vzpomněl, že je tu vlastně na misi.
„Ale já nemůžu, i kdybych chtěl.“
„Jak to?“ Sasuke zvedl o trochu výš balíček, který držel v rukou.
„Mám tu misi. Jak už jsem říkal, nesu balíček pro strýčka Madaru.“
„Tak ho tam prostě nedoneseš, nic se nestane.“
„Ale ano, stane! Je to moje první samostatná mise a já ji musím splnit!“ Orochimarovi došla trpělivost, už neměl chuť ani sílu ho přemlouvat, tak ho prostě chytl za zápěstí a táhl někam pryč, nejspíš do svého sídla.
„Hej, okamžitě mě pusťte!“ Snažil se mu vytrhnout. „Nebo vás podpálím Katonem! Nedávno jsem se naučil novou techniku!“ Orochimaru se zastavil, otočil se na něj a probodl ho pohledem, z kterého šel opravdu strach, přičemž mu pořád pevně tiskl zápěstí pravé ruky.
„Tak ty mi chceš vyhrožovat?“ zasyčel nebezpečně. „Co by mi takový mrňous, jako ty, mohl udělat? Ty si myslíš, že když ses narodil jako Uchiha, tak si něco víc, co? Možná jo, jenže ty, chlapečku, neumíš tu sílu Uchihů používat!“ Vítězně se usmál, protože Sasuke se už nebránil, nesnažil se mu vytrhnout, neprotestoval, jen měl skloněnou hlavu a díval se do země. Najednou ale Uchiha kopl toho slizouna do holeně.
„Jaů!“ ozval se celým lesem bolestivý výkřik. Sasuke se mu vytrhl a běžel dál po cestičce, směrem k domu strýčka Madary.
„Ty malej smrade!“ slyšel ještě za sebou. Asi po dvou minutách se zastavil, opřel se o strom a vydýchával se.
„Konečně pořádná mise,“ řekl si pro sebe, „rozhodně lepší, než to chytání koček, na které mě brával Itachi.“ A s úsměvem se vydal dál. Nějak mu nedošlo, že ho před chvilkou mohl ten chlápek někam odvléct, něco mu udělat, nebo ho i zabít.

Po půlhodině, co utekl Orochimarovi – během cesty se ještě pokoušel chytit veverku, ale neúspěšně – se konečně dostal ven z lesa a už viděl domeček strýčka Madary. Přišel ke dveřím a zaklepal. Ty se ihned otevřely a v nich stál vysoký muž.
„Ahoj, Sasuke-chan.“
„Ahoj strýčku!“ usmál se.
„Pojď dál.“ Odstoupil kousek stranou, aby mohl mladší Uchiha vejít. Sasuke tak udělal a Madara zavřel dveře.
„Sedni si a pověz, proč jsi tady,“ pobídl ho starší Uchiha a ten mladší se posadil na jednu židli u stolu.
„Já tady plním misi,“ oznámil nadšeně s úsměvem. „Nesu ti tento balíček, je od táty.“ Madara si poštu vzal, ale místo toho, aby se podíval, co to vlastně je, odložil balík na stůl a podíval se na svou návštěvu.
„Pojď se mnou, Sasuke-chan. Potřebuji ti něco ukázat.“ Chlapec přikývl, vyskočil ze židle a oba opustili dům. Přišli do lesa, ale mezi stromy už šli cestou, kterou Sasuke neznal. Byla to hodně úzká pěšina, zarostlá, nejspíš tudy moc lidí nechodilo.
“Asi nějaká zkratka,“ napadlo Sasukeho, když šel poslušně za svým strýčkem a díval se okolo. Po chvilce dorazili na mýtinu, na které byla menší skála.
„Jsme na místě.“
„Cože?“ Rozhlédl se chlapec po okolí. „Co tady?“ Podíval se na svého strýce. Najednou se ale objevil obláček kouře a místo Madary tam stál někdo jiný. Sasuke vyděšeně uskočil dva metry stranou.
„Zase vy?! Kde je strýček?“
„Řekněme, že má jinou zábavu,“ ušklíbl se hadí muž a udělal krok blíž k chlapci. Uchiha si to nechtěl přiznat, ale bál se. A bylo to na něm vidět. Rozhlédl se okolo. Všude jen les a tak skála. Vůbec to tu neznal, nikdy tady nebyl. Podíval se na Orochimara, který přešel až k němu.
„Co-co ode mě chcete?“ zeptal se roztřeseným hlasem.
„No, jako první bych ti chtěl dát malý dárek.“
„Dárek?“
„Ano. Jsem si jistý, že to přežiješ a pokud ne…tak jsem se v tobě spletl a nestojíš za nic.“
„Co je to za dárek?“ Orochimaru se jen záhadně usmál, chytil Sasukeho za ramena a pomalu se skláněl k jeho krku, s úmyslem ho obdarovat prokletou pečetí. Malý Uchiha stál ztuhle na místě, se strachem v očích a čekal, co bude dál. Najednou ale ležel Orochimaru na zemi, o pár metrů dál. Zvedl se a podíval se, kdo nebo co to způsobilo. Vedle Sasukeho stál někdo další.
„Itachi!“ vykřikl chlapec šťastně! Ano, byl to Uchiha Itachi, Sasukeho starší bratr, který právě propaloval hadího muže očima s aktivovaným Sharinganem, vražedným pohledem. Orochimaru, ne, že by se ho bál, ale věděl, že by mohl utržit nějaké vážné zranění. Sice tu před ním stál dvanáctiletý kluk, ale ten už patřil do ANBU jednotky, uměl spoustu technik a perfektně ovládal Sharingan. Tak se teda Orochimaru rozhodl, že se pro tentokrát radši systematicky stáhne.
„Ještě se uvidíme, Sasuke-kun,“ zasyčel a zmizel mezi stromy. Starší Uchiha deaktivoval oční techniku a otočil se na svého bratra.
„Co jsi tu, proboha, dělal, Sasuke? Víš co ti ten…no…ehm…víš, co se ti mohlo všechno stát?“
„Já za to nemůžu, nii-san,“ namítl. Nikdo by na něm nepoznal, že se tu ještě před dvěma minutami třásl strachy. „Táta mě poslal na misi, abych odnesl strýčkovi Madarovi jeden balíček, tak jsem teda šel. Po cestě jsem potkal tady tohoto divného pána, který se mi představil jako “hodný strýček Orochimaru“. První se mě ptal, kam jdu a co to nesu. No a potom chtěl, abych šel s ním. Nabízel mi i lízátko, bonbónek a třípatrový dort. Já jsem ale nechtěl.“ Zavrtěl malý Uchiha hlavou. „A on se potom asi naštval, chytil mě za ruku a někam mě táhnul. Řekl jsem mu, že jestli mě nepustí, tak ho podpálím. Víš přece, že jsem se naučil tu novou techniku. A on se mi začal posmívat, že jsem mrňous a nic proti němu nezmůžu, tak jsem ho kopl do nohy a běžel ke strýčkovi.
„Dobrý tah,“ pokýval Itachi uznale hlavou.
„A po cestě jsem potkal veverku,“ pokračoval Sasuke ve vyprávění. „Chtěl jsem ji chytit, ale utekla mi. Tak jsem šel dál. Došel jsem ke strýčkovi, předal jsem mu balíček a on, že mi musí něco ukázat. Dovedl mě až sem, naráz se objevil obláček kouře a místo strýčka tu stál ten…no…jo, Orochimaru!“
„Henge,“ zamumlal starší Uchiha.
„Začal říkat něco o tom, že mi chce dát nějaký dárek,“ vyprávěl dál mladší z bratrů. „A pochopil jsem z toho, že bych to nemusel přežít, ale nevím, co to mělo být za dárek. Potom přešel blíž a začal se ke mně sklánět. A to už ses tu objevil ty,“ dokončil své povídání Sasuke.
„Ten slizoun,“ zavrčel Itachi, „až já ho potkám, ten to schytá, takhle se chovat k mému malému bráškovi.“ Díval se přitom do lesa, kde před chvilkou hadí muž zmizel.
„Nii-san,“ zatahal Sasuke svého bratra za rukáv. „pojďme domů.“
„Dobře.“ A oba se vydali směrem ke Konoze.
„Nii-san, řekni mi, co jsi měl za misi,“ poprosil chlapec.
„Když chceš… Byl jsem na misi typu B. Musel jsem do nedaleké vesničky Tanzaku, kde…“ Mladší z bratrů se zaposlouchal do jeho povídání. A takhle skončila Sasukeho první samostatná mise. A Orochimaru? Ten je teď někde ve svém úkrytu a nadává na Uchihy.