Shinobiho deník- I. - Vnímám

Tématický obrázek

„Co to tam zas čmářeš?!“ Ozvalo se za mnou. Byl to Hiro, člen stejné organizace. Opět v tu nejnevhodnější chvíli.
„Nic,“ zamumlal jsem a otočil se směrem k němu. Na tváři mu hrál ten bezstarostný úsměv a oči jasné, říkající: Jsem připraven na všechno.
„Takže jako vždy,“ zasmál se. A já jen přikývl, co komu je do toho, co já si tu píšu? „Katsuro pro nás má nějakou misi, tak sebou pohni.“
Další mise= další mrtví. Nekonečný smysl mého života. Jestli se ptáte, proč odtud jednoduše nevypadnu a nezačnu si žít, jak se mi zlíbí. Pravdou je, i když si to nechci přiznat, tohle je možná ten styl života, styl pro mě nejlepší, ten co mi vyhovuje. Asi už to tak bude.
Zastrčil jsem deník do kapsy černého pláště a společně s Hirem jsme vyrazili směrem k nedaleké hoře, šahala až vysoko nad mraky. Dost nápadné na skrýš super tajné organizace.
Před horou se rozléhá menší vesnice, my jí říkáme Yokigakure no Sato, není důležité proč, hlavní je, že veškerou pozornost, které i tak není moc, přitahuje ona. Upřímně řečeno, tohle místo, celkově tahle oblast, všechno mi to tu přijde takové… mrtvé.

„…“ Obrátil jsem se k němu, vypadalo to, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. A to bylo dost zvláštní, takový Hiro není.
„Chtěl si něco?“
„Ále,“usmál se a dal si ruce za hlavu. Kochal se výjimečně modrou oblohou. „Kdyby ses někdy aspoň usmál, mohlo by tu bejt všechno ok.“
Usmát? Já se přeci usmívám. … Nebo ne?
„Jak to myslíš?“
„No, se tak nějak mračíš a si prostě…“ Pokrčil rameny, nemohl najít dost výstižné slovo, to u něj bylo časté. Abyste věděli, já se usmívám. Ale teď to nehodlám řešit. „Zkus se trochu usmát a všeeechno tu bude ok.“
„Všechno ok? Ukaž mi tu jedinou věc, krom tebe, která je ok!“ Čekal jsem, co z něj vypadne. Tady nic ok nebylo! Copak je úplně slepí?
„Slunce svítí, všude ticho,“ ano, je tu ticho. Těch pár lidí, co tu přežívá, raději mlčí, než aby přišli o život. „A tak dále. Zkus si užívat života.“
Já už jsem asi vážně zaujatě depresivní.
„Dýchej,“ zamumlal tiše a zavřel oči. Říkal to vždy, když chtěl, abych se uvolnil a atmosféra nebyla tak napjatá. Tak napjatá, jako se mnou obvykle bývá. Kde jsou ty dny, kdy jsem rozveseloval já ostatní?
Po nějaké době jsme došli do vesnice, všude ticho, nikde nikdo. Klasika. Na tomhle místě není prostě nic ok. A ani nebude.
Pomalou chůzí jsme procházeli vesnicí a zastavili se u jednoho, nám dobře známého, obchůdku. Na dveřích byl přilepen velký papír s nápisem: PROSTOR K PRONAJMUTÍ.
„Hmmm,“ Hiro si se zaujatým výrazem prohlížel ceduli a dost možná hodnotil krasopis. Nebyl jsem daleko od pravdy. „Neni to písmo nějaký divný?“
Znovu jsem se podíval na nápis, chvíli jsem to neviděl, ale pak mi to docvaklo. Starý Gurio, obchodník, často vyvěsoval různé nabídky, průběžné informace o slevách a dalších věcí. Nikdy jsem tomu nevěnoval moc velkou pozornost, ale jedním jsem si byl jist. Gurio za všech okolností psal kostrbatě, obvykle křivě, a téměř vždy se to nedalo ani přečíst. Tohle nemohl psát Gurio a vzhledem k tomu, že žádné potomky neměl, nešlo mi do hlavy, kdo tohle psal. Možná Katsuro-sama? Zamračil jsem se. Nebýt tu Hiro, nevšiml bych si toho.
