Voda 08 - Vše odpuštěno: Kakashiho slova

„Říkali mu … Bílý tesák.“

(♪) Kakashi se ani nepohnul a díval se na noční řeku, ve které se odrážel měsíc v úplňku. Neviděla jsem mu do tváře, protože seděl napravo ode mě a měla jsem možnost vidět jen jeho masku a čelenku. Po chvilce ticha si Kakashi čelenku rozvázal a při pohledu na ni jí pevně svíral v dlani. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se starostlivě.
„Bílý tesák z Listové. Jeden z nejlepších ninjů naší vesnice a respektován Čtvrtým hokage jako jeden z legendárních sanninů. Patřila mu dýka Hakkou Chakura To, kterou jsem jako mladý sám držel v ruce a po které dostal i svou přezdívku. Bílý tesák je všehovšudy znám i pod svým vlastním jménem Hatake Sakumo. Otec jonina Listové vesnice Hatake Kakashiho,“ dopověděl pomalu Kakashi a podíval se na mě. Neměla jsem slov, jen jsem cítila kapky slz, jak mi stékají po tváři. Měla jsem pocit, jako bych opravdu Sakuma viděla sedět hned vedle mě.
„No tak, nic se neděje,“ silně mě objal a lehce se usmíval.
„Promiň mi to. Prosím promiň mi to všechno. Prosím,“ vyhrkla jsem ze sebe a při objetí mu mačkala zelenou vestu. Přišlo mi to ještě více líto, protože on byl člověk, kterého jsem si vážila. I když mě vykopl z týmu tak jsem ho respektovala jako schopného a silného ninju.
„Neomlouvej se mi. Nemohla si vědět, že se to stane a někdy se věci občas dějí i tak jak my sami nechceme. A víš co?“
„Uhm…?“ pustila jsem ho z obětí a podívala se mu do očí.
„Od té doby co mě opustil, jsem se naučil žít sám, a i když mi často hodně chyběl, tak jsem našel přátele, kteří mě podrželi. Možná kdyby se dnes vrátil a já zjistil všechno tohle, tak bych nebyl tak šťastný, jak bych chtěl být, jelikož bych to bral tak, že mě opustil. Ale má to jedno plus,“ usmál se na mě.
„Jaké?“ utřela jsem si slzy a čekala, že si najde nějakou výmluvu jen pro to, aby mě utěšil.
„Kdyby mě tenkrát neopustil a ty ho nezabila, tak bych tě neviděl tak jak tě vidím teď a nikdy bychom tu neseděli tak jako dnes.“ Oči se mi rozzářili jako půlnoční měsíc, který nás sledoval z noční oblohy. V tu chvíli jsem mu toho chtěla tolik říct, jenže jsem nenacházela slov.
„Nic neříkej,“ řekl, jakoby věděl, jak se cítím a daroval mi další jeho úsměv. Na chvíli jsem se zamyslela a zachichotla se: „Když si tak přemítám v hlavě, co si mi řekl, tak by si neměl být šťastný, že zemřel. Přece jen si jeho syn.“
„To máš asi pravdu,“ dořekl a podíval se zpět na řeku.
(♪) „Sakumo, mi tenkrát říkal, jak to všechno tenkrát v Konoze bylo a řekl mi, i proč odešel, i když všichni tvrdili, že zemřel. Chceš to vědět?“
„Rád bych to věděl, ale nechci tě už trápit.“
„To je v pořádku. Už je mi lépe.“
„Dobře jak myslíš.“
„Po tom co se stala ta záležitost s tou misí a zachráněnými ninji se Sakumo uzavřel do sebe a jak sám říkal, byl ve velkém stresu. Nemohl ani vyjít před barák, aniž by se na něj někdo křivě nepodíval. Sama si nedokážu představit, jaké to asi mohlo být.“
„Moc dobře si to pamatuji. Byl z toho i hodně nemocný a já se mu snažil pomoci, i když jsem se musel starat o akademii a tréninky. Každý den sem mu nosil jídlo z Ichiraku ramen,“ přerušil mě na chvíli a se zavřenýma očima vzpomínal.
„Když už toho měl dost a nesnesl žití v jedné místnosti a ve vesnici, která ho odsuzovala, chtěl spáchat seppuku. Tenkrát mi popsal i jak se cítil. Bylo to pro něj strašně emotivní, protože nečekal, že přijdeš a najdeš ho tam ležet. Cítil, jak si k němu přiběhl a slyšel, jak si na něj mluvil. Nemohl se hýbat a těžko dýchal. Zavolal si mu pomoc a zdravotní ninjové ho odvedli do nemocnice. Strávil několik hodin na operačním sále a ve stabilizovaném stavu byl až druhý den ráno.“
„Nechtěli mě za ním pustit. Tenkrát jsem byl ještě malý na to, abych rozuměl, proč to vlastně udělal. Už první den mi říkali, že umře.“
„Ale opak byl pravdou. Sakumo, byl celý den v nemocnici a mohl jen přemýšlet, co bude dál. Rozhodl se pro jediné a to utéct z Konohy. Jen tak mohl dál žít a nejen přežívat. Chtěl být s tebou a vidět tě vyrůst, ale v tu dobu si nemohl jít s ním. Věděl, že se o sebe dokážeš postarat a byl moc rád, že tě neodsuzovali stejně tak, jako jeho. Tu noc, nabral všechny své síly, co mu ještě zbývaly, a utekl z nemocnice. Všichni měli starosti se zraněnými, kteří tam byli z důvodů neúspěšné mise a tak si lidí, kteří chodili po svých, moc nevšímali. S obtížemi se dostal až k západní bráně, která byla nejblíže. Jakmile se u ní zastavil, chtěl se ještě posledním pohledem rozloučit s Konohou. V tom se ze stínu před ním objevil Čtvrtý hokage Minato. Chtěl mu ten útěk rozmluvit, ale Sakumo už byl pevně rozhodnutý. Sakumo, ho požádal, aby na tebe dával pozor a pevně tě vytrénoval a aby z tebe byl jednoho dne silný ninja. Minato souhlasil a celou věc se Sakumem promlčel. Řekl ti, že zemřel, protože si na to byl připravený. Od toho dne si Sakumo našel pomoc a začal žít jako cestovatelský ninja.“
„Pravda je někdy tvrdší, než se zdá,“ reagoval Kakashi na můj dovyprávěný příběh a z oka mu vypadla kapka slzy. „A jak tě vlastně našel?“
„Našel mě ve Vodopádově vesnici. Byl na cestě do Písečné, když v tom uslyšel pláč dítěte. Bylo pro něj překvapení vidět osamělé dítě, které pluje v košíku na řece. Do dneška nevím, jak nebo proč jsem skončila zrovna takhle, ale důležité je, že mě našel někdo, kdo mi nahradil rodinu, kterou jsem nikdy nepoznala.“
„Tak to jsem moc rád. Jinak jestli si dobře vzpomínám tak máš dnes narozeniny, že?“ zeptal se se záludným pohledem ve tváři.
„Ano, máš pravdu,“ začervenala jsem se ani nevím proč.
„A když už se tak ptám, tak se samozřejmě optám i na tvůj nový věk, protože vlastně ani nevím, kolik ti do teď bylo,“ zasmál se.
„Dneska je mi rovných dvacet let,“ zasmála jsem se s ním.
„Takže kulatiny? Tak to by se mělo pořádně oslavit!“
„NE! Prosím, já nejsem na velké oslavy.“
„Mno dobrá, ale určitě tě neochudím o dárek, jen nevím, jestli ho ode mne přijmeš.“
„Já žádný dárek nechci. Jsi moc hodný, ale nemusíš si semnou dělat škodu.“
„Mě to zas tolik stát nebude, spíše se bojím, jestli o to budeš stát ty.“
„A o jaký dárek se tedy jedná?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Chtěl bych tě zase trénovat. Ne s Narutem ani Sakurou ale jen s tebou. Byl bych tvůj osobní sensei. Chci pokračovat tam, kde můj otec skončil a také se ti chci tímhle omluvit za to, jak jsem tě vyhodil. Co ty na to?“ odpověděl a svým pohledem mě ujišťoval, že to myslí opravdu vážně.
„Huh…,“ vydechla jsem a hluboce se zamyslela. „Potřebuju trochu víc času, jestli mi ho dáš. Tým Kiby, Hinaty a Shina mi vyhovuje a už jsem si zvykla na jejich styl boje. Navíc nevím, jak to vezmou, jestli je opustím.“
„Dobrá beru to na vědomí. Nemusíš pospíchat, jen chci, aby si věděla, že je tu ta možnost,“ řekl trochu zklamaně.
„Budu o tom přemýšlet,“ ujišťovala jsem ho.

