Sedm moří VII. - KUKATSU!

Už jsem tu zamčená dva týdny. Itachi mi vaří večeře a dokonce mi sehnal třetí díl Icha Icha, který jsme měli v Konoze rozečtený. Četlo se mi to špatně, zvlášť ty kousky, u kterých jsme se smáli, nebo u kterých jsem vždycky brečela a Kakashi se pak smál mně. Když jsem se dostala k tomu vtipu, u kterého jsem naprosto vyděsila Kakashiho svým náhlým výbuchem smíchu a on potom poznamenal, že jsem perverznější než on, odložila jsem knížku a zhroutila jsem se na postel. Vytáhla jsem z kapsy svůj deníček. Pořád tam byl ten obrázek, který kreslil Sai. Já a Kakashi ma lavičce, se šťastným úsměvem a knížkou. Hypnotizovala jsem kresbu a přála jsem si, aby obživl a vyskočil ze zažloutlé stránky.
„Nanami, přinesl jsem ti oběd,“ ozvalo se z kuchyě. Poslední dobou se mnou mluvil takovým milým tónem. Bylo to zvláštní, u Itachiho, který nikdy nedával najevo jiné emoce než vztek a vždycky se mnou jednal chladně a povýšeně. Celé jeho chování ke mně se změnilo.
„Nanami, už zase koukáš do toho deníku? A zase na ten obrázek? A zase brečíš?“ pronesl otráveně.
„Jo. No a co? Nemůžu za to, že jsi mě tady zamknul,“ zamračila jsem se.
„Pojď si sníst ten oběd.“ Zvedla jsem se a sedla si naproti Itachimu ke stolu. Jedli jsme mlčky, ale nenávistné mlčení přerušil Deidara, který proletěl kolem okna.
„Milenci se milujou!“
„Jako pětiletej harant,“ poznamenal Itachi, který dojídal už třetí talíř. Přikývla jsem a dál jsem do sebe s naštvaným výrazem cpala nudle se zeleninou.
„Půjdu vám na svatbu!“
„Zavři už kur*a hubu, Deidaro!“ zařval Uchiha a zatáhnul závěsy. Po chvíli jsem vstala a podívala jsem se z okna. Deidara zrovna letěl pryč. Sledovala jsem ho, dokud z něj nebyla jenom tečka na obzoru.
„Vzduch je čistý,“ řekla jsem a roztáhla závěsy. „Žádnej hermafroditní kretén na dohled.“
„Cos to řekla?!“ Deidara byl pořád u okna, ale jeho ruce teď něco žvýkaly.
„Deidy,“ ozval se sladkým tónem Itachi, „jestli se něco stane Uchihovi...“
„Jo, já vím, naděláš ze mě nudličky do kari! Už nás tím otravuješ celý dva týdny! Stejně to bude jenom malej protivnej harant, o kterýho se budeme muset starat! A možná ani nebude tvůj, takže ji budeš muset pustit, a pak ti rozbijeme hubu za celou tuhle otravnou záležitost!“ Deidara se urazil a odletěl.
„Hermafroditní kretén,“ opakoval Itachi. „To bylo dobrý. Asi mu tak začnu říkat.“
„A pak – Katsu!“ opáčila jsem, „a z Uchihy bude sirotek. Jedinej důvod, proč mě nezabil, je tvoje pohrůžka s nudličkama do kari.“
„Nemám tu dneska zůstat, abys nebyla sama?“
„Jestli chceš, abych nebyla sama, přiveď Kakashiho. Živýho. Tebe – tady – nechci,“ odpočítávala jsem slova na prstech pravé ruky.
„Co proti mně máš?“
„CO ASI?!“ začala jsem ječet. „Nejdřív jsi mě znásilnil, pak jsi mě nechal utéct, znovu jsi mě unesl, když bude to dítě tvoje, strávím tady patnáct let a celých těch patnáct let neuvidím svoje kamarády a přítele... To ti jako důvod k nenávisti nestačí?!“
„Tak já půjdu pryč,“ zvedl se naštvaně.
„Fajn!“
„Fajn!“
Práskl šesti dveřmi, za kterými mě držel zamčenou. Trvalo mi jenom chvíli uvědomit si, že je nezamknul, a opatrně jsem se vyplížila z pokoje. Pro jistotu jsem na posteli nechala klon a vydala jsem se po točitých schodech za svobodou. Pro jistotu jsem poslala napřed klon, který vypadal jako Deidara. Za chvíli přiběhl zpátky a ohlásil mi, že je vzduch čistý.
