Panenka 01

Byl temný večer, jediné co osvětlovalo cestu, byly paprsky zářivého měsíce. Malá dívenka šla po vyšlapané cestičce, šla pomalu a těžce přitom oddechovala. Zastavila se a rukou se opřela o strom, byla vysílená a ospalá. Chvíli jen tak stála a pak se rozběhla dál. Věděla, že bude mít průšvih. Když doběhla k sídlu její rodiny, opět zpomalila. Procházela ulicemi a mířila k svému domu. Už ve dveřích si vyslechla kázání o tom, že jako mladá slečna by měla chodit domů za světla, jen kývla hlavou a courala se do kuchyně, povečeřela a šla spát. Ze spánku ji vytrhl děsivý výkřik. Žhavé uhlíky v pánvi už skomíraly, vzduch byl mrazivý, a tak si dívka přitáhla přikrývku až k bradě. Znova výkřik, ovšem tentokrát byl jiný. Dívka se roztřepala, nevěděla co se děje, chtěla vyběhnout a podívat se odkud ty zvuky přichází, ale strach jí to nedovolil. Nakonec však vstala, vzala župan z truhly u postele a pomalu vyšla z pokoje. Nyní už se neozývaly výkřiky, bylo ale až mrazivé ticho. Šla se podívat do kuchyně, nikdo tam však nebyl. Zkusila ložnici rodičů, opět nic. Rozběhla se, věděla, že tady není něco v pořádku, zkoušela všechny místnosti v domě, nikde nikdo. Vyběhla na zahradu, kde uviděla své rodiče. Klečeli a dívali se do země. Dívka vykřikla, hlava její matky se vymrštila vzhůru a hleděla do očí vystrašené dívce. Matka se rozbrečela, křičela na dívku, ať uteče, ať zmizí, dokud má možnost. Křik přerušilo svištění meče, dívka spadla na zem, brečela a třásla se, aby ne vždyť právě viděla, jak někdo zabil její matku. Další rána, tentokrát padl k zemi její otec. Dívku popadl vztek, chtěla zničit toho člověka, co jí tohle udělal. Postava nastavila tvář měsíčnímu svitu. Dívce se roztřásly kolena. Byl to její vlastní bratr. Zvedla se a utekla, vyběhla před dům, kde stál její přítel, vběhla mu do náruče, řekla mu, co se stalo, chtěla, ať ho zastaví. Udeřil jí a začal se smát, rozhlédla se, kolem ni leželo nespočet jejích příbuzných a všichni měli ten samý mrtvolný výraz. Došlo jí to, všechno to udělali oni. Křičela, brečela, bála se a chtěla se mstít. Třepala se zimou a strachem.

„Othari, Othari !! Vzbuď se Othari!“ křičel na ni rozespalý chlapec. Othari otevřela oči, byla strašně vystrašená, podívala se chlapci do očí a pak sklopila hlavu a stulila se do jeho pevné náruče. Cítila se v bezpečí.

„Othari už je všechno v pořádku, si u mě,“ zašeptal a přitisknul dívku blíž ke svému tělu. „Si u mě, už ti nikdo neublíží!“ opakoval znova aby třesoucí se dívku uklidnil. Othari ležela v klubíčku, přitisknutá k svalnatému tělu. Dlaní hladila ruku jejího zachránce. Věděla, že on jí nikdy neublíží. Tolik pro ni znamenal, s ním se cítila v bezpečí. Byla mu tolik vděčná, za to co pro ni udělal.

„Děkuju,“ zašeptala mu do ucha a políbila jej na tvář. „Děkuju, Shikamaru, děkuju!“ Shikamaru jí něžně hladil po vlasech. Toto už moc dobře znal, zažíval to téměř každou noc od doby kdy se Othari vrátila do Konohy a byla přidělena do týmu 7. Stejně se o ni však pořád obával. Už to byly dva týdny a ona stejně každou noc prožívala takové muka. Rozčilovalo ho, že jí nemůže pomoct od těch odporných snů. Othari ještě chvíli seděla v náručí Shikamara a pak si lehla, přitulila se a usnula. Shikamaru ještě chvilku ležel vedle ní a konejšivě jí hladil po vlasech.

„Shikamaru vstávej, připravila jsem snídani.“ Řekla mile a něžně do něj šťouchla. Shikamaru rozlepil oči a protřel si je. Protáhl se a vstal. Šel do koupelny omyl si obličej, vyčistil zuby a sedl si ke stolu v kuchyni. Zkoumavě hleděl na Othari. Byla to středně vysoká, hubená dívka. Měla pistáciově zelené oči a po pás dlouhé blond vlasy lemovány černým melírem. Neposlušná ofina jí neustále padala do očí. Othari si pohledu všimla a usmála se. Rukou si upravila ofinu, která jí okamžitě opět spadla do obličeje.

„Och málem jsem zapomněla, před chvilkou tady byla Ino, kolem poledne se máte dostavit k Hokáge-sama.“ Řekla Othari s úsměvem, a Shikamaru jen přikývl. Byl naštvaný, nechápal, proč se snaží vypadat tak šťastně, když jí toho tolik trápí. Nakonec se ale rozhodl nešťourat se v tom. Pozoroval jí. Byla obdivuhodná, hrozně nešikovná a přitom precizní. Její chůze připomínala tanec. Othari si toho pohledu všimla, usmála se a shodila Shikamara ze židle. Shikamaru se svalil na zem a začal se smát.