„Divné, co?“ Zamumlal Hiro. Mlčel jsem.
„Zajímalo by mě, kdo to psal, možná…“ Uvažoval nahlas Hiro, ale mě tyhle úvahy nezajímaly, proto jsem ho přerušil.
„Koho to zajímá,“ sykl jsem chladně a pokusil se otevřít dveře. Nešlo to. A tak jsem je vyrazil. Samozřejmě se moje způsoby a vychování Hiru nelíbily a kdybych mu dal šanci, odporoval by. Já si ale o jeho povolení neříkal.
„Tos nemusel.“ Zamumlal a následoval mě do obchodu. Bylo tam prázdno. Na policích ani jeden klobouk. Obvykle jich tu bylo plno, jelikož Gurio je prostě nemohl prodat, žil hlavně z peněz od Katsura-sama, vyplácel mu je za to, že vchod do naší organizace udržoval v utajení a o případném nebezpečí nás vždy varoval. Něco se muselo stát. Neuposlechl rozkaz? Prozradil nás? V hlavě mi vířila spousta otázek.
„Musíme ihned za Katsurem-sama!“ Rozkázal jsem nepříjemně, naštvaně.
Hiro mi samozřejmě neodporoval. Prudce jsem se otočil, ramenem do něj omylem vrazil, a běžel do sklepa, nezajímalo mě, jestli je tu někde nějaká past či jestli tu někde číhá nepřítel, v tu chvíli mi to prostě bylo jedno. Rozrazil jsem dveře, které ze sklepa vedly do prázdné místnosti. Udělal jsem pár pečetí a během chvilky jsem stál v úplné tmě.
Netrvalo to dlouho a objevil jsem se před ohromným sídlem. Sídlem Katsurovi organizace. Už tolikrát jsem tu stál a snažil se dohlédnout až na poslední patro, už tolikrát jsem obdivoval Katsurovu fantazii, jeho schopnosti. A stejně pořád nemohu uvěřit, že do jeho složitého plánu patřím i já. A i když na jeho rozkazy vraždím a kradu, stejně je to hezký pocit. Ze slabého pěšáčka jsem vyšplhal až sem. Vážně mám dobrý pocit. Je to úžasné.
Za nedlouho se objevil i Hiro, vždy mu to trvalo o něco déle než mě. Přemisťování byla jedna z mála věcí, která mu dělala problém.
„Jdem?“ Zeptal se a já jen vyrazil kupředu. Se mnou se komunikuje opravdu dobře.
Když jsme došli ke vchodu, jen jsem šeptl heslo a svůj číselný kód a brána se se zavrzáním otevřela, vešel jsem. Hiro zopakoval stejné heslo, ale číselný kód měl ovšem jiný. Počkal jsem na něj a pak už jsme šli rovnou za Katsurem. Občas jsem se tu cítil jako jen nějaká věc, nástroj k zabíjení.
„V pohodě?“ Á Hiro si všiml mého zamyšlení.
„Nepřipadáš si tu jako cizinec?“ Zeptal jsem se ho narovinu.
„Nooo,“ zamyslel se Hiro a pak se trochu zasmál. „Ani ne.“
Dál jsme to nerozebírali, mlčky jsme došli ke dveřím Katsurovi pracovny. Čekali jsme asi půl minuty, pak se dveře najednou, sami od sebe, začaly pomalu otevírat.
„Katsuro-sama,“ šeptl jsem a hluboce se uklonil.
„Dobrej,“ zasmál se Hiro a postavil se vedle mě. Všímáte si toho rozdílu, jak se ke Katsurovi-sama chovám já a jak Hiro? Vůbec ho nerespektuje.
„Rád vás vidím chlapci,“ vítal nás vřele. Jako každý jiný den seděl za svým velkým dřevěným stolem a kouřil doutník, před ním ležela jakási tlustá kniha a dva svitky. „Ale notak Daichi, tohle už jsme si snad vyjasnili, ne? Nechci, aby ses ke mně choval takhle…“
„Tak co pro nás máte?“ Otázal se Hiro.
„Jsem rád, že jdeš rovnou k věci, Hiro-kun. To je velmi dobrý přístup.“ Chválil ho. „Mám pro vás jednu velice důležitou misi.“
„Jak jinak,“ ušklíbl se můj parťák.
