Říkali mi jinchuuriki 006- Výbušnina, pěst a deprese

„X-Xino!“ vykřikl Gaara. Temari se vyděšeně ohlédla na blonďatého.
„Pro ty z vás, kteří moji maličkost ještě neznají, já jsem Deidara, umělec, hmm!“ prohlásil blonďák.
„Hmm?! Fakt to musíš říkat úplně za vším?“ pronesla už trochu unaveně Xina. Já ji nechápu! Na předloktí jí ‚sedí‘ výbušnina a ona se chová, jako by jí to bylo úplně jedno. /Možná je, / blesklo mi hlavou, /možná, že dokonce chce, aby to odpálil. Přece jen, má v sobě Juubiho. Kdoví, jestli by to pro ni nebylo vysvobození. / Ale hned jsem ten nápad zavrhla a raději jsem si hnědovlásku pořádně prohlédla. Hezky od hlavy až k patě. Zachytila můj pohled, povzbudivě se na mne usmála a zavrtěla hlavou. /Čte mi myšlenky? / Prolétlo mi jen tak mimoděk myslí. Přece jen, u ní je možné všechno. Když jsem se na ní znova podívala, kývla. /Tak asi jo, spokojená? / Rozmlouvala jsem sama se sebou.
„Jsem umělec! Umělci musejí být odlišeni od ostatních!“ rozkřikl se Deidara a vytrhl mě z přemýšlení. Nemohla jsem si pomoct, ale to jméno mi připadalo tak trochu holčičí.
„Ty se odlišuješ už jenom uměleckým stylem. Většina umělců se snaží, aby jejich díla vydržela co nejdýl!“ usadila ho Xina. „V tomhle souhlasím se Sasorim.“
„Sasori je mrtvý!“ vykřikl ‚umělec‘. „Ještě si k nám patřila, když ho tady tvoje kamarádka zabila!“
„Aha, která?“ rozhlížela se Xina kolem sebe. Sakura se ale přihlásila dobrovolně. „Díky, že jsi zbavila svět toho loutkářskýho divadýlka.“ Pogratulovala jí. Deidara si plácnul rukou do čela:
„Za chvíli to loutkářský divadýlko znova uvidíš, jestli hned teď nepůjdeš se mnou!“
„A hlavně jestli mi dáš na ruku pravou výbušninu, a ne jen ten klon.“ Poradila mu Xina, dala ruku v pečeť, kterou jsem ještě nikdy neviděla a klon zrušila. Moment, fakt se ten klon jen tak rozprášil? Pomodlila jsem se ke všem bohům, včetně Jashina, abych si tu holku nějak neznepřátelila. /Fuj, skončila bych v jezírku roztrhaná na cucky. / To se ozvala ta část mně s velkou představivostí, takže jsem jí radši hned poručila, ať sklapne. Ještě bych si mohla představovat ty cucky.
„Odkdy jsi to věděla?“ zeptal se ten, kterému právě moje vražedkyně /odkdy jí tak říkám? / zničila umělecké dílo.
„Od začátku. Za ten půlrok jsem se naučila dost nových jutsu i nejutsu.“ Odsekla mu pobaveně jinchuuriki.
„Hmm! A co tohle?“ nas… štval se Deidy a hodil do vzduchu dva jílové pavoučky. Jeden přistál na Gaarovi, druhý na Temari. „Přece jen tě znám.“
„Ne dost dobře,“ dostalo se mu odpovědi a vzápětí pavoučci zmizeli.
„Vždyť tihle už byli praví!“ vztekal se blonďák.
„No, oni ještě jsou,“ mrkla na něj.
„Jak…?“ chtěl pokračovat, ale pak si všiml, že je má ve vlasech.
„Katsu!“ ozvalo se, ale ne z jeho strany. Byla to Xina. Deidarův účes se rozpadl a nám se naskytl pohled na Deidyho s rozpuštěnými vlasy.
„Zatraceně! Víš ty vůbec, kolik gelu a tužidla přišlo vniveč?“ chtěl jí ještě vynadat do *cenzura*, ale včas se zastavil. Uvědomil si jednu důležitou skutečnost. A já si jí už všimla taky. Všichni ostatní jen potlačovali záchvat smíchu.
„Ty máš vyholenou hlavu? A proto si stahuješ vlasy?“ zeptala se s opovržením Temari, očima směřující na holý kruh, který zdobil Deidarův účes. Přesně uprostřed jeho jinak dlouhých /a celkem i záviděníhodných / vlasů.
„No… Jo! Problém?“
„Ne. Teda… vlastně jo. Proč si to nikdy neřek?“ zvedla obočí Xina. „Stejně se divím, že ti nebouchla hlava.“
„Bylo tam málo jílu.“
„Aha. No jo, Sak ti vlastně zlomila ruku, co?“
„Počkej, ty fakt ujíždíš na vyholených hlavách?!“ zeptal se Kankurou, jeho mozek to totiž asi nepobral tak moc rychle, jako mozek ostatních.
„Říká ten, co se převléká za Batmana,“ poznamenala jeho starší sestra sarkasticky.
„A co?“ nevšímal si jí ‚umělec‘. I když jeho slova byla mířena na Kankura, odpověděla mu Temari. Bohužel jsem jí nerozuměla, musela jsem se smát. Dýl už jsem ten smích zadržovat nedokázala. Sakura, Naruto a Xina už taky explodovali, Kankurou přemýšlel, čemu se smějeme, Gaara se nesmál skoro nikdy a Temari si dál povídala s plešounkem.
