Rozhodnout se Kap. 24.

Jen co došel za roh stěny, schytal tvrdou facku, poté se mu dostalo objetí. Tak rozporuplná gesta od jediného člověka, věděl, kdo to byl. Ruce nechal svěšené, nedal jí je okolo pasu, jak by se stalo v běžném případě. Nevěděl proč, možná,. ho jeho ruce částečně stále neposlouchaly nedávno zažitou bolestí.
Odtrhla se od něj a mohl si všimnout, jak se jí lesknou oči.
„Ty máš takový štěstí, že ani nevíš…“ vyslovovala své myšlenky nahlas.
„Co?“ Dívala se na něj, ale přitom mluvila kamsi jinam, ne na něj, do věci, která neměla odpovídat.
Chytla ho za ramena a trošku s nimi zacloumala. Jako by se chtěla ujistit, že ani jediný kousek jejího syna nechybí. Za moment vytvořila takový ten úsměv, ale nic. Jako by za ní ta otázka, co řekl dolétla až po minutě.
„To je jedno, hlavní je, jestli jsi celý…“
Věděla, co jí odpoví, vždycky ji potřeboval ujistit, že je vše v naprostém pořádku, i když nebylo. Nechtěl jí přidělávat starosti, jako obvykle.
„V pohodě,“ usmál se.
Cítil z hlasu, jak je její duch nepřítomný. Bloumá kdesi ve svých chmurných myšlenkách. Chápal, že to byl pro ni stejný šok, jako v minulosti pro něj. Nemohl zasáhnout, ta bezmoc a touha. Ne, teď jí nic za zlé mít nemohl. Prokletá pečeť… Skousl si spodní ret.

„Takové štěstí, kdyby Saihi… Kdyby… Ji…“ drmolila si pro sebe a začala se třást.
„Hej, hej, co se děje! Mami!“ neovládl se. Pobídl ji, ať si v klidu sedne. Poslechla ho, zem zde sice byla studená a nadmíru špinavá, v tento moment jí to však nevadilo. Své lokty opřela o kolena a hlavu poté o dlaně. Přisedl si k ní a ruku jí položil na záda.
Těchto situací moc u nich doma nebývalo, vždy se před ním snažila být silná, neustupující, rozhodná, avšak teď, tato vesnice, toto místo, nějak ji to změnilo a on nechápal jak a čím. Chtěl by vrátit zpět její nezdolné sebevědomí, kterým kdysi překypovala.

„Říkala jsem ti, že se ta holka bude dívat! Proč jsi mě neposlechl!“ narušila tímto delší odmlku.
Vytřeštil oči, on na to úplně zapomněl. Jeho hlava byla plná mise, pečetě, útěku, knihy. Na další komplikace toho všeho mu prostě nestačilo místo. Okamžitě mu došlo, o čem mluví.
„To né, já kr*tén použil Hiraishin no Jutsu! Co teď?!“ trefil se dlaní do hlavy a věnoval omluvný pohled na Yugito. Nevěděl proč, ale nebral to tak vážně, jak by asi měl.
„Někdo se už o to postaral…“

**********************************************************************

Ten pocit, to zvláštní shledání s jejím možným vrahem, kdyby se mu jeho pokus povedl. Tady se s ním náležitě poprat nemohla, bohužel. Zaměstnával ji na dost dlouhou dobu, nevěděla proč, ale byla ráda za jeho přítomnost. Nemusela pátrat v paměti po jeho obličeji, aby věděla, jaké mučící techniky na něj později použije. Zvolila nejdřív uškrcení, potom ho vymáchá někde v řece, rozpitvá, hodí jeho orgány na mraveniště, mozek zakope na hřbitově zrádců a zbytek spálí, avšak byly to jen představy pro zahnání jejího vzteku.
Došla jí fantazie, proto se chtěla zpátky dostat na tribunu. Už tak přišla o dost z toho, co neměla za žádnou cenu prošvihnout, z pěti jmen jí zbyli tři a stále chtěla jejich počet zmenšit.
Otočila se, chytil ji však za ruku. Vražedně se na něj podívala, to neměl dělat, ani letmý dotek, tohle ji rozpálilo k boji. V prostoru místnosti se však objevila slečna Remino a ukázalo se, že jsou nějaké komplikace s jejich hotovou prací.
Pozvedla oči a vydala se za ní, jediné, co stačila zaregistrovat, bylo lehké Saihiho oddechnutí. Jako by z něj bylo sraženo břímě. Poté se přemýšlivě zamračil.