„Co na mě pořád tak koukáš, mám něco na obličeji?“ Vyhrkla ze sebe se smíchem Othari a podala Shikamarovi ruku. Shikamaru využil situace a stáhnul si ji k sobě na podlahu. Přitisknul si jí k sobě a začal se smát.

„To už se na tebe nemůžu ani podívat? A jo máš!“ Řekl pobaveně, nabral si z mističky, která spadla na zem trochu sladkokyselé omáčky a otřel jí Othari o obličej. Pustil jí a začal se smát. Othari si vzala zrcátko a začala si prohlížet svůj obličej, vzala si ubrousek a omáčku otřela. A zrovna ve chvíli kdy se chtěla pomstít za atentát na její obličej, vešel do místnosti Shikamarův otec.

„Zbláznili jste se? Rychle to ukliďte, než sem dorazí mamka, to by bylo křiku.“ Řekl Shikamarův otec znuděně. Shikamaru a Othari se rozhlédli po kuchyni, na zemi byla rozlitá sladkokyselá omáčka, kousky rýže se váleli po celém stole a párátka byla rozházená po zemi. Dvojce si vyměnila úšklebky a dala se do úklidu.

„Ahoj, Othari-chan!“ Volala už dálky pro Othari ještě pořád jen oranžová skvrna. Čím víc se však blížila k mostu, tím víc se oranžova skvrna zaostřovala. Až se před jejím obličejem objevil blonďatý kluk.

„Ahoj Naruto.“ Řekla s úsměvem, rozhlédla se. „Kde je Sakura a Sasuke?“

„Nevím, měli tu už být před pěti minutami, ale ještě nedorazili,“ vyhrkl blonďák zamyšleně. A zazubil se na Othari.

„Othari-chan přísahám, že dneska Sasukeho porazím! Pro dnešek budu hrdina všech já!“ Křičel Naruto s odhodlaným výrazem. Othari se jenom smála, udivovalo jí jak moc je Naruto odhodlaný, ale těšilo jí to, i když nevěděla proč. Usmála se na Naruta a ten jí úsměv vrátil.

„Dobré ráno Sakuro-chan!!“ Křičel už zase Naruto. Sakura mu pozdrav oplatila a pak se uraženě podívala na Othari, která jí taktéž popřála dobré ráno. Othari neměla tuhle růžovo vlásku moc ráda, připadla jí sobecká, namyšlená a i tak trochu šílená.

„Sakuro-chan, dneska zazářím!“ Křičel kolem Naruto. Sakura se na něho koukla a učitelsky řekla: „Na Sasukeho nikdo nemá! A už vůbec ne takový pitomec jako ty Naruto!“ Naruto se zatvářil dotčeně.

„Porazím i Kakashiho sensej, díky mě perverzní technice!“ Vyhrkl ze sebe nakonec Naruto na svoji obhajobu a zkřížil ruce na hrudi, aby vypadal chytřeji. Sakura začala chytat červenou barvu a její výraz byl vražedný. Naštvaně šla k Narutovi a chtěla ho udeřit do hlavy. Othari její ránu chytla a vysloužila si zabijácký pohled.

„Chjoo proč všechno tak hrotíš Sakuro? Jediný kdo má právo bát naštvaný je Naruto když ho pořád jenom urážíš a ponižuješ! Nemyslíš si, že si trochu hysterická?“ Otázala se Othari s úšklebkem na tváři a cuknutím postila Sakuřinu ruku ze svého sevření. Sakura otevřela pusu jako by chtělo něco říct, ale nevěděla co má říct tak jí zase zavřela. Probodávala Othari pohledem. Othari se usmála na Naruta který na ní koukal s otevřenou pusou.

„Dneska všem vytřeš zrak, že Naruto?“ Řekla Othari a přihlouple se na Naruta zaculila. Naruto se jen začal šťastně smát a kýval hlavou, aby vyjádřil souhlas.

„Dobré ráno Sasuke,“ řekla Othari i když stála zády k němu. Přesně věděla, kdo za ní stojí, její ninja schopnosti přesahovaly i ty chuninské, ale zatím to nechávala v tajnosti. V Sasukeho přítomnosti však na tyto bezpečnostní opatření vždy zapomněla. Nebylo to tím, že by jím byla posedlá jako Sakura a ostatní holky z Konohy. Bylo to něco mnohem rozumnějšího. Aby ne vždyť je to Uchiha, jediný který to přežil, stejně jako ona. O tom však nikdo nevěděl.

„Ahoj Sasuke-kun!“ Řekla nepříjemně podlézavým hlasem Sakura. Jediné co se jí dostalo, jako odpověď bylo jen chladné zamručení. Othari si upravila neposlušnou ofinu, která jí stejně pokaždé spadla zpátky do obličeje. Podívala se Sasukemu do očí byly tak chladné. Sasuke jí pozoroval, udělal krok vpřed a pozdravil jí. Vyvíjelo se to jako obvykle, hodinku čekali na Kakashiho splnili jednoduché mise, Sasuke zachránil Naruta. Když už byl den u konce Kakashi se zastavil, celá čtveřice se na něj podívala.

„Vedete si dobře, líp než jsem čekal a něco pro vás mám!“ Řekl Kakashi tajemně a čekal na naši reakci, Naruto začal skákat, smát se a vyptávat se, Sakura byla zabraná do sebe, Sasuke tomu nevěnoval pozornost a Othari čekala co Kakashi ještě poví. Nakonec dodal: „Buďte zítra u severní brány a mějte sebou zabalené věci, vyrážíme na misi.“