Očima jiných

Slunce se široce usmálo až ukázalo své křivé a zažloutlé zuby. Sotva zvládlo osvětlit místnost za špinavými skly. Uvnitř, na všech různých místech, tiše odpočívaly láhve od saké. Měly namáhavý večer.
Obyvatel bytu se právě probudil a nehodlal dopustit, aby měl někdo, byť jen o minutku, delší spánek než on. Vytáhl tašku zpod stolu. Byla to ta samá, ve které bylo včera přineseno zboží z večerky. S heknutím se sehnul a začal sbírat láhve rozkutálené po celém pokoji. Ty se samozřejmě nedaly a některým se povedlo sběračovi uniknout zpět do útulnosti koberce. Bohužel, člověk byl na svůj momentální stav celkem hbitý a sesbíral vše, co stálo za pozornost a vynesl to ven do konteineru. Po návratu zpět se vydal do koupelny. Už při vstupu do místnosti si kartáček hlasitě vzdych. Večer se zase popíjelo a to znamená nevábný odér z dutiny ústní, kde bude muset nějakou chvíli pobýt. Hřeben raději seskočil na zem a odplazil se do nejvdálenějšího kouta. Tohle česat nechce, zase to vypadá jak vrabčí hnízdo a on si až příliš dobře uvědomuje, že ztráta některého ze svých drahocených zubů je bolestivá. Nakonec byl stejně nalezen a použit.
Zrcadlo na tom také nebylo nejlépe. Muselo koukat na odraz staré ženy, která si upravovala poprsí, aby náhodou neběhalo ze strany na stranu jak by se mu zachtělo. Kontrola obličeje je v tomto případě hodně nepodstatná.
Dveře v celém bytě fungovaly jako jakýsi mobil s neomezeným voláním. Upozorňovaly ostatní na dění v jiných částech obydlí. Nejdůležitější funkci měly vchodové. Ty už se klepaly na čas, kdy budou moci oznámit všem ostatním věcem, že paní odešla. To obouvání bot je snad nekonečné, říkaly si. Konečně! Celý byt poskočil radostí. Zase na pů dne bude klid.
Jediný kdo se neradoval z odchodu byla malá fialka na parapetu. Už týden volala na Tsunade „Zalij mě!“. Ale ona byla snad hluchá a na malou, nebohou kytičku neustále zapomínala. Co by dala i za tu trochu saké, kterým byla občas pokropena.
Ale přesuňme se o pár střech dále. Zástup per a papírů, natlačen jeden na druhém, vykukuje z velkého okna dolu na cestu. Jen co zahlédly blonďatou hlavu a zelený plášť, přeběhly místnost na svá místa. Pera měla radost, protože s nástupem nové hokage to znamenalo mnohem méně práce. Papíry měly smíšené pocity. Sice mohly volně polehávat v šuplíku, ale na druhou stranu, ten, kdo byl na vršku stohu, byl předurčen být podkladním táckem pro saké. Jako každý den, i dnes po slepu losovaly pomocí spínacích špendlíků a jednoho normálního špendlíku, kdo bude tím štítem pro ostatní. Dnes prohrál papír, který se dlouhou dobu těšil střední vrstvě. Smutně svěsil rohy a hrdinně přijal svůj úděl. Ostatní mu popřáli upřímnou soustrast a naskládali se do svého denního ležení.
Dveře se rozlétly a do místnosti vstoupila nabroušená Shizune. Hned za ní zíváním Tsunade odměřovala míru na knedlíky. S poslední ukázkou svého chrupu se posadila. Židle zaúpěla a vyfoukla stlačený vzduch a o pár centimetrů poklesla. Ruka automaticky otevřela šuplík s lahvičkami saké, ale pohled asistentky ji donutil ten ráj zavřít. Dneska to vypadá na nějaké rozptýlení. Věci v kanceláři napínaly vše, co se dalo, aby o nic nepřišly.
„Tsunade-sama, kupí se tady nevyřízené žádosti a hlášení z misí! Musíte s tím pohnout, jinak se za chvilku neotevřou dveře.“ S tím se Shizune otočila a ukázala na štos zaprášených papírů. Tomu úplně nejspodnějšímu zaplesaly rohy, protože ho lákala vidina odlehčení od kolegů.
„To by mi nijak nevadilo, aspoň by se musela kancelář přesunout jinam.“
„Tsunade-sama! Tohle není sranda.“ Mladá žena věděla jak na hokage a vyndala obsah „saké šuplíku“. Všechny věci se zhrozili. Tužky začaly tak panikařit, až spadly ze stolu. Aktivní Shizune se je snažila sebrat, ale zapomněla, že drží v obou rukách saké a to s hlasitým řachnutím dopadlo na zem.
„Věčná škoda!!“ vykřikla Tsunade a chytila se bezradně za hlavu.