„Vy dva jste jedni z nejlepších shinobi jaké jsem kdy poznal, společně můžete dokázat velké věci.“ Tahle věta mi něco říká, je to takové klišé. Zdá se mi to, anebo Katsuro-sama nemá vůbec dobré plány?
„Daichi, vnímáš?“ Zeptal se klidně, ale já uslyšel i ten slabý podrážděný podtón.
„Vnímám,“ přikývl jsem. Právě že vnímám.
„A tahle mise. Mise, kterou bych svěřil pouze lidem, jimž opravdu důvěřuji a jsem přesvědčen, že mají na to ji splnit. Potřebuji, aby byla bezchybně splněna. Nejdříve se vás ale potřebuji zeptat, jestli jste ochotni pro mě, pro tuto organizaci, riskovat své životy?“
Hiro hned přikývl, bezmyšlenkovitě, vlastně ono to bylo jedno. Katsuro se spíš ptal jen tak ze slušnosti, než že bychom skutečně měli na výběr. Také jsem přikývl.
„V tom případě,“ povzdechl si a podal nám dva svitky, „bych vám rád řekl pár informací. Naše organizace je stále v stádiu, kdy přibírá další a další členy, ale zároveň už začíná dávat najevo svou existenci. Tento úkol. Bude to zlomový úkol, který rozhodne o budoucnosti této organizace, radím vám, abyste precizně provedli každý svůj čin a vše si řádně promysleli. Chyba povede k neúspěchu a neúspěch k velkým problémům a problémy k vaší smrti.“
„Nepřijímám to.“
„COŽE?!“ Vyjekl Hiro. Asi ho to dost udivilo, já ještě nikdy neodmítl úkol.
„Daichi-kun, pokud je to tvé rozhodnutí. Akceptuji to. Jen bych rád znal tvé důvody.“ Katsuro vypadal na první pohled pořád stejně, ale jelikož už jsem ho nějaký ten pátek znal, věděl jsem, že ho to také překvapilo. A nemile.
„Půjdu jen, pokud budu moct jít sám.“
„COŽE?!“ Vyjekl znovu Hiro a nejraději by mi v tu chvíli rozbil hubu.
„Vím, co je to za misi.“ Začal jsem vysvětlovat. „Nedávno jsme se o tom bavili, nemýlím-li se, Katsuro-sama?“
Přikývl a usmál se. Byl rád, že si to pamatuju, zas tak nedávno to totiž nebylo. Ale něco tak šíleného prostě nejde zapomenout.
„A pokud se rozhodnete, Katsuro-sama, vyslat pouze Hira, budu nucen Vám v tom jakkoliv zabránit. Jak dobře víte, na splnění této mise je potřeba určitá technika, tu už ovládají jen dva lidé. Z toho ten jeden je neznámo kde. Proč jste do toho chtěl zatáhnout i Hira?“
Katsuro mlčel. Hiro mi stále chtěl rozbít hubu.
„Vy jste věděl, že budu proti. Tak proč?“
„Daichi-kun, nepochybuji o tvých schopnostech. Ale v případě tvého selhání bych potřeboval, aby tam byl s tebou ještě někdo další.“
„Katherina.“ Jen co jsem to řekl, trochu jsem toho zalitoval. Bůhví kde je její konec.
„A to je zas kdo?“ Nechápal Hiro a bylo na něm vidět, že ho štve, že místo něho chci s sebou nějakou holku. Když ona to nebyla ledajaká holka. Katherina mě schopnostmi ještě mnohokrát převyšovala, ale vydala se jinou cestou než já. A to bylo jedině dobře.
Katsuro mlčel. Nebyl z mé odpovědi nadšený, Katherinu původně chtěl na svou stranu, ale podařilo se mu získat si jen mě. Někdy, až bude volný čas, vám o Katherině povyprávím, teď ne.
„Půjdu sám.“
Katsuro se na mě nepodíval, ale začal přikyvovat. Asi byl myšlenkami u Katheriny. Těžko říct.
„Užij si to,“ sykl Hiro, bude mi to ještě dlouho zazlívat. Já si ale potřebuji ještě něco zařídit a to musí zůstat v tajnosti.