„…umělec s vyholenou hlavou,“ říkala Tem.
„No jo, chtěl jsem bejt vyjímečnej! No, a teď se po mně opičí kde kdo!“ stěžoval si Deidara.
„Tak se nezlob, Deidy!“ smála se Xina.
„Xinko!“
„Příšerný jméno,“ poznamenal Gaara. To bylo snad poprvé /snad ne naposled /, co jsem ho slyšela mluvit sarkasticky.
Xina a Deidara se dál handrkovali, kdo vymyslí na toho druhého horší zdrobnělinu:
„Deidaříku!“
„Xininko!“
„Deidarko!“ ano, Xina mu tak opravdu řekla. Kdyby neměl tu vyholenou hlavu, řekla bych si, že to je určitě holka. Ale Deidara se asi urazil/a/ domyslela jsem si a uchechtla jsem se, a nazval Xinu tak, jak neměl:
„Desetiocasá!“
„Co-?!“ Xina by možná větu dořekla, kdyby to už nevyřešila Temari. Dobře věděla, jak je na to Xina háklivá, proto duchapřítomně přešla k Deidar/ce / a jednu mu /jí/ vrazila. Deidara začal strašně klet! /Fajn, už niky o něm neřeknu, že to je holka, abych neurazila vlastní pokolení! /
„Jau a jau a jau! Praštila si mě do tý zlomený ruky!“ kvílel Deidy poté, co vyplýtval všechny nadávky.
„Praštila jsem tě do ksichtu!“ nedala se Tem.
„Shrňme si to, Xina je uražená, Temari mlátí na potkání, Deidy zuří a Kankurou si zapomněl doma kašpárka.“ Pošeptal mi do ucha Naruto. Toho s Kankurem jsem si ani nevšimla. Musela jsem se pousmát. Posadil se a já jsem se o něj pohodlně opřela.
„Nespi!“ usmál se, když jsem si zívla.
„Nebudu, vždyť je teprve poledne!“
„No jo, neměli bychom si už dát tu snídani?“ zeptal se Naruto všech přítomných.
„Teď už spíš oběd,“ poznamenala Sak.
„Nebo tak,“ uznal Naruto.
„Výsledek je stejnej, mám hlad!“ postěžovala si Xina.
„To je fakt. Kde je ten pytel s rámenem?“ otočil se Gaara na Kankura.
„No… Nejspíš u mě ve skříni.“ Dostalo se mu odpovědi.
„Děláš si srandu, že jo?“ zasténala Xina.
„Tobě to může bejt jedno, ty stejně nikdy nic nesníš!“ posmíval se jí Deidara.
„Náhodou! Rámenu sním vždycky čtvrt talíře!“ nafoukla se Xina.
„No, já zase čvrt restaurace.“ Odsekl jí Naruto.
„Cože? Ty? Takový tintítko?“ vyprskla Xina.
„Má pravdu,“ zastala se Naruta Temari.
„A bejt tebou si moc nevyskakuju! Stejně jsem o hlavu větší.“ Vytáhl se Naruto.
„A já zase o čtrvt restaurace hubenější!“ odsekla mu Xina.
„Hele, kámo, nechci nic říkat, ale jí na vzrůstu nezáleží.“ Snažil se je zklidnit Gaara.
„Hmm!“ po této poznámce se na ‚umělce‘ všichni otočili.
„Nechtěl bys už třeba odejít? Tohle je mezi Konohou a Sunou.“ Odpálkovala ho Xina.
„A Akatsuki?“ zeptal se Deidara.
„Ne?“ odtušila Xina.
„Tak proč se s nima handrkuješ?“
„Já…“ Xina chtěla něco odseknout, ale selhal jí hlas. Sakura se zvedla a rukou odhodila ninju asi tak kilometr a půl daleko.
„To byl nový rekord v hodu s někým jiným než se mnou!“ uculil se Naruto.
„Chceš taky?“
„N-ne, Sakura-chan!“ koktal Naruto.
„Tak fajn, kdo si dá ten rámen, kterej sem nezapomněl doma ve skříni?“ ozval se Kankurou.
„A teď už toho mám dost!“ vykřikla Xina a sebrala mu pytel.
„Tak, teď jsem se urazil!“ nafoukl se /Kašpárek /. /Hele, Hinato, srandy už bylo dost, takže si dej pauzu, jo? / usadila jsem sama sebe.
„Zůstaň tak, ale trucuj někde támhle, jo?“ ukázala Xina prstem ke stromu, u kterého se předtím objevil Deidara.
„A bacha na polena,“ doporučila mu Tem.
„Proč mě nemáte rádi?“ dožadoval se Kankurou odpovědi.
„To víš, že tě máme rádi. Bez tebe bychom to nebyli my!“ uznala Xina a objala ho. /Tak moment, opravdu? / „A ty se určitě obětuješ pro tým a budeš dál terčem všech nadávek!“ usmála se, když se odtáhla.
„Když mě ještě jednou obejmeš, tak klidně.“ Pousmál se Kankurou. Xina to opravdu udělala a až do večera na něj nepronesla žádnou narážku. No, ale na někoho to vyjít muselo a tak měla Sakura večer docela velkou depresi.