Střepy od lahviček se po sobě ohlížely. Vůbec se jim nelíbila představa být odděleny. Byly hrdé na svůj tvar jako celek. Jako samostatné kusy byly jen pouhým odpadem, kterým tak pohrdaly.
Asi za hodinu vše klapalo tak, jak si Shizune přála. Místnost byla uklizená od střepů, okno dokořán otevřeno, aby nebylo cítit saké. Tsunade se mračila na celý svět. Její pohled byl tak upřímný, že i mléko by zkyslo. Tužky nabručeně škrábaly po šťastných žádostech, které konečně mohly dýchat a neměřily průvan od dvěří.
Tato celá atmosféra si přímo koledovala o neřízenou střelu.
Kštice blonďatých vlasů rozrazila dveře. Průvan vytvořený tímto pohybem donutil papíry vznést se do vzduchu a jako dokonale sehraní piloti stíhaček jeden po druhém startovaly z okna do ulic Konohy. Naruto si stále nebyl vědom svého činu a už spouštěl na Tsunade svou stížnost na nudu ve vesnici a že už celých pět hodin neměl žádnou misi. Hokage už zbrunátněla vzteky a spustila, jazykem dusud nepoznaným, spoustu peprných nadávek, že ani profesionální „pípači“ nevhodných výrazů by nestíhali. Prudce praštila do stolu, až se i ten zbytek papírů rozhodl raději spáchat harakiri únikem z okna. Jindy pohotová Shizune celá zkoprněla šokem a nebyla s to se hnout a zavřít okno, aby žádný z drahocených dokumentů neopustil místnost. Uvědomila si, že teď už je stejně pozdě a raději dál předstírala zmražení.
Tsunade se po chvilce uklidnila a kalendář na jejím stole si hlasitě oddychl. Zažil pěknou koupel od výměšků lidské dutiny ústní. To na něm bude několik hodin usychat a vydávat nepříjemný zápach.
„Naruto, mám pro tebe tedy misi.“
„Juchůůů. Jakou!!“
„Najdi všechny papíry, co vyletěly z okna.“
„Ale babčo, to bude za chvilku s mím Kage...“ Tsunade ho nenechala domluvit a šťourajíc se v uchu tužkou pravila: „A nesmíš použít žádné ninjustu.“
S úsměvem, za který by se nemusela stydět ani ledová princezna, vykopla Naruta z místnosti.
Okno nadhodilo vražedný pohled na nově příchozí postavu. Ten zakuklený ninja se snad nikdy nenaučí, že se chodí dveřmi. Tak ho to rozčiluje! Vždy ho svými botami umaže na parapetu a rukama zbaví lesk krajů. Pak má v těch místech ty ohavné ušmudlané části. Na rozdíl od něj tapeta na zdi málem roztála jak zmrzlina v letním žáru.
„Kakashi? Už si zpátky?“ Tsunade se ani nenamáhala o něj zavadit pohledem.
„Hmmm. Vám už se povedlo zbavit těch papírů? Chtěl jsem totiž přijít dveřmi, ale pak jsem si vzpomněl na ty štosy a...“
„Máš hlášení?“ Jeden kousek tapety se vzteky odlepil. Přerušit Kakashiho, taková neurvalost! Měla chuť celou hokage do sebe zabalit a nechat se zapálit od sirek. Nikdo přeci nemůže tohle dělat božskému Kakashimu. Ta jeho tajemnost a postoj ji přímo barvil do ruda a dělal z ní kašovitou hmotu.
K velké nelibosti zakrývaček zdí v kanceláři náš maskovaný muž dlouho nepobyl. Odevzdal hlášení a kromě „Nashle“ nic dalšího neřekl.
Po zbytek dne si kousky tapet zdělovaly žhavé novinky na Kakashiho vzhledu, kterých bylo tak málo, že vlastně mluvili jen o jedné – malý škrábanec na pravé ruce.
Shizune se v podvečer rozhodla, že hraní zamrzlé už není moc efektní a odešla domů. Tsunade, pod tíhou kruté reality, že její saké je vsáklé do koberce, který bude ještě dlouho cítit odér alkoholu, odešla do nedaleké hospůdky. Obyvatelé kanceláře se děsili nadcházejících dnů. Tedy, až na tapety. Věděly, že brzy příjde den, kdy si Kakashi bude muset dojít pro zadání mise.
„Už jde!“ Ohlásily vchodové dveře. Všechny věci upřely pohled na hodiny. Ty ukazovaly přesně jednu hodinu a dvacet tři minut. Dneska se překonala, je tu o půl druhé hodiny dříve než včera.
Oblečení zkončilo na zemi hned za dveřmi. Ačkoliv je Tsunade nedovřela, po jejím odchodu do ložnice se zavřely samy. Přeci jen ji měly trochu rády, protože se k nim nikdy nechovala jako bývalí nájemníci s malými dětmi a psem, který se neustále dobýval ven. Roztoči v posteli se přemístili do spodní vrstvy matrace a nechali paní domu padnout a spát.