Tým

Bez zájmu hleděl na papír před sebou. Prázdný prostor nad tečkovanou čárou v pravém dolním rohu čekal na podpis hokageho.
Jeho podpis.
S předstíranou pečlivostí tam otiskl razítko a pak několik jednoduchých znaků potvrdilo, že je vše v pořádku, aniž by to kdo předtím zkontroloval.
Přesto si ten papír dál nechal ležet před sebou.
Když se po několika vteřinách konečně rozhodl postoupit dál, uprostřed pohybu se rozlétly těžké dveře dokořán. Do místnosti vpadl Lee, zastavil až těsně před stolem, opřel se o něj a divoce oddechoval.
Nepřekvapilo ho to.
Nepřekvapilo to ani Tenten, přestože s bojácným pohledem ustoupila o krok dozadu.
„Jdu za ním!“ ta rozhodnost, které měl vždy více jak kdokoliv jiný, zaznívala v plné síle.
„Nejdeš.“ Neji dokončil pohyb – umístil papír na hromadu na kraji stolu –, z druhé strany vzal jiný a znovu si ho položil před sebe. Mezitím se na okamžik střetly jejich pohledy; klidná hladina tichého jezera a rozbouřené moře plné temných vln. Oba stejně odhodlaní.
„Je mi jedno, co říkáš! Gai-sensei je v nebezpečí.“
„A když půjdeš-“ konečně zvedl pohled od dokumentů a propíchl jím Leeho na druhé straně stolu „-dostaneš do nebezpečí další desítky obyvatel konohy.“
Nadechl se, než tiše dodal: „Bezbranných.“
Tenten vzhlédla od podlahy, v očích nesouhlas.
Přesto nic neudělala, nic neřekla.
Lee zavrtěl hlavou. „Gai-sensei je v nebezpečí.“ zoufalství se ve vteřině změnilo ve vzteklý výkřik.
„Copak je ti to jedno?!“
„Tady nejde o mě.“ Na okamžik se zdálo, jako by i Neji chtěl odpovědět stejným tonem. Nestalo se tak; zůstal dokonale klidný. „Jsi shinobi sloužící této vesnici. Nemáš právo dělat si, co se ti zachce.“
„Ty nemáš právo jen tak odsoudit život! Je to náš sensei, copak to po tebe nic neznamená?! Všechny ty roky, společné mise, to, jak nás chránil, jeho lekce... to je to tak jednoduché zahodit?“
Lee se naklonil ještě víc nad stůl.
Tenten ustoupila o další krok dozadu.
Neji se nepohnul.
„Nevyměním jeden život za životy desítek vesničanů. Teď tě potřebujeme tady. Tečka.“
Znovu se začal věnovat dokumentům na stole, jako by rozhovor opravdu považoval za ukončený.
„A když odejdu?“
„Nenechám tě.“
„Na to nemáš právo.“
„Mám. Jsem tvůj přímý nadřízený. Zapomínáš na základní pravidlo shinobi?“
„Moje základní pravidlo je ochránit přátele!“
Tenten bolestivě přivřela oči. Vzpomínala na slib, který tak jistě a sebevědomě zarecitovala přede všemi v den svého nástupu jakožto sekretářky hokageho. A pak na ten nikdy nevyřčený. Němý slib svému týmu, svým přátelům.
Když je pak znovu otevřela, upíralo se na ni to temně černé moře s němou prosbou o podporu.
Rychle uhla pohledem.
„Nemůžeme ho přece jen tak na holičkách.“
Jako by prosil. Zavřela oči.
„Nezaslouží si to! On by nám určitě šel na pomoc, za jakýchkoliv podmínek by nás nenechal zemřít! Dlužíme mu to, za to všechno...“
„Je to shinobi,“ náznak chápavého tónu rychle zmizel, „musí být připraven zemřít. A Gai-se... Gai připraven je.“
„Tohle není správný!“ vykřikl Lee a Tenten připadalo, jako by to neříkal jí ani Nejimu, ale celému světu. Osudu. Bohu, v kterého nikdy nevěřil.
„Je to jediná cesta,“ opravil ho Hokage tvrdě.
„Ne! Není. Dokážu ti to.“
Otočil se.
„Lee...!“
Prosba.
Hnědovláska zoufale udělala několik kroků k němu.
„Tenten.“
Rozkaz.
Zastavila se.
„Neji-sama...“