Obecné

Telo jej horelo. Alebo sa tak aspoň cítila. Vnímala ten čas ako plno dní, možno týždňov. Bola v pekle.

Když jsem se vzbudila, oknem do mého malého pokoje svítilo světlo. Kolik asi může být hodin. Poledne nejspíše ne, to bych poznala, ale už bylo hodně pozdě ráno.

Už jsem byla zavřená sedm měsíců a pomalu jsem se nemohla hýbat. A ještě navíc jsem do všeho vrážela a ještě navíc mi byly malé kalhoty. 

Už jsem tu zamčená dva týdny. Itachi mi vaří večeře a dokonce mi sehnal třetí díl Icha Icha, který jsme měli v Konoze rozečtený. Četlo se mi to špatně, zvlášť ty kousky, u kterých jsme se smáli, nebo u kterých jsem vždycky brečela a Kakashi se pak smál mně. Když jsem se dostala k tomu vtipu, u kterého jsem naprosto vyděsila Kakashiho svým náhlým výbuchem smíchu a on potom poznamenal, že jsem perverznější než on, odložila jsem knížku a zhroutila jsem se na postel. Vytáhla jsem z kapsy svůj deníček.

„X-Xino!“ vykřikl Gaara. Temari se vyděšeně ohlédla na blonďatého.
„Pro ty z vás, kteří moji maličkost ještě neznají, já jsem Deidara, umělec, hmm!“ prohlásil blonďák.

Zapomněla, že by měla cítit únavu. Hnala se přes ulice, nevěděla kam, spoléhala, sám osud ji zavede k cíli.
Naposledy utřela mokrá místa pod unavenými a zarudlými očními víčky a rozběhla se ještě rychleji. Když minula krčmu, věnovala jí větší pozornost, neboť věděla, jak má rád Saihi alkohol. Přišlo jí to odporné, ale zvláštním způsobem tušila, že svůj mord půjde někam oslavit. Tato myšlenka jí probleskla hlavou jen na chvíli, nedokázala se moc soustředit.

Ten úděs očí, náhle přicházející beznadějná jistota, že je konec.

Mohl to spatřit jen na setiny sekundy probodnuté, protože byla jiná a věděla, že než řekne poslední sbohem dýchajícímu světu, musí něco předat, budou to slova, neboť to jsou jediná, co stihne.
Nesměla to udělat se strachem, ne, protože takto Shinobi, i když v tichém boji, přesto boji, neumírá a ona nebyla výjimkou. Proto mu šílenou blaženost pokazila, když se na něj usmála.

Nenávidím ten svátek a všechno co představuje. Oslavy, přání, štěstí, smích, lásku a podobné kraviny, které dělají lidi šťastnějšími a spokojenějšími.

S pláštěm omotaným kolem ramen obešla svou postel a pomalým krokem přešla k jeho gauči. Kisame nadzvedl obočí. Sakura kapku zčervenala v obličeji, přesto se nenechala strhnout jeho pohledem.
Kisame chvíli pozoroval její obličej. Čím delší byla propadlina ticha, tím víc se červenala. Až když se jí červená skvrnka objevila i na nose, odsunul se a uvolnil tím trochu místa.
Na chvíli se jí rozzářil obličej, šťastné pousmání.
Bohužel, ani ta trocha místa, co Kisame uvolnil, jí ke spokojenosti nestačila.

Zatlačil jej do lopatiek a postrčil ju pred seba. „Bež už!“
Neochotne pozrela za seba. Ak utečieš, zistia to. Odrazila sa, vyskočila a tvrdo dopadla na ďalšiu strechu budovy. On netrpezlivo za ňou. Chvíľu takto išli, až kým jeden z nich neucítil chakru, ktorá nepatrila im. Zaklial a otočil pohľad ku Sayuri.

„Gaara měl pravdu!“ prohlásil Naruto a odnesl mě do stanu. Co se dělo pak si nepamatuju, ale k tomu, co vás napadne, nedošlo! I když nevím jak ve stanu kazekageho. Ale ráno byla Xina už vzhůru, když jsem vylezla ven. Bylo asi šest ráno.
„Gaara taky chrápe?“ zeptala jsem se.
„Ne, Kankurou!“ odpověděla.
„Vy máte ve stanu ještě Kankura? Já myslela, že spí naproti…“
„Vždyť jo,“ odsekla Xina. „ A Temari spí se Sakurou vedle něj. To taky vím!“

Bez zájmu hleděl na papír před sebou. Prázdný prostor nad tečkovanou čárou v pravém dolním rohu čekal na podpis hokageho.
Jeho podpis.
S předstíranou pečlivostí tam otiskl razítko a pak několik jednoduchých znaků potvrdilo, že je vše v pořádku, aniž by to kdo předtím zkontroloval.
Přesto si ten papír dál nechal ležet před sebou.