Vyrazila jsem a venku jsem vrazila do Deidary. Ale do toho pravého.
„Nech mě jít, jinak začnu ječet, že jsi mě vytáhnul ven," ušklíbla jsem se.
„To tak," řekl. Chtěl mě zase strčit zpátky do pokoje, ale já jsem se nedala.
„Velká horká sprcha!" vykřikla jsem. Na Deidaru se snesla pořádná sprcha vařící vody. Zaklel a snažil se chytit za spálená místa. Můj klon ho zezadu praštil a já jsem pod ním udělala horké jezírko. Vlastně trochu větší horké jezírko.
„Uzumaki Nanami, za tohle tě dostanu!"
„Tak si mě chyť," vyplázla jsem jazyk a utíkala do lesa. Deidara se vyhrabal z jezírka a pustil se za mnou. Hodil po mně pár jílových brouků. Vyhnula jsem se. Nakonec udělal z jílu malou příšerku.
„Zabiju tě svým jílovým ptákem!" zařval. Já jsem samozřejmě zareagovala obrovským výbuchem smíchu a ztrátou soustředění, čehož využil. Když jsem si uvědomila, že na mě letí kousek nebezpečné výbušniny, došlo mi, že trik s jílovým ptákem použil schválně.
„Do háje!" zařvala jsem, když jsem se marně snažila uhnout pavoučkovi. Ten ale nedoletěl a přede mnou stál Itachi.
„DEIDARO, CO TO TU DĚLÁŠ?" 
„Zabíjím ti Uchihu," opáčil klidně.
„Ty bastarde, nadělám z tebe nudličky na kari," pronesl s nebezpečným úsměvem Itachi. Rozhodla jsem se, že Deidarovi ještě trochu přitížím.
„Bolí mě břicho," zasténala jsem. Itachi zaťal pěsti, vzal mě ze země a odnesl mě do bytu.
„Když si odpočinu, mohlo by to být v pořádku," ujistila jsem Itachiho. „Rozčtvrť za mě Deidaru, jo? Poslala jsem ven svého klona, abych viděla les, a on mě..."
„Já ho jenom zabiju, čtvrcení přenechám Hidanovi."
„Fajn. Je mi jedno, kdo to udělá. A proč vlastně tolik chceš to dítě?"
„Co je ti do toho?!" utrhl se na mě a odešel, ale tentokrát pečlivě zamkl. Všimla jsem si, že mi tu nechal večeři. Najedla jsem se. Do tichého cinkání příborů se ozval zvuk, při kterém jsem leknutím málem převrhla stůl. Hmm, opravovat ty hodiny s kukačkou, nebo spíš poprosit Itachiho, aby je opravil - z důvodů neznámých to udělal - asi nebyl nejlepší nápad. Akatsuki mají ujetý smysl pro humor, který se za humor ani nedá považovat, takže na mě kukačka vyletěla s hlasitým „Kukatsu!" a vyplivla šest malých bouchacích kuliček z bílého jílu.
Tohle smrdí Deidarou.
„ITACHI!" vyklonila jsem se z okna a doufala, že je dotyčný někde blízko. „Řekni Hidanovi, ať ho rozseká na kousíčky, a pak mi pojď pomoct zneškodnit ty hodiny!"
K mému překvapení se Uchiha objevil a s naštvaným výrazem mi oznámil: „Pein mi ho nedovolil přizabít. Co je s těma hodinama?"
„Počkej do sedmi." Vzala jsem hodiny a přetočila je, aby bylo 18:59. „Čekej," dodala jsem. Itachi přikývl.
„KUKATSU!" Kukačce vyletělo ze zobáku sedm jílových kuliček a málem podpálily Itachimu plášť.
„Já toho tatara asi zabiju," zavrčel a zkoumal spálený lem. „Nestačí, že mi ten plášť někdo," ošklivý pohled na mě, „poblil, ještě ho teď budu muset spravovat. Protože mi Pein určitě zase nedá peníze na novej. Já už ho slyším: 'Bla, bla, máme málo peněz, bla, bla, já za ty vaše věčný hádky nemůžu, už kvůli tobě musíme živit tu holku z Konohy, a navíc ses s ní tak debilně vsadil, takže ji musíme pustit...' Já už v tom jeho blázinci, kterýmu říká Akatsuki, nevydržím ani minutu! Hmm, o čem jsme to vlastně mluvili?" 
Facepalm, Itachi.
„Téma naší konverzace ti spálilo lem pláště a ty si ho nepamatuješ, i když jsi o tom před chvílí pronesl nekonečný monolog?" Itachi vydal nespokojený zvuk a rozpitval hodiny. Vyhodil jílové kuličky z okna a kukačce zacpal zobák sádrou. Fajn.
"Zkusíme to," pronesl opatrně, přetočil ručičky na hodinách a minutu jsme si počkali. Kukačka začala chrčet, hodiny nadskakovat a nakonec obojí s hlasitou ránou vybuchlo.
"KAŠLI NA PEINA A ZABIJ HO," zavrčela jsem a Itachi přikývl. Se zaťatými pěstmi vyběhl na chodbu a zamkl dveře. Šla jsem dojíst večeři.

"Mise na záchranu Nanami selhala. Proč? Protože s ní Deidara uletěl někam hodně daleko," hlásil Shino Tsunade, která zaťala pěsti. To s tím dítětem... Bylo to celé postavené na hlavu. Proč by to Itachi dělal?
"Pošli mi je sem," přikázala Shinovi a ještě rozhodným tónem prohlásila: "Dostala naši čelenku. Je z Konohy. A i kdyby nebyla... Už kvůli Kakashimu ji najdeme."
Přecházela sem a tam po kanceláři a o něčem přemýšlela, když se otevřely dveře a dovnitř vpadl celý čtyřčlenný tým. Kakashi vrhl na Tsunade lehce zděšený pohled, vrátil se a opatrně zaklepal na dveře. Pak začal mluvit.
"Pakkun ji nenašel. Její stopa zmizela ve vzduchu asi deset metrů od hlavní brány. Co budeme dělat teď? Máme přerušit misi?" Tsunade se zamračila.
"Jste ochotní odsud na delší dobu odjet?" Kakashi souhlasil okamžitě, Hinata hned po něm, Shikamaru zabrblal, že je to otrava, a Neji jen přikývl.
"A jak si mám vyložit 'je to otrava', Shikamaru?" zeptala se netrpělivě Tsunade, která už se nejspíš těšila na svoje saké.
"Půjdu," rozhodl se nakonec. "Ta holka má zvláštní schopnost přimět lidi, aby dělali naprostý kraviny."
"Budete ji možná hledat měsíce, možná i několik let, možná třeba týden. Záleží na hodně věcech. Vždycky po roce se vrátíte do Konohy a řeknete mi, co jste zjistili. Přijímáte misi?" Hokage si počkala na čtyři souhlasy.
"Kdy vyrazíme?" chtěla vědět Hinata.
"Zítra v devět. Sbalte si všechny věci. Můžete jít."
Čtveřice za sebou zavřela dveře kanceláře. Shikamaru se divil, proč dělá něco tak otravného, Hinata byla nervózní a do všech vrážela a Neji s Kakashim se zdáli být celkem v klidu. Brzy se rozešli každý do svého domu. 
Kakashi sebral z poličky obrázek od Saie. Nanami měla v deníku stejný. Po chvilce váhání si kousek pečlivě složeného papíru přihodil do tašky.
Hinata se dívala z okna. Měla už sbaleno a teď jen čekala na odchod. Možná se do Konohy rok nepodívá. Ale záchrana její nejlepší kamarádky je přece jenom přednější.
Neji si na postel vyskládal všechny svoje zbraně a uvažoval, co si vezme s sebou. Jde o záchranu Nanami. Nevěděl, proč, ale záleželo mu na ní. Na tom zvláštním daru, který zmínil Shikamaru, opravdu něco bude.
Shikamaru myslel na Temari a na to, co by řekla, kdyby o jeho nové misi věděla. Asi by mu řekla, ať jde, a pak každý týden jezdila do Konohy s otázkou, jestli už se náhodou nevrátil.
"Sakra," zaklel najednou. "Zítra přijede a já tu nebudu." Rychle zapnul batoh a vyběhl z domu.
"Chouji! Zítra přijede Temari a já... Už vůbec víš o té misi?"
"Jaká mise? Ty obvykle nepanikaříš, Shikamaru. Co je?"
"Temari mě přetrhne, protože zítra přijede a já tu nebudu. Jdeme s Nejim, Hinatou a Kakashim hledat Nanami."
"Jak dlouho?"
"Kdo ví?" uchechtl se Shikamaru. "Možná týden, možná dva roky. Asi mě přizabije."
"Nanami nebo Temari?" nadhodil Chouji.
"Nanami možná, Temari určitě. To je ta největší otrava, jakou kdy kdo vymyslel," povzdechl si Shikamaru a rozloučil se s Choujim.
"Shikamaru! Tady jsi!" Kde se vzala, tu se vzala, stála před ním Ino. "Pořádáme se Sakurou a Hinatou rozlučkovou párty, přijď taky!"
"Fajn," souhlasil, "ale nepočítejte s tím, že mě opijete. Když do mě tehdy Nanami nacpala půlku lahve, stačilo mi to."
"Ten večer byl boží," zasnila se Ino.
"Ty jsi odpadla po prvním úkolu a Chouji tě musel tahat domů," řekla posměšně Sakura.
"A Inoichi-san ji..."
"NEŘÍKEJ TO!!!" Ino se po Choujim ohnala pěstí. Ublíženě se na ni podíval, ale nakonec nic neřekl.
"Tak jdete, nebo ne?" zavolal netrpělivě Kiba, který seděl na střeše. "Protože já si to nenechám ujít. A Kakashi-sensei..."
"Snad nejde taky?" divil se Shikamaru.
"Ne. Stane se obětí našeho..."
"Ale pokuste se ho nezničit úplně, aby mohl zítra na tu misi. A proč on?"
"Protože jsme dostali geniální nápad, ale funguje jenom na něj. Neexistující svazek Icha Icha, menší změna vzhledu a hlasu a vyskočí z postele tak vysoko, že se praští hlavou o strop," básnil Naruto, který se objevil za Kibou.
"Zdá se, že měl konečně jednou chytrý nápad," pokrčil rameny Kiba. Ino se zatvářila otráveně a zaklepala si prstem na čelo.
.........
"KAKASHI. PŘIŠEL JSEM TĚ NAVŠTÍVIT, ABYCH TI MOHL NĚCO PŘEDAT." Kiba balancoval na parapetu a snažil se dotyčného vzbudit.
"On se snad nevzbudí," zahuhlal otráveně Naruto. "A kvůli tomu jsme odešli z večírku." Kiba přikývl. 
"HATAKE KAKASHIIIII!" zahulákal, protože v téhle podobě si to mohl dovolit. "VSTÁVEJ UŽ, SAKRA!!!"
"Nic," zamračil se Naruto a otevřel okno. "Už chápu, proč vždycky chodí pozdě." Došel k posteli a zařval Kakashimu do ucha: "Budíčeeeeek!"
A pořádně nahlas. Rychle vyskočil zpátky na parapet, ale neustál to a spadl přímo do popelnic, které byly pod oknem. Kiba se dusil smíchy.
"Jestli ho tohle nevzbudilo, tak je asi mrtvej," poznamenal.
"Co to tady děláte?!" ozvalo se najednou za Narutem, někdo ho chytil za ucho a otočil ho. Naruto teď koukal na Yamata, který si držel pod bradou baterku.
"Ááá! My... My... Kdo, my? Já jsem tu sám!" koktal vyděšeně, aby neprozradil Kibu.
"A kdo tu bydlí? Kakashi-senpai? Co tady děláš? A kdo mu to stojí v okně?" divil se Yamato. "Víš co? Necháš mě spát a já se o to nebudu zajímat," zamračil se nakonec a odešel.
"PLATÍ," zavolal za ním Jiraiya-Kiba a zamával knihou.
"Mimochodem, přes ty špunty v uších nic neuslyší," upozornil je ještě Yamato, než zmizel.
"Špunty v uších?!" zavrčel rozzlobeně Naruto, když vyšel po stěně na okno. "Kibo, budeš ho asi muset shodit z postele."
"Provedu," ušklíbl se Kiba. Když se Kakashi vzbudil, spatřil před sebou svého oblíbeného spisovatele.
"Co... Nemáte být..." zarazil se.
"Tomu říkáš přivítání, Kakashi? A to jsem ti přinesl novou knihu..."
"Novou knihu? A kde že to skončil ten poslední díl?"
"Ehmmm...."
"A co Akemi, proč nebyla s Hoshim?"
"Eh..."
"Koukám, že jsi nečetl Icha Icha, Kibo. Děláš chybu," ušklíbl se Kakashi. "Sice nemám tak dobrý nos jako ty a Akamaru, ale tebe poznám."
"D-Díky za tip, Kakashi-sensei! Určitě si to přečtu," vypravil ze sebe Kiba a vyskočil.
"Zdrháme, poznal mě," sykl na Naruta.
"Zpátky na večírek!" zavýskl blonďák a rozběhl se.
"Počkej!" volal za ním druhý a rozběhl se, aby ho dohnal.