***

Najednou litovala toho, že ho nevytáhla někam ven. Neustále se v myšlenkách zatoulávala k němu. Proč se jí tak strašně moc zavrtal do hlavy? Nevěděla, byl to prostě profesionální vyděrač. Jak mohla její výbušná a pomstychtivá povaha vydržet jeho přítomnost? To jí bylo největší záhadou.

Byla zavolána Hokagem, vůbec nevěděla, co by po ní chtěl. Když se před něj postavila, ucítila jakousi touhu mu vpálit pár nadávek přímo do obličeje. Strašně mu to všechno vytýkala, hlavně to, proč Saihi neustále čumákuje po celé vesnici, měl být dávno pryč, když to prasklo, ale on si tu pobíhá beztrestně dál.
Jak ji to štvalo, sice vůbec nevěděla, o čem to mluví, ale přikývla, jako že chápe. Dostala za rozkaz zjistit více informací o jednom klukovi z Oblačné. Z bezmyšlenkovitého přitakávání s očima zabořenýma do země ji rozrušil jediný fakt celé přednášky.

„Kairo! Ten kluk nějak zkopíroval Hiraishin!“ Najednou se probudila. Hokage jí to musel zopakovat ještě jednou, aby si nemyslela, že se přeslechla nebo je to nějaký vtip.
„Ten zmetek Saihi! Musel u nás doma najít nějaké svitky a prodat je! Ale jak je možné, že jsem si toho nevšimla, před tou falešnou loupeží?!“ Její kůže všude vřela, tak strašná chuť zabíjet ji najednou přepadla. Hýbala se všemi prsty na rukou, ty končetiny chtěly držet zbraň a zatím jim nebylo dopřáno.
„Ten h*jzl! Zneuctil památku mého otce! S tímhle se nekšeftuje, to si s ním osobně vyřídím! Nic nepočká na lepší příležitost!“ Bez jakéhokoli povolení odešla, Hokage ji zastavovat nechtěl, věděl, že tohle všechno z ní muselo ven.

***

Nehledala dlouho, vypadalo to, že se jí sám nabízel, byl totiž na stejném místě, jako když ho opustila. Stál u okna a něco pozoroval, jakmile se rozletěly dveře, okamžitě k nim směřoval jeho zrak.
Když v nich spatřil naježenou rudovlásku, zjistil, že teď se nebude držet tolik zpět jako předtím. Musela znenadání vyhrabat jednoho z mnoha kostlivců, které ve své skříni vlastnil.
Bedlivě ji pozoroval a čekal na první reakci, aby se podle toho zařídil. Malý záškub jejího pravého víčka mu napověděl, teď přišla sekunda, kdy se měl rozběhnout. Neváhal, akorát netušil kudy prchnout, stále stála na svém místě, věděla, že mu cloní cestu.
Tento pokoj byl původně sklad zbraní, jediné dveře a okno, aby aspoň těch pár paprsků osvěcovalo tak chmurnou místnost. Byl vybudován těsně pod celou tribunou.
I přes všechny nevýhody ji dokázal přechytračit. Udělal dva kroky směrem k ní a další našikmo vlevo. |Sále nehla ano brvou. Neměl žádné typy, proč se už na něj nepustila, to měl ten jeho hypnotizující pohled až takový vliv? Usmál se nad vzpomínkou, že se mu ty hodiny oblbování lidí pomocí gest vyplatily. Využil moment překvapení a žduchl ji mimo práh.
Rychlost ale nebyla jeho předností, proto jak byla Kaira nabuzená, téměř hned ho dohnala. Vzala jeho rameno, a jak jen nejsilněji mohla, s ním praštila o zeď, aby jakkoli znemožnila další pokus o útěk.
„Jsi dobrá,“ přiznal uznale a vycenil zuby, věděl, že mu nebude bezdůvodně ublíženo.
„Nebo spíš ty moc špatný!“ loktem si ho zapřela, „Ty jeden hnusnej červe!“ kroutila mírně hlavou v neuvěření, lepší nadávku z jejích úst nedokázala vypustit. Vztek byla věc, která jí dodávala sílu, avšak ve velkém brala rozvážnost. Sama však mnohdy pochybovala, jestli nějakou vlastnila.
Muž se rozhodit nenechal, věděl, že je to hloupost nad hlouposti, to udělat právě teď, obzvlášť v přítomnosti této rudé krásky.