„Řekni mi prosímtě v čem držíš ty hůlky?“ zahleděla se na něj. S plnou pusou ji odpověděl: „V ruce, mami.“ Vstala od stolu a přešla k jeho židli. Hůlky mu vyňala z ruky a vzala si do parády jeho pravačku: „Vidíš ten malíček a prsteníček? Ták…“ manipulovala s jeho prsty a jemu to bylo nepříjemné. Styděl se. Vždyť ani neuměl držet hůlky a to z něj měl být zanedlouho ninja. On však ještě bojoval s příborem.

Vyrazili jsme. Držela jsem se vedle Naruta. Po chvíli mě objal. Šli jsme pomalu, Xina pořád brečela a Gaara ji objímal. A Kankurou si k nám každou chvíli přišel stěžovat, že ho odmítla i Sakura.
„Vystřel!“ zaječel na něj Naruto pokaždý.
„Chjo.“ Vypadal vtipně, jako zmučený pes.
Večer jsme se posadili kolem ohně, který Xina jako jediná dokázala rozdmýchat.
„Řeknu vám všechno.“ Prohlásila pevně.

Jen co došel za roh stěny, schytal tvrdou facku, poté se mu dostalo objetí. Tak rozporuplná gesta od jediného člověka, věděl, kdo to byl. Ruce nechal svěšené, nedal jí je okolo pasu, jak by se stalo v běžném případě. Nevěděl proč, možná,. ho jeho ruce částečně stále neposlouchaly nedávno zažitou bolestí.
Odtrhla se od něj a mohl si všimnout, jak se jí lesknou oči.
„Ty máš takový štěstí, že ani nevíš…“ vyslovovala své myšlenky nahlas.

„Tsunade- sama!“ vbehla hnedovlasá žena s krátkymi vlasmi do jej kancelárie okolo obeda a Tsunade sa trhla jej náhlym príchodom. Zavrela dvere a podišla až k jej stolu.
„Čo sa deje, Shizune?“ spýtala sa ihneď Tsunade a podľa toho, ako vyľakane sa Shizune tvárila, usúdila, že to nie je nič príjemné.
„Sú späť!“ vyhŕkla a Tsunade sa prudko postavila až zvalila stoličku.
„Kto? Akatsuki?“ hneď myslela na najhoršiu možnosť.
Pokrútila hlavou. „Oni,“ veľavýznamne sa na ňu pozrela.

Odskočili od seba a tvárili sa, že nič.
„Sa-Sayuri?“ skúsila Anaya. „My...Len...“

"Tys pro mě něco udělal? Ještě před tím, než jsem našla Tsuchigorou? Ale to jsme se neznali..." nechápala Akarui. Deidara se kousl do rtu a zaklel.
"Zapomeň, co jsem řekl. Jdeme pryč..." Odbyl jí rezolutně.
"Čekej! Co se stalo?! Ty mě znáš? Ale já si tě nepamatuju! Bylo to, když jsem byla malá? Udělal jsi pro mě něco tak dávno, že si to nepamatuju?" Domáhala se Akarui pravdy. Přirozeně to v ní zažehlo zvědavost. Nikdo jí nikdy nic nevyprávěl o její minulosti. Neměla tušení, kdo byli její rodiče.

„To si dělá pr*del!” křičel rozzuřeně Hidan/Deidara.
„Zřejmě ne,“ odvětil již smutný Pein/Tobi.
„Tak na něj zaútočíme a ten svitek si vezmeme násilím,“ prohlásil odhodlaně Itachi/Pein.
„V tomhle stavu?“ řekla zoufale Konan/Kisame.
„Konan má pravdu, takhle by nás porazil,“ souhlasil Sasori/Kakuzu.
„Ale něco udělat musíme!“ křičel dál Hidan/Deidara.
„To sice jo, ale útočit na Orochimara nepřipadá v úvahu,“ vysvětlil Sasori/Kakuzu.