Z kroniky skryté Zvučné: Síla maidek

Na světě existují dva druhy lidí, přemýšlel Kabuto, když kolem druhé odpoledne našel sáček něčeho, z čeho si zaimprovizoval včerejší snídani. Jedni potřebují ke správnému fungování pravidelně a zdravě jíst, míst svůj zdravý režim, sportovat a držet diety. Druzí potřebují každý den pětkrát silné kafe nebo přelouhovaný čaj a jednou za čas ukrást někde instantní polévku a horkou vodu.
Bylo by na místě podotknout, že úplně stejnou teorii s ním sdílel i Naruto Uzumaki, který si ale své instantní nudle [čti: ramen] nepřivlastnil každý druhý den, ale asi tak každé dvě hodiny.
Když konečně bělovlasý ninja utišil bouřící se žaludek a dal si už třetí kávu, rozhodl se zjisti, jak je na tom dneska Orochimaru. Jak se ukázalo později, neměl to dělat. Což jsou ale spoilery a tak vás budu napínat, co že se to stalo a jakou roli v tom hrála ta růžová prachovka.
„Kabuto, tak nějak jsem si nemohl nevšimnout,“ začal Orochimaru nenápadně a nebezpečně, „že jsi tady vlastně snad jediný ninja, co nenosí uniformu Zvučné.“ Orochimaru pozvedl jedno obočí a dlouze se na Kabuta zadíval.
Yakushi se pod tím náporem otřásl: „Jakožto medik s sebou musím neustále nosit mnoho věcí a... No s odpuštěním, ty uniforma prostě nemají dost kapes.“ A taky ta mašle je naprosto úděsná, dodal v duchu. Říct to nahlas, bylo by po něm, tím si byl naprosto jistý.
„A-ha. Takže málo kapes. No neboj, něco se tu pro tebe určitě najde,“ usmál se Orochimaru.
Kdyby byl Kabuto Yakushi o něco v lepší kondici a nestravoval se je čínskými polévkami a kávou, byl by začal ječet a zdrhat, jako kdyby mu Tayua hrozila píšťalou. Nicméně, jeho otupělý mozek dokázal pouze přikývnout.
„Orochimaru-sama! To nemůžete myslet vážně!“
„Ale myslím.“
„To si děláte- To si přece nemůžu obléct!“
„Proč? Vždyť je to přesně tvoje velikost.“
„Ale to jsou-“
„Jestli ti to dělá takový problém, tak ti tu mašli vzadu zavážu klidně já.“
„To přece-“
„Něco jsem ti říkal, ne?!“
Pak bylo dlouho ticho. Sakon s Ukonem a Kidomaru, kteří procházeli kolem Orochimaruovy kanceláře zrovna v té době, kdy se tenhle hlasitější rozhovor odehrával, si vyměnili všechny tři pohledy.
„Chceme to vědět?“ zeptal se Kidomaru.
„Ne,“ odvětila svorně dvojčata a Sakon zbaběle zalezl do Ukona. Ten vzal ještě zbaběleji roha a schoval se v koupelně. Kidomaru nevěděl, co by měl dělat, protože útěk už provedli ti dva a jemu nezbývalo nic originálního, co by mohl udělat. A tak vytáhl ze skrytého místa plechovku chmelového džusu (tomu se také říká pivo, ale tenhle nápoj Orochimaru na základně neschvaloval) a trochu si přihnul.
V důsledku toho se stalo, že byl první, na koho následně Kabuto narazil.
Kidomaru se málem udusil pivem, když viděl, co, či spíše kdo, vyšel z Orochimaruovy kanceláře.
Byl to Kabuto, o tom se nedalo pochybovat. Bělovlasých nerdů s culíkem a kulatými brýlemi není na každé základně zrovna přehršel.
Nicméně ten zbytek asi patřil někomu jinému. Nejspíše nějaké velmi ploché ženě. Která žije v domě s chlapem, který má velmi divné choutky.
Zkrátka a dobře, Kabuto tu stál v kraťounkých šatech, které nosí takové ty...maid. Je to krátké, černé s vyčuhující bílou spodničkou a zástěrkou. A to si ještě Kidomaru nestihl všimnout punčošek a podvazků. Když to udělal, sesypal se smíchy a Kabuto, rudý jako rak, z něj nedostal rozumného slova.
Nešťastný medik tam nechal člena Zvučné čtyřky ležet a se svým hořkým osudem a snahou nepropadat panice a zoufalství, se vlekl dál. Tam narazil na Tayuu.
„Ty voe, Kabuto, co tá máš, -urva na sobě?“
„Podívej, není to tak, jak si mys-“ dál se Kabuto nedostal, protože Tayua se rozzářila a objala ho. Náhle bělovlasý ninja zjistil, jak se asi cítí člověk v korzetu. I když aby se to uvedlo na pravou míru, těsně a nadoraz utažený korzet je mnohem volnější a rozhodně ne tak těžký a v žádném případě vám neřve do ucha.
„Kabuto, to je -urva paráda! To chce -aně pořádnej kus odvahy!“
„Říkám ti, že to-“
„Každej -etén by se na tvým místě -aně bál, co mu na to -omci okolo budou říkat, ale ne. Ty se -aně postavíš na svý vlastní nohy a všem to ukážeš. Voe, sem na tebe tak -aně pyšná!“
Kabuto počkal, až Tayua přestane tak jásat, a uvažoval nad tím, že by jí poslal zpátky za jejím shiperským příbuzenstvem někde v Ostravě, kde se jí očividně dařilo velmi dobře.
„Já už letím, voe!“ odběhla Tayua a když mu mávala, zvládla ho trefit flétnou do hlavy.
Kabuto už měl rozhodně lepší dny a to se mezi ně počítá i ten, kdy musel zbavovat sprchu slimáků.
Zrovna procházel kolem Sasukeho pokoje, když ho zastavil zvláštní jekot. Nejdříve jej zachvátila panika, že Orochimaruova oblíbence někdo brutálně vraždí, ale potom si uvědomil, že to pouze mladý Uchiha a Suigetsu uspořádali karaoke.
Jak tam tak Kabuto vyděšeně kráčel a snažil se ignorovat ten neuvěřitelný jekot (netvrdil, že měl hudební sluch, ale tohle bylo příliš i na něj), narazil do něčeho tvrdého.
„Dávají si pozor, kam to jdou, mladíku,“ ozval se nabručený ačkoli ne nepřátelský hlas.
„Paní Vomáčková,“ podíval se Kabuto s úlevou znatelnou po celém těle na postarší a kulatější uklízečku, kterou tahle tajná základna disponovala.
„Nonono, mladý pane, copak se tu tak producírujou v takovejch šatečkách. Vždyť se nastydnou,“ podívala se na něj paní Vomáčková a popotáhla zpátky svůj vozík s košem, mopem, několikero košťaty a jiným uklízecím náčiním, který před chvílí měl menší srážku s Kabutovým břichem.
„Já bych v tom nechodil, kdybych nemusel. Ale Orochimaru-sama-“ a dál se Kabuto nedostal. To už mu do řeči budou skákat dneska i uklízečky? Dobrá, paní Vomáčková byla jediná uklízečka na celé základně a bylo nutno si ji tedy předcházet, takže ta určitě mohla.
„Mladíku, věděj voni co jim řeknu? Voni teďkon půdou se mnou a já jim udělám čaj a bábovku. A pak mi to všechno pověděj.“
No a tak se stalo, že Kabuto v kratičkých maidka šatech seděl v kumbálku paní Vomáčkové, která na sobě měla asi troje ručně pletené svetry. Všude kolem byly háčkované a sešívané dečky, polštářky, ozdobné konvičky a hrníčky a jiné zbytečné upomínkové předměty, které paní Vomáčková dostala kdy k narozeninám či vánocům od svého početného příbuzenstva.
Ninja, který teď tedy zrovna na ninju nevypadal, seděl v jednom z křesílek, byl napůl pohřbený v dečkách a polštářcích a pojídal hrozinkovou bábovku a upíjel neuvěřitelně sladký čaj s medem a citronem.
„Věděj, mladíku, já, když byla v jejich věku, měla jsem zrovínka taky takový šatečky. To sem samo sebou byla ještě pěkná a štíhla, zadek jak broskvičku a.... No vždyť věděj, zrovínka jak slečna Tayua. Sem v tom vodchytla prvního pana Vomáčku, to už bude rokůch...“
Kabuto sebou trhl, nikdy by totiž nevěřil, že mohl existovat nějaký pan Vomáčka. Znal jenom pana Vopršálka, který sem chodil každou druhou středu kontrolovat pojistky a vyměnit prasklé žárovky.
„To je velmi zajímavé, paní Vomáčková,“ připustil nesměle a opatrně odložil kamennou bábovku, která chutnala po kočičích chlupech, i s talířkem na stůl mezi porcelánového zajíčka a přesýpací hodinky s barevným pískem.
„A copak že mají takový pěkná šatečky voni, mladíku? Já jsem stará ženská, ale voni sou chlap. Jestli totiž oni nejsou tento...“ paní Vomáčková se zadrhla. Většinou mluvila, jak jí zobák narostl, ale tohle byl přece jenom Kabuto, sice podle ní mladý a slušný chlapec a možná příliš zblblý tím Orochimaruem, ale určitě žádný...tento...
Kabuto ale očividně viděl, kam mířila a rovnou to ze sebe všechno sypal v naději, že ho konečně někdo pochopí: „Ach tak, vůbec ne, paní Vomáčková, všichni to špatně chápou. To jen Orochimaru-sama prohlásil, že to musím nosit. Já totiž, jak jsem doktor, musím mít hodně kapes a nenosím standardní uniformu...“
Paní Vomáčková očividně pochopila: „Takže ono šéfovi se zachtělo jich trápit. No nevadí. Voni ať jdou teďkon spat, ráno je moudřejší večera a určitě už neviděli postel vod předevčíra, že mám pravdu?“
Kabuto přikývl, nechtěl se zmiňovat, že v posteli nebyl asi týden, ačkoli ji vídal každý den a vrhal na ni stále toužebnější pohledy.
Když se Kabuto příštího rána probral, vyspalý, odpočatý a hladový, našel na své židli úhledně složený svůj normální oděv a připíchnutým omluvným lístkem od Orochimarua.
Nikdy nikdo nezjistil, co tenkrát paní Vomáčková svému nadřízenému řekla nebo udělala, nicméně další pokusy o změnu Kabutova stylu oblékání či oděvu kohokoli jiného už neproběhl a ještě velmi dlouhou dobu měl Ororchimaru hystericko-panické záchvaty při pohledu na následující věci a to: Mop, kýbl, růžová prachovka, smeták, vějíř, pavouci, paní Vomáčková, krysy a potkani všeho druhu.