Voda 07 - Deset let je dlouhá doba

MISAKI! LUSSY! … LUSSY!, slyšela jsem celou dobu v hlavě po tom, co jsem omdlela. Své jméno jsem samozřejmě poznala, ale jméno Misaki mi přišlo povědomé, víc než si myslíte.

Když jste v bezvědomí, nemáte ponětí, kde jste nebo kolik je hodin. Je to velice podobné spánku. Máte sny, představy ale nikdy nevíte, kdy se probudíte. Moje probuzení bylo při cestě do Konohy. Bylo tak krátké, že jsem pocítila ve své dlani jen hrst Akamarových chlupů a vánek ve tváři. Vyčerpání mě přemohlo tak, že jsem opět ztratila vědomí.

Druhý pokus o probuzení se naštěstí vydařil a trval o něco déle než ten předešlý. Při otevření mých velkých zelených očí jsem pohlédla na rozpraskané dlaždice stropu. „Kde to jsem?“ vynořilo se z unavených úst. Slyšela jsem jen tiché pobroukávání v místnosti.
„Jsi v nemocnici Konohy. Nenamáhej se, ještě si dost slabá,“ ozvalo se blízko mě. Pomalu jsem sklopila oči a naskytl se mi obrázek, který mě velice potěšil. U mé postele seděl Kiba s Hinatou, Narutem a Sakurou. Na konci postele stál Kakashi s Gaiem a všichni měli úsměv na tváři. V tu chvíli se mi chtělo brečet. Nikdy jsem neměla tolik přátel, kteří by se o mne báli. Pomalým pohybem a trochou námahy jsem se posadila.
„Opatrně! Neměla by si ještě vstávat,“ upozornil mě Kiba.
„To je v pořádku. Už je mi lépe,“ ujišťovala jsem ho.
„Nech mě ti alespoň trochu pomoci,“ odvětil a pomohl mi, se zvednout.
„ Děkuji Kibo.“
„Jak se cítíš,“ zeptal se starostlivě Naruto.
„Už mi bylo lépe, ale ještě žiju.“
„Sakuro, jak to vypadá s celkovým stavem?“ otázal se Kakashi.
„Lussy je ve stabilizovaném stavu. Neměla žádné zlomeniny ani vnitřní zranění, pouze pár odřenin a pohmožděnin. Zkrátka nic závažného, pouze by si měla trochu odpočinout.“
„To bych opravdu měla. Poslední dny plné tréninků taky není moc dobré rozhodnutí.“
„To máš pravdu. Proto, jestli dovolíte, bych vás vyhnala ať si Lussy odpočine. Navíc návštěvní hodiny už dávno skončili.“
„Nemohl bych tu ještě chvíli zůstat?“ zeptal se Kiba.
„Promiň, nejde to.“
„Huh. Tak se měj a zítra se uvidíme,“ povzdechl si.
„Děkuji, že jste mě navštívili. Udělali jste mi radost.“
„Ah abych nezapomněl,“ otočil se na moment ještě Kakashi, „Tsunade ti posílá malý dárek. Nechám ti ho tady na stole.“
„Děkuji ti Kakashi.“

Ještě na chvíli jsem po odchodu mých přátel usnula. Byla jsem šťastná, proto jsem při usínání měla úsměv na tváři. Při spaní vám čas utíká mnohem rychleji. Sen, který vám může připadat dlouhý jen pár chvil, doopravdy trvá třeba i několik hodin. Spánek se také velmi těžko ovládá. Někdy máte nádherný sen a skončí jen kvůli sebemenšímu ruchu v okolí, ale naopak někdy máte noční můru a nemůžete se z ní probrat. Spánek je velmi zvláštní děj v našem životě.
Probudila jsem se během noci. Všude byla tma a tak jsem neměla příležitost se podívat, kolik je hodin. Jediné světlo, které pronikalo do místnosti, bylo z měsíce. Jeden z paprsků dopadal na balíček, ležící na stolku. Vzpomněla jsem si, že je od Tsunade. Nenapadalo mě nic, co nebo proč by mi posílala zvláštní dárek. Opatrně jsem vzala balíček do ruky a rozlepovala postraní část balíčku. Jakmile jsem ho otevřela, vypadla z otevřené strany tmavá látka. Sáhla jsem hlouběji do balíčku a ucítila studený a tvrdý povrch jako je například kov. Neváhala jsem ani vteřinu a vytáhla celý předmět ven. Jakoby těch překvapení nebylo už dneska dost. Arigato lady Tsunade,řekla jsem si v duchu se slzami v očích. Kapky dopadaly na znak Konohy vytesaný do kovu a v měsíčním světle se odrážely na všechny strany. S čelenkou listové vesnice jsem byla oficiálním ninjou Konohy. Tohle byl jeden z mých snů.

Nemohla jsem už usnout, proto jsem se vydala na noční procházku. Překvapivě jsem se cítila až moc dobře. V místnosti pokryté tmou jsem našla své věci a vyrazila do nočního města. Vyskočila jsem z okna, protože dole v recepci seděla sestřička a ta by mě pozdě v noci ven nepustila. Procházela jsem městem, když v tom v jedné z vitrín začali hrát hodiny. Byla přesně půlnoc. V hlavě se mi začaly vracet vzpomínky, proto jsem vyrazila na mé oblíbené místo.
Přišla jsem k řece a sedla si na kraj břehu. Vzpomínala jsem na minulost, na věci, které bych nejraději vymazala z paměti nebo naopak zanechala v mém životě navždy. V tom mě někdo vyrušil.
„Co tu děláš? Neměla by si být v nemocnici?“ Otočila jsem se a uviděla, zamnou stát Kakashiho. Bylo zvláštní, jak často jsem ho od prvního dne už potkala.
„Já vím, ale musela jsem si trochu pročistit hlavu. A co tu vlastně děláte vy?“
„Rád se večer procházím Konohou. Je tu takový klid, při kterém se nejlépe čte nebo vzpomíná.“
„To máte pravdu,“ řekla jsem se svěšenou hlavou.
„Stalo se něco?“
„Dnes ne, ale přesně před deseti lety se toho stalo víc než dost.“

(Před deseti lety)
„TATI! TATI!“ volala jsem na svého otce, který seděl na konci mola.
„Co se děje květinko moje?“ otočil se na mne můj nevlastní táta.
„Víš co je dnes za den?“
„Dnes je nějaký zvláštní den?“
„ANO,“ odpověděla jsem mu s nafouknutými tvářemi.
„Hmm? Že by …,“ chvíli mě napínal, „…že by to byli tvé narozeniny!“
„BINGO!“ vykřikla jsem radostí.
„Neboj, nezapomněl jsem. Jen bych chtěl vědět, co si k narozeninám vlastně přeješ?“
„Tati, víš, že se přece přání nemají říkat nahlas. Potom se nesplní.“
„To jsou jen povídačky. Nesmíš věřit všemu, co ti kdo řekne.“
„Mno dobře …,“ zhluboka jsem se nadechla a promyslela si, co řeknu. Otočila jsem se směrem k moři a vylila si své srdce: „Mým jediným přáním je, aby lidé v mém okolí byli šťastní, protože bez štěstí a veselí se sny neplní. Proto si přeji, aby si se semnou vrátil do Konohy. Alespoň na jeden jediný den. Nemusíš tam žít, nemusíš tam umřít, jen se tam opět podívat.“ Otec se na mě podíval s údivem ve tváři.
„To myslíš vážně?“ Souhlasila jsem kývnutím hlavou a široce se usmála.
„Lussy, srdíčko moje. Není to pro mě tak jednoduché se vrátit. Nevím, jak by mne lidé vnímali po tom všem.“
„Na to nesmíš myslet. Už je to strašně dávno. Lidé na to určitě zapomněli. Jediné na co mysli je tvůj syn.“
„Huh … ty mi dáváš, holčičko. Zítra si o tom promluvíme dobře?“
„Uhm,“ souhlasila jsem.

Rychle se stmívalo a já stále seděla na molu. Koukala jsem na moře a na jeho vlny. Byly tak svobodné a tak jsem se jednou chtěla cítit i já. Můj táta šel do chaty, která se rozprostírala pár metrů od břehu. Bydleli jsme tam několik let a ve Vodopádové vesnici jsme byli spokojení. Na moje narozeniny vždy připravoval náramnou hostinu. Neměli jsme sice tolik peněz, ale to bylo to poslední, co nás trápilo. Tenhle den ale nebyl takový, jaký být opravdu měl. Naklonila jsem se z mola a rukou jsem se natáhla k vodě. Jemně mi narážela do dlaně a byl to opravdu příjemný pocit.
„Lussy! Už je to hotové!“ zavolal na mě táta z chalupy.
„Už běžím!“ odpověděla jsem radostně a vytáhla ruku z vody. Přeběhala jsem molo, když v tom mě začalo něco svědit na ruce. Podívala jsem se a kolem dlaně se mi začala tvořit nějaká chakra. Rychle se to rozšiřovalo, proto jsem zpanikařila a začala hlasitě křičet. Můj otec vyběhl z chaty přímo ke mně: „Zlatíčko co se děje?“ zeptal se vystrašeně. Já jsem ho ale nevnímala, protože mě začala třeštit hlava a nevěděla jsem co se semnou děje. Po chvíli mi chakra pokrývala celé tělo a od té chvíle jsem se nemohla ovládat.
„No tak Lussy, to bude dobrý, buď v klidu,“ uklidňoval mě zoufale. Pohlédla jsem mu v klidu hluboce do očí. Chtěla jsem ho obejmout, když v tom se moje ruka natáhla po mém otci a odhodila ho několik metrů ode mě. V duchu jsem křičela a snažila se to zastavit, jenže nikdo mě neposlouchal.
„Lussy, to jsem já. Vzpomeň si.“ Snažil se mě uklidnit jak jen to šlo, ale nic nepomáhalo. Několikrát se ho moje tělo snažilo praštit nebo zranit, on se však mým útokům vyhnul. Zahnala jsem ho do chaty, kde byla připravena velkolepá večeře. Jakmile jsem za ním vešla do místnosti, všechny svíčky na ráz zhasli. Všimla jsem si kuchyně i stolu s jídlem, ale jediná reakce byla ta, že jsem vše bez milosti zničila. Poté jsem znovu pohlédla na otce, který zaběhl do mého pokoje a postavil se do kouta. Chtěla jsem, aby mě v tu chvíli zabil a divila jsem se, že nepoužil žádnou techniku ani útok. Vešla jsem do pokoje a opět mu pohlédla do očí. V tom momentu jsem se tomu co mě ovládalo, dokázala bránit. Chytla jsem se za hlavu a snažila se démona vyhnat z mého těla.
„Ty to dokážeš!“ povzbuzoval mě táta. Když jsem se z toho skoro dostala, moje ruka se natáhla dopředu a drápy, tvořené chakrou se zabodly do hrudi mého otce. Kolem něj vytryskla krev a já strnula. Slzy mi tekly po tváři jako proudy čiré vody a já ze sebe nevydala ani hlásku. Pohled na jeho zkrvavené tělo bych nejraději vymazala z paměti. Pomalu padl na zem a já s ním. Má chakra se pomalu vypařovala, až úplně zmizela. Pořád jsem ho pozorovala a slyšela, jak těžce dýchá. Poté zvedl své oči a daroval mi úsměv, na který nikdy nezapomenu. Chytl mě za ruku a pravil: „Tvé dobrodružství začíná dříve, než sis myslela. Nechci, aby sis dnešek nějak vyčítala, takové věci se stávají. Ode dneška půjdeš svou vlastní cestou a já budu jen doufat, že jsem tě na tenhle svět dostatečně připravil … uhm, uhm … Jestli ti můžu dát poslední radu, která by tě měla doprovázet životem, tak ti jí dám. Ve světě ninjů jsou ti, co porušují pravidla, považováni za zrádce, ale …

„…ale ti, co opustí své přátele, jsou horší než zrádci. Tohle byla poslední věta, kterou mi řekl, než zemřel,“ se slzami v očích, jsem Kakashimu dovyprávěla svojí minulost. „On je taky jeden z důvodů, proč jsem tady. Chci, aby se splnil jeho sen, o kterém pořád mluvil. Sám si to nepřiznal, ale já jsem věděla, že se sem chce vrátit a vidět svého syna, na kterého byl moc pyšný. Když jsem ale tu, mám z toho strach.“
„Proč?“ zeptal se Kakashi s pohledem upřeným na vodu.
„Bojím se, že jestli ho opravdu najdu a povím mu, co se doopravdy stalo, bude mě nenávidět. Nedivila bych se, kdyby mě chtěl zabít.“
„Zabít? Myslíš, že by tě chtěl zabít. Já si myslím opak. Nebude tě nenávidět. Pochopí to, jsem si tím jistý. Chci se tě jen zeptat na jednu věc,“ řekl se svěšenou hlavou. Překvapil mě. Takového jsem ho neznala. Pouze jsem se na něj podívala a čekala na otázku, kterou mi chtěl položit.
„Jak se tvůj nevlastní otec jmenoval? Možná budu znát toho, koho hledáš.“
„Popravdě řečeno, na jméno si nevzpomínám, protože jsem mu převážně říkala tati nebo sensei, ale říkal mi, že měl v Konoze přezdívku.“

„Říkali mu … Bílý tesák.“

Poznámky: 

Na tomto dílu jsem si dala záležet, protože jsem ho hodně dlouho promýšlela. Myslím, že se mi povedl alespoň tak jak jsem sama chtěla. Jak jsem tak psala, myslela jsem, že tento díl bude o něco kratší, ale když jsem dopsala poslední větu a podívala se na celkový vzhled tak mi to zabralo necelé 4 stránky ve Wordu Doufám, že se ta snaha vyplatila a díl se bude líbit.

POZOR! Spoiler!

Jestli se divíte, proč je pomalu v každém dílu Kakashi, tak vám to více upřesním, protože celý můj příběh se týká jak v současnosti tak v minulosti Kakashiho. Kakashi je moje oblíbená postava v Narutovi, a i když je Kakashi v mnoha a mnoha FF tak se budu snažit, aby tento FF byl jedinečný