Povídali jsme si asi další celou hodinu, až jsme zapomněli, kolik je vlastně hodin. Začalo nás to zajímat až ve chvíli, kdy na čas přišla řeč.
„Vypadá to, že jsme tu strávili víc času, než jsem původně plánoval,“ zasmál se nahlas Kakashi.
„A víš, že mi to ani moc nevadí?“
„To jsem rád. Ale chci, aby si pro mě udělala ještě jednu poslední věc.“
„A to je?“
„Vrátíš se nejpozději do východu slunce zpět do nemocnice. Samozřejmě si tě přijdu zkontrolovat.“
„Jaký otec, takový syn,“ odvětila jsem s nafouknutým obličejem.
„Mno já už opravdu musím jít,“ řekl a dlouze se protáhl.
„Dobrá, já tu ještě chvíli zůstanu a pak slibuji, že se vrátím zpět do nemocnice.“
„Jak jsem říkal, přijdu si tě zkontrolovat. A děkuju ti za dnešní noc. Jsem rád, že si mi to všechno řekla, ani nevíš jak,“ poděkoval mi a ještě jednou mě objal.
„Nemáte vůbec zač, já vám děkuju za slova, které jste mi řekl.“
„S radostí a příště mi prosím tykej dobře?“
„Dobrá, tak se tedy měj.“
„Ty taky, dobrou.“ Pomalu vstal a vrátil se zpět do Konohy. Já jsem ještě chvíli zůstala a přemýšlela, protože jsem měla zmatenou hlavu ještě více než předtím. Ještě před tím, než jsem se chtěla vrátit zpátky do nemocnice, jsem zavřela oči a začala zpívat píseň, která mi šla ze srdce a z pocitu, který jsem ten moment cítila:

Všechno mi v tu chvíli připadalo úplně jiné. Připadalo mi, jako bych tu začala úplně nový život, který bych chtěla dožít s těmito lidmi.

Poznámky: 

Tak co bych k tomuto dílu řekla? Asi, že není tak dlouhý jako ty ostatní, ale myslím, že v příběhu docela důležitý moment. Tak nějak se prolomují ledy. Tak doufám, že se vám líbí a užijete si ho jako já, když jsem ho psala Jinak ten song co je v příběhu není z vlastní hlavy bohužel, ale je inspirován jinou písní a pokud byste chtěli vědět jakou, tak stačí písnout Jinak mám moc ráda angličtinu, takže ten song tam máte aj v English version

POZOR! Spoiler!

Pokud jste se ptali, co jsou ty notičky(♪) v příběhu, tak to jsou hudební vložky. Vím, že je to blbost, ale chci abyste si příběh užili a ne jenom tak pročetli na rychlo. Když píšu tak je sama poslouchám, máte pak větší inspiraci