Dobré zlo 06 - Starší bratr

"Tys pro mě něco udělal? Ještě před tím, než jsem našla Tsuchigorou? Ale to jsme se neznali..." nechápala Akarui. Deidara se kousl do rtu a zaklel.
"Zapomeň, co jsem řekl. Jdeme pryč..." Odbyl jí rezolutně.
"Čekej! Co se stalo?! Ty mě znáš? Ale já si tě nepamatuju! Bylo to, když jsem byla malá? Udělal jsi pro mě něco tak dávno, že si to nepamatuju?" Domáhala se Akarui pravdy. Přirozeně to v ní zažehlo zvědavost. Nikdo jí nikdy nic nevyprávěl o její minulosti. Neměla tušení, kdo byli její rodiče.
Deidara ale o tom vážně nechtěl mluvit. Přeskočil na další větev a vypadalo to, že nic neřekne. Akarui ale dorážela velmi vehementně. Nedokázal vzdorovat ani dvě minuty.
"Tak víš co? Jestli se sem za mnou dostaneš, řeknu ti to." To jí sice řekl, ale udělal to jenom proto, že si byl jistý, že bez pomoci nedokáže Akarui přijít na to, jak skákat po ninjovském způsobu. Dívku to ale neodradilo. Okamžitě začal přemýšlet, až se jí z hlavy kouřilo. Deidara se mezitím pohodlně usadil na větvi a zívl.
Akarui se mračila. Taky chápala, že to asi nedokáže, ale za zkoušku nic nedá, zvlášť, když bylo v sázce tolik. Usilovně se zamyslela. Rázem jí v mysli vytanula vzpomínka na její poslední dny na akademii, než jí vyhodili. Vždyť v té době právě tohle probírali, i když jen teoreticky.
A tak začala posílat co nejvíc chakry do nohou. Cítila, jak jí v nich vibruje síla. Soustředit chakru už přece uměla od té doby, co poprvé vystřelila šíp ze Shizenejiho.
Odrazila se.
I když ho někdy nevýslovně štvala, musel Deidara uznat, že je Akarui také velmi vtipná. A to takovým způsobem, že se o to většinou ani nesnažila. To se potvrdilo, když vrazila hlavou do větve nad sebou. Sice ho udivilo, že vůbec dokázala tak vysoko vyskočit, ale stejně se neudržel a rozchechtal se. Smích ho přešel ve chvíli, kdy Akarui dopálená jeho neúctou vystřelila směrem k němu a srazila ho z větve dolů. Načež vykřikla a zpanikařila, protože padala na zem. Deidara jí musel zachytit. Tvářil se přitom velmi otráveně, ale oči mu hrály.
"A to mě ani nepochválíš? Komu se povede něco takovýho napoprvý?" Dožadovala se Akarui uznání.
"Náhoda," pokrčil rameny a vytvořil nového uměleckého opeřence z jílu, načež na něj naskočil. Akarui zbledla. Podobná situace už tu byla.
"Počkej!!"
"Proč? Už přece umíš skákat, ne?"
"Eeeem..."
Jenom proto, že nechtěla strávit noc v přírodě, se Akarui donutila k dalšímu superskoku. Poněkud to přepískla a kdyby jí Deidara nestrhl na hřbet k sobě, přistála by tak dvacet metrů daleko.
"Máš ještě hóódně, co cvičit, hm."
"Pro změnu s tebou souhlasím. No, a teď k mé ceně."
"Jaký?"
"Děláš si srandu? Pověz mi, co se stalo!"
"Proč? Stejně jsi to už takřka celý uhodla, hm."
"Vážně? Takže jsi mě zachránil, když jsem byla mimino?"
"No, prostě jsem tě našel a odnesl do vesnice, hm. A není to zase tak světoborný čin. Několikrát jsi mi přitom spadla na zem..."
"Děláš si srandu?! Tebe bych nechtěla vidět jako otce!"
"Ani neuvidíš, hm. A já za to nemůžu, strašně jsi sebou mlela. Navíc, i když jsi mi spadla, ani ses nerozbrečela. Zato když jsem tě předával tý bábě, co se o tebe měla starat, rozeřvala ses jako šílená!"
"Jo, ani se nedivím. Všechny opatrovnice se ke mě chovali vždycky hnusně."
"Asi to byla oboustranná nenávist, hm."
"Asi. A ještě něco? Stalo se ještě něco?"
"Ani ne. Teda... nikdo o tobě vůbec nic nevěděl, ani jméno. Tak jsem tě tak nějak pojmenoval, hm."
"Co...?! Vážně? Jméno Akarui jsi vymyslel ty?"
"Jo, hm. Připadalo mi to příhodné, protože to znamená zářivá."
"Takže díky mým očím jsi mě pojmenoval a taky i poznal, když jsem se u vás objevila, že jo?"
"Jo. Nemyslím, že jsou zrovna obvyklé. Seš jedinej přeživší svého klanu."
Na tohle téma se Akarui a Deidara bavili celou cestu až do sídla. Tam na ně čekalo milé i nemilé překvapení. Milá část byla, že se Konan vrátila se zásobami. Nemilá že jí poněkud rozzuřilo, že si odešli ze sídla a nechali ho jen tak nechráněné.
Když řádně zprdla Deidaru, obrátila se k Akarui.
"Koupila jsem ti taky něco na sebe. Moc toho není, ale snad ti to bude stačit," řekla a podala jí balíček.
"Jé, vážně dík. Vůbec jsem nečekala, že mi něco koupíš," podivila se upřímně Akarui. Popravdě poděkovala Konan ještě několikrát. Tohle bylo totiž poprvé, co jí někdo jen tak něco koupil. První dárek. Jednalo se sice o obyčejné tílko a kraťasy, ale Akarui z nich byla naprosto nadšená.

Konan se dