Myslela sem, že budu vždy ta poslední stojící

Cítím teplo rozlévající se mi pozvolna po obličeji. Vím, že mi z koutků úst vytéká krev a barví mi okolní kůži do karmínova, zatímco rty mi začínají modrat a vytrácí se z nich život. Lehce špičkou jazyka olíznu koutek, ale hned ji stáhnu zpět odporem. Moje krev totiž chutná moc kovově a já to nesnáším. Dodnes nechápu, jak to dokázal, že ji přijímal tak často. Sasuke pokaždé, když si ode mne bral mojí chakru, musel pozřít také tuhle odpornou tekutinu, která mi koluje žilami.

„Cítíš svou vlastní krev?“ rozletí se prostorem místnosti jako na povel ten milovaný hluboký hlas. Jako by věděl, že na něho právě myslím. „Myslela sis, že se vzdám tak lehce?“
„Kolikrát se mě ještě pokusíš zastavit? Myslela jsem si, že budu ta poslední stojící,“ proletí mi splašeně hlavou. Místo toho odpovím s obtížemi: „Ne, myslela sem si… doufala sem, že na mě zapomeneš. Nepotřebuješ mě k ničemu a léta sem o tobě neslyšela.“
„Řekl jsem ti jednou, dvakrát, že není cesty zpět,“ odpoví prostě. „Věnoval bych ti nějaký čas, kdybys ovšem za to stála.“
„Nech si svoje sympatie,“ zamručím s přivřenými víčky. „Nemusíš říkat, promiň.“
„Vědělas, co přijde, jestli se pokusíš se mnou zametat.“
„Nezajímá mě to, nebojím se,“ odpovím okamžitě. „S přítelem jako jsi ty, nepotřebuji nepřátele. Kolikrát se mě ještě pokusíš zastavit, Sasuke?“
„Je to tak prosté,“ pronese. „Mohla ses mě lehce zbavit. Nejsou slova, která bych už od tebe předtím neslyšel. Vzdej to. Myslíš si, že jsi tvrdá, ale já jsem v pohodě. Pořád tu jsem a čekal jsem na tebe.

Smích se mi sám prodere skrze chvějící se rty. Zarazí ho to, ale nevykolejí. Pozoruje mě a zřejmě promýšlí všechny možnosti. „Nikdy se nevzdám. Vždycky budu ta poslední stojící. Nikdy se nevzdám své snahy a jsem připravena jít. Jsem tu a čekám. Budu ta poslední stojící…“ letí mi divoce myslí. Musím zasáhnout a zablokovat své myšlenky, jinak si ve mně bude číst jako v otevřené knize a to nechci.

„Co chceš, hm?“ zeptám se prostě.
„Máš něco, co je moje, Karin,“ odpoví ponuře, „a já to chci.“ Dokončí větu a v očích se mu objeví sharingan.
„Nevím, o čem to mluvíš, Sasuke,“ odpovím. Pro jistotu ale zavřu oči, aby nezahlédl bolest, která se mi v nich bezpochyby odráží.
„Nelži mi, Karin,“ přeruší mě okamžitě. „Vím o Hebi. Vím o ní, a proto jsem tady.“

Bolest, která mi sevře útroby, je nepopsatelná. Zcela mne ochromí a zároveň otupí. Jak sem si vůbec mohla myslet, že její existenci před ním dokáži utajit. Můj sladký, temný andílek. Moje spása a očista od všech mých předchozích hříchů a bolesti, jež jsem způsobila. Je jeho, stejně jako moje a pramálo záleží na okolnostech, jež vedli k jejímu stvoření. Nevzdám se, vždycky se budu snažit a pořád budu ta poslední stojící. Ještě není konec, pořád můžu bojovat. Palcem začnu kreslit ve vlastní krvi symbol pro uvolnění. Sasuke mě u toho pozoruje, ale nesnaží se mě zastavit. Zřejmě to považuje za zábavné a neškodné. Neví, že tím uvolňuji ochrannou bariéru kolem celého domu. Tahle zábrana nedovolí Hebi vejít dovnitř a umožní jí uniknout před ním dřív, nežli si uvědomí její přítomnost anebo zachytí její chakru. Neublíží jí.

„Karin, já ji potřebuji živou,“ řekne s potutelným úsměvem na tváři. „Potřebuji její unikátní schopnosti. Ty i já jsme jí předali kus sebe a své historie, stejně jako prokletí. Vyvolám v ní dovednosti, které může probudit pouze Uchiha, abych pak sám získal něco nového. Může to trvat roky a roky, takže prozatím je v bezpečí. Nicméně přišel sem si pro ni a bez ní neodejdu.“
„Nedovolím ti, aby ses k ní dostal…“ oznamuji mu klidně právě ve chvíli, kdy jsem dokončila znak a uvolnila bariéru. Hebi má šanci a to mi ke spokojenosti stačí, ať už se se mnou stane nyní cokoli. „Mami, jsi doma?“ zazní z chodby pištivě hlas mé dcery. Střetnu se pohledem s pobaveným výrazem v Sasukeho obličeji.

Dozajista shledává mou předchozí marnou snahu jako navýsost zábavnou. Obrátil se ke mně zády, odstoupil bokem a očekává vstup naší dcery. Nevěnuje žádnou pozornost pohybu mého těla. To je dobře. Obracím se namáhavě na bok a přitom smočím obě dvě dlaně ve vlastní krvi. Sepnu dlaně, abych dokázala aktivovat následující jutsu. Mezitím sleduji jak Hebi ohromeně pozoruje Sasukeho. Ví, kdo to je a čím je pro ni. Nikdy jsem před ní neměla žádné tajemství a od malička jsem ji připravovala na tuto možnou budoucnost.

Odpoutala od něho oči právě v okamžiku, kdy jsem zvolala: „Kagura Hójin.“ Růžová koule obalila moje tělo, stejně jako Sasukeho.

„Karin!“ zavrčel vztekle, protože pochopil, co se mu stalo.

Sice se mi podařilo znehybnit ho, ale jasně cítím, jak bojuje. Systematicky „otukává“ hranice koule a hledá její slabé místo. Nebude to trvat dlouho a osvobodí se z mého mentálního sevření. Pak už je to jen otázkou okamžiku, než z ní pronikne ven. To nemohu dopustit. Uvolním proto dlaně po posledním jutsu. Technika Kagura totiž zůstává zachována i bez toho. Místo toho ukročím bokem, přidřepnu si a pravou dlaní se dotknu země. Levou naproti tomu přiblížím k ústům. Příprava na přivolání je ukončena. Podívám se naposledy do vyděšených očí své dcery. Koutky úst mi zacukají a já zaváhám. „Copak není jiná šance?“ zapochybuji na moment. Obavy mi vydrží přesně tak dlouho, dokud neucítím narůstající sílu Sasukeho po mém boku. Není! Znovu pohlédnu Hebi do očí a naposledy k ní promluvím.

„Miluju tě a dělám to jen pro tebe,“ řeknu jí prostě. Na to vyřknu Kuchiyose no Justsu a okamžitě se kousnu do levého zápěstí. Zbytek přivolávacího příkazu zanikne ve dvojím výkřiku. Zoufalé „Mami!“ zazní od mé dcery, zatímco vzteklé „Karin!“ vyletí z pusy Sasukemu.

Padám zpět k zemi a sleduji, jak se postava mého dítěte vytrácí. Po tvářích mi stéká první slza. Hlasité žuchnutí potvrzující bolestivý a nevyhnutelný dopad mého těla se ozve ve stejný okamžik, jako rána oznamující mi, že Sasuke konečně prolomil mou růžovou bariéru. V mžiku stojí nade mnou a já vidím, jak vzduchem letí ostří jeho meče. Zabodne se mi do hrudníku, až mi celé tělo samovolně naskočí prudkostí toho útoku.

Sasuke se opřel z vrchu o jílec zbraně dlaní a pouze zavrčel k ženě pod sebou. „Kde je, Karin?“

Bolest mi otupí na moment mysl, abych v následujícím okamžiku naplno pocítila sílu a rozsah zranění, stejně jako chlad oceli katany poblíž mého srdce. Pouze odmítavě zavrtím hlavou. Sasuke svraští čelo nad tou opovážlivostí a vzdorem. Přesune ruku a opět uchopí rukověť do dlaně. Pak prudce pootočí ostřím a mírně s ním uhne do strany. Je to jakoby mi vyrval srdce z těla, ale pořád mám dost času na to, abych zaslechla jeho poslední slova.

„Nevadí. Dřív nebo později ji stejně najdu. Na rozdíl od tebe mám času dost.“

Slyším jeho vzdalující se kroky. Klíží se mi víčka a pozvolna se propadám do propasti zapomnění. Nemohu už ani otevřít oči, ale je mi jasné, že umírám. S posledními údery srdce si vychutnávám pocit triumfu, takže zprvu ani nevnímám na svém těle ruce dvou lidí. Cítím, že první z nich, které se mi právě noří do těla, aby obalily celé mé srdce, patří bezesporu ženě. Ty druhé pak jsou mohutnější a silnější a dotyčná osoba je opatrně pokládá na vrcholek otevřené rány. V příštím okamžiku z nich začíná do mého organismu proudit v silných dávkách chakra. Je mohutná a neskutečně teplá, jako by to byl čirý oheň. Dojde mi hned, kdo je jejím majitelem. I přes bolest dokáži ze sebe s námahou vypravit jeho příjmení. „U-zu-ma-ki.“ Pak se ale propadnu to temnoty a naprosto nic nevnímám.