Vlčí ninja - 4. díl

Vrátil jsem se domů velmi pozdě. Taky už na mě Poustevník čekal. Nevypadal zrovna třikrát nadšeně. Musel jsem nasadit provinilý výraz, aby mě nechal naživu.
„Kdes byl?“ zeptal se ještě klidným, ale vážným tónem. Založil si ruce na prsou.
„Venku. Byla se mnou Yuki-sama. Povídali jsme si. Zapomněl jsem na čas. Omlouvám se,“ odpověděl jsem mu se sklopenou hlavou.
„Dobře, ale příště mi dej nejdřív vědět,“ řekl, usmál se a odešel.
„Poustevníku?“ Zastavil jsem ho. Když se otočil, pokračoval: „Už je tady Naruto?“
Zavrtěl hlavou. „Na chvíli se tu zastavil, ale je mi oznámil, že má misi. Sbalil si věci a zas zmizel,“ řekl mi.
Takže Naruto má misi dřív než já? Dobře. Tak hodně štěstí, brácho.

Ráno jsem se probudil s budíkem. Občas mi ta Narutova cinkající žába leze na nervy. Se zbytkem mého týmu se mám sejít až po obědě. Výborná šance na vyptávání se Poustevníka. Musel jsem zjistit, kde se vzala ta Narutova podoba se Čtvrtým.
Hodil jsem do sebe snídani a vyšel na naší malou zahrádku.
„Kuchyiose no Jutsu,“ zvolal jsem. Doplnil jsem to o pár pečetí a chvíli na to u mě stál Ichi.
„Ahoj Hikaru, jak žiješ?“ zavýskl na mě.
„Ichi, výborně. Mám teď ale nějakou práci. Popovídáme si potom, ano?“ Podíval jsem se na něj.
„Dobře, potřebuji s tebou pak něco probrat, tak na to nezapomeň. Co potřebuješ?“ obešel mě a prohlédl si mě.
„Najdi Poustevníka a vyřiď mu, že s ním potřebuju mluvit. Kdyby byl nějak zaneprázdněn, tak ho neruš a vrať se sem. Díky,“ řekl jsem.
Přikývl a běžel hledat.

Nečekal jsem dlouho. Viděl jsem Ichiho, jak běží s radostným výrazem. Uspěl. Když dorazil až ke mně, mrkl a zmizel. Ani jsem nestihl poděkovat.
Poustevník přistál chvíli po něm. „Co potřebuješ?“
„Chci se zeptat na Naruta a Čtvrtého,“ řekl jsem.
Prohlédl si mě. „Všiml sis, že?“ Otočil se a zadíval do nebe.
Přikývl jsem a čekal, až bude pokračovat.
„Minato Namikaze byl můj žák. Jeden z nejlepších, abych byl přesný. Už na akademii se projevoval jeho talent. Jenže o toho nijak nevyužíval. Byl tichý a rád trávil čas sám. Ovšem do chvíle, kdy do vesnice přišla nová dívka, za jistým účelem. Už od první chvíle jsem na něm viděl, že ho zaujala. Neukazoval se jí, ale hlídal ji. Ve dne, v noci. Nakonec jednou jeho pomoc potřebovala. Zachránil ji.
Zamilovali se do sebe a postupem času se z obou stali také výborní shinobi a kunoichi,“ na chvíli se odmlčel.
„Jiraiyo-sensei, čím byla ta kunoichi zvláštní? Proč ji přivedli?“ zajímal jsem se. Mohl jsem předpokládat, že to je Narutova matka.
Nadechl se a pokračoval: „Byla z klanu Uzumaki. Byla jsem přivedena, aby se stala Jinchuuriki. Schránkou pro ocasého démona. Byl to Kyuubi, kdo do ní byl zapečetěn. Byla zdatná Jinchuuriki, nikdy si nestěžovala, že má tak náročný život a vždy dokázala jeho sílu potlačit.
Pak ale otěhotněla a musela porodit. To je ten den, kdy jste se oba narodili. Pečeť byla oslabena a Kyuubi unikl. Narutova matka Kushina byla slabá a Minato použil smrtící pečetící techniku, aby ho znovu zapečetil a ochránil tak vesnici,“ řekl.
Věděl jsem to, že je to Narutův otec, ale co se stalo s Kyuubi? Tu stejnou otázku jsem položil i Poustevníkovi.
„Je v Narutovi. Čtvrtý ho zapečetil do svého vlastního syna. A teď tě chci o něco poprosit.“ Podíval se na mě.
„Ano?“
„Dávej na něj pozor. Je velmi vzácný. Jsem si jistý, že on jednou Kyuubiho potlačí a jeho sílu si získá pro sebe. Do té doby, ale se ho nesmí nikdo zmocnit. Jednou to pochopíš… a on taky.
Brzy se vydám na cestu, tak na něj prosím tě dohlížej,“ řekl. Díval se na mě velmi starostlivým pohledem.
„Dobře, tvůj úkol splním. Je to můj bratr, položím za něj život,“ přikývl jsem.
Ale s větším množstvím nových informací se musím nějak vyrovnat. Poustevník mě pozval na jídlo a při něm už jsme probírali aktuálnější věci.