„Přejdi k věci, udělal jsem dost akciček, tak mi upřesni, která ti momentálně tak vadí,“ pousmál se, „Věděl jsem, že tě vyléčí…“ zamrkal koketně. Celá zrudla zlobou, pokud to vůbec šlo ještě víc, vždycky ji dokázal vyprovokovat, prostě měl zmapováno jak na ni, na oplátku ho kopla mezi nohy. Jeho postava se trochu přiblížila zemi a stiskl zuby skrývajíc bolest.
„Drž už hubu! Mluvím o technice mého otce, komu jsi ji prodal?!“ vlasy už jí přímo vstávaly mimo přirozenou polohu, ale ten, kdo se měl zde držet zpátky, se tohoto poznatku neřídil. Měl taktiku, která na Kairu rozhodně fungovala a to naštvat ji až do nepříčetnosti. Poté musela udělat chybu, mockrát tento typ lidí potkal a naučil se s nimi pracovat.
„Já nevěděl, že ti maminka před spaním četla pohádky. Jak roztomilé,“ pokračoval zběsile, „Bála ses? Schovávala ses pod peřinu a řvala o pomoc, ***uňu.“
Pohár, který ji držel nad vodou, přetekl nadobro, nebylo cesty zpět, tak strašně se jí dotkl. Napřahovala se pro další ránu, která nyní měla být mířená do více zranitelného místa.
Avšak v momentu dopadu neucítila to, co měla. Její pěst se o něco zarazila a hned nato její tělo bylo dál od zrzouna. Nevědě proč, ji to donutilo uklidnit se a nadechnout se zhluboka vzduchu, začala chytat normální barvu a více vnímat okolí. Tohle nárazy většinou dělají… Děkuji, jsem zase já a má přísaha… Do rozporu se totiž přidal někdo další, pro ni zatím neznámý.

„V pohodě Saihi?“ zeptal se onen narušitel a nepouštěl ruku kunoichi.
„Jasně… ehm…“ usmál se a vzpřímil se do důstojného postoje, i když na to moc nevypadal, že se v něm udrží dostatečně dlouho.
„Tady Kanji,“ odsekl a začal se věnovat osobě před sebou.
Kaira se podivila nově příchozímu, byl to kluk, nejspíš účastník zkoušek, navíc by nikdy nečekala, že by mohl mít Saihi přátele, co ho budou bránit. Musel být dost dobrý, když se začal pachtit zrovna s ní. Rychle škubla rukou a tím se vyprostila ze sevření. Naruto stihl stisk povolit, aby ho nestáhla s sebou.
„Nepleť se do toho kluku! Tohle není tvoje věc!“ upozornila jej a postavila se do bojového začátku.
„Saihi?“ pronesl tázavě, ale přitom to byl jakýsi rozkaz. Prozatím ji ignoroval. Škoda, že se do toho musím plést, ale on ji zaměstnal, musím mu to nějak oplatit, i když jsem ho viděl jen jednou a nemám ho rád…
„Máš to u mě hochu. Zdárec puso, příště,“ zamával jí a vypařil se pomocí Shunshin.
Dneska jí přišel ještě víc perverzní, než obvykle, možná to bylo tím, neměl, co před ní skrývat, jeho podrazáctví vyšlo najevo už dávno. Kaira tomu chtěla zabránit, v rychlém rozběhu se proti němu vrhla s kunaiem v ruce. Někdo s ní však zkřížil zbraň.
To přece být nemohl, stál tam, ten kluk… Avšak teď znovu před ní, a aby se vyrovnal její výšce, měl kunai vysoce posazený nahoře. Díval se jí zpříma do očí, dlouho v tom však nechtěl pokračovat. Otočil se a tím odrazil její zbraň mimo nebezpečný dosah.

Byla jako omámená, zdálo se jí, že tohoto chlapce odněkud zná, ale v její minulosti byla jakási černá díra, která jí znemožňovala podívat se na jejich setkání. Prostě prázdné okno, nic, temno a nekončící černá barva. Stále jejím očím však přišel nechvalně známý.
Z transu ji probudil jeho nepřátelský pohled. Zdálo se, že mu něco někdy udělala. Ale jak by ona mohla být zlá, na tak od pohledu zvláštního kluka? Kdyby ho potkala za jiné situace, naprosto věděla, že by se mu vyhnula obloukem.

Sám bojoval s tím, co teď, odejít, nebo něco říci, jenže ani jeden se k ničemu neměl. Zastrčil kunai zpět na jeho místo a vydal se tam, kam měl původně namířeno, do čekárny soupeřů, netěšil se na tu napjatou atmosféru, avšak musel, nemohl se stále někde potulovat. Ruce nasoukal do kapes, ale stále očekávajíc útok od ženy, šel pomalu a střežíc svá záda.
Lekla se jeho odchodu, chtěla vědět, kdo to je. Znovu si v hlavě přehrála celý jeho nástup. Jak mohl být tak rychlý?! Není to snad ten…
„Hej! Kdo jsi?! Jakto, že umíš Hiraishin no Jutsu? Kde ses to naučil!“ natáhla ruku před sebe, jako by jej mohla na tu dálku zachytit a přinutit k odpovědi. Otočil se.
„Moje jméno je támhle na té tabuli madam,“ ukázal směrem chodbou, odkud vycházelo nejvíce světla.
Pokračoval dál zachmuřený, v duchu si neustále nadával a kupodivu i po takové době mu nedocházela sprostá slova na sebe samu. Strašně litoval své hlouposti při boji, ale jak se to mohla dozvědět, když souboj nesledovala a postaral se o to právě Saihi, tak jak mu to vypověděla matka?
„Ne! Kde jsi to ukradl!“ naléhala, nehodlala se smířit s tím, že by zůstala bez vysvětlení. Nevěděla nic, ale začala toho kluka nenávidět, doufala aspoň, že tato technika nebyla prodána lacino.
„Ukradl? Ne, lžete…“ ukázal na ni prstem. Štvala ho jen svou přítomností, jak jí mohl říkat, zvěd, špeh, ten s kým se nemá bavit? Nevěděl, nic nevěděl, jeho život byl plný otázek, na které se nikdy neptal, protože radši nechtěl znát odpověď. Vzpomněl si na obličej své matky, jak se potřebovala oprostit od toho všeho, co ji ničilo a on díky téhle osobě tomu moc nepřidal.
„Já?! To ty! Je to technika… Co je ti vůbec po tom? Řekni, kdo jsi, mám právo to vědět!“ ohradila se.
„Já se neptal a ne, nemáte, nikdo nemá…“ vypařil se pro ni neznámo kam.
Přiskočila k místu, kde už nebyl, jako by to mohla změnit. Zmizel a ona se o něm měla dozvědět víc.

**********************************************************************

Čekal na svůj boj, na soupeře již ne, věděl, jak vypadá.
Stáli, co nejdál od sebe, ruce na prsou.
Pozoroval při mezi Gaarou z Písečné a ještě jedním klukem, těžce ho nedával. Když si uvědomil, že to byl on, kdo napadl Boru, tušil, že jako odplatu by jej měl porazit, ale vůbec se mu s ním nechtělo dostat do křížku. Díval se po jeho chybách a slabostech, avšak něco mu na něm nesedělo, jeho písek se pohyboval až příliš automaticky, na to, aby to bylo možné, muselo v tom být něco jiného. Vyzařovalo z něj cosi sobeckého, do sebe zahleděného, špatného, ne že by se jej bál, jen neviděl důvod ho proti sobě poštvat.
Nestačil na to přijít ani do konce, jeho mysl byla vším až moc zatížená, než aby se mohl uklidnit a v tichosti přemýšlet.

Znovu a znovu slyšel své nepravé jméno, jak on to nesnášel. Vroubek už u všech za svou opozdilost měl, tentokrát se opravdu nehodlal loudat. Doufal, že až jeho noha podruhé šlápne na tu prašnou plochu, přestane jej pronásledovat ta žena, u níž ani nevěděl jméno, sadistický Raikage, čmuchající Uno, napadení Saihiho, Akatsuki toužící po jeho démonovi, který byl hostem v jeho těle už od narození a smutný pohled jeho zbídačené matky, ale ne, tohle vše jej stále muselo psychicky mučit. To ještě cokoli mohl čekat od týpka naproti něj.
Ta stejná slova od lichého Shinobi po jeho boku, ztotožňující se pravidla, napětí a nuda odrážející se na tvářích sledujících a zvláštní pohled nyní nejhlavnější osoby v jeho životě, zkoumající oči bojovníka na život a na smrt.
Oči měl hnědé jako ebenové dřevo, vlasy krátké a neupraveně rozházené okolo celé hlavy, měly černou barvu a místy se rýsovaly šedé odrosty, mohl se zdát k pousmání, to by však nesměl vypadat tak vážně vyhlížející obličej, který budil k respektu. Hrubé obrysy tváře a mírně namodralé kruhy pod očima nenapovídaly, že by právě stál před člověkem, co se raduje ze života. Kdo by také ano. Ochrannou čelenku Skryté Mlžné měl okolo krku, dlouhé černé volné kalhoty se sandály téže barvy o něm říkaly, že je to povaleč a kluk, co je mu vše jedno.

Zatemnilo se mu na malou chvíli před očima, to muselo být tím zvláštním stavem, který teď prožíval. Pomalu si nevšiml, jak na něj útočí zemní jutsu, konkrétně stěna z bahna, název nepostřehl. Obratně vytáhl jeden meč a přesekl techniku posílením větrné chakry.
Průchodem proběhl a přiblížil se víc druhému. S napřaženou katanou se mu vydal automaticky vstříc, chakru do ní stále posílal, doufal, že se mu to vyplatí.
Nikdo z jeho do nynějška poražených protivníků neměl meč, tento nebyl výjimka, proto jako všichni ostatní vytáhl kunai. Jak to tak vypadalo, nerozhodl se však pro přímý střet, spíše odrážel přívaly větru, které se na něj valily z toho, jak jeho protivník kolem sebe sekal. Když získal větší vzdálenost a náskok, použil další zemní techniku.
V cestě, kudy Naruto běžel, se objevily hluboké jámy, které přímo vábily jeho nohy sklouznout do nich.
Nenechal se však, úspěšně uhýbal a ustupoval. Zdálo se, že taktika kluka jménem Gechi Haru je držet si ho co nejdál od těla.
To nemohl dovolit, navíc, když stále nemohl používat žádné jutsu s elementy. Všechny souboje, co byly za ním i před ním, musel vyhrát střetnutím na blízko a Taijutsu.
Svou normální chakru poslal do svých nohou a počkal, až se země pod ním uklidní a vrátí do normálu. Netrvalo dlouho a už byl zase na cestě k němu, nyní rychlejší.
Jeho protivník nemohl stihnout použít jakoukoli techniku. Jejich zbraně se s dunícím cinkotem střetly a tak to pokračovalo. Oba dva udělali několik výpadů na hlavu, ale ani jednomu se nepovedlo nic přesného, bojovali teprve patnáct minut, dalo se to brát jako rozehřívací kolo.
Naruto si po dalších pár střetech jejich kusů želez uvědomoval jeden fakt, něco nebylo v pořádku. Netušil, jestli to je jím, jeho zbraní nebo soupeřem. Více se soustředil na odvody chakry a pohyby před ním. Po chvíli mu začala docházet jistá skutečnost, chakra z jeho katany, každým přejížděním čepele o čepel po troškách ubývala. Zamračil se, neznal kunai, který by dokázal vysávat chakru.
Potřeboval si ověřit, jak bude reagovat, když na něj hodí pár svých kunaiů. Tak také udělal, výsledek nebyl nijak zavádějící, teď spíš pozměnil výraz kluk s černými vlasy. Jakési přesvědčení a následný úsměv tancovaly v jeho očích. Nechápal jej, co se změnilo? Co udělal? Nebo to byla taková ta chvilka, kdy si člověk vzpomene na nějakou veselou historku z dětství a znenadání se usměje? Ale teď?

Nevypadalo to, že by jeden z nich zaútočil, proto se Naruto postavil do volnějšího vzpřímení a zadumal nad uběhlými sekundami. Dlouho to však nedokázal a navíc z publika uslyšel nesouhlas s jeho ,nicneděláním‘, ne že by se tím někdy řídil, ale také už pochopil, více zjistí při praxi a ne přemýšlením dopředu.
Znovu se v mžiku objevil u něj a pokračoval se sekáním katanou. Začal se divit, že jeho chakra nemá stejné účinky, jako měla předtím na kunai Uchihy. Podrobněji si jeho zbraň prohlédl a v překvapení uskočil.
Nevěříc, co právě zjistil, stál jako přikovaný s pusou pootevřenou. Tenhle kunai přece už dlouho nemám! Kdo je to?!
„Ale copak, poznal jsi, pane Záhadný, svou vlastní zbraň?“ uchechtl se, „Tenhle je z doby když jsem tě pronásledoval a ty mě chtěl poté zabít, tohle je kunai, který jsi nechal v zemi, vedle mé hlavy!“ Najednou mu zapadaly souvislosti, své kunaie měl trošku upravené, aby braly jeho podstatu chakry, proto tento místo toho, aby se pomalu rozpadával, bral mu kousek chakry po každém střetu. Pokud to chtěl vyhrát, musel si jej vzít zpět. S*kra, jak je možné, že se tu potkám zrovna s ním?! Náhoda je blbec, nesmí nic vykecat, mé mise…
„Pokud si myslíš, že mi ho sebereš, tak se šeredně pleteš, měl jsem kliku. Tvé další kunaie jsem našel poblíž téhle vesnice, jako bys je tam pro mě naschvál nechal,“ upřesnil mu situaci, „Konečně došel čas na mou pomstu, zabil jsi mi rodiče h*jzle! Dopadneš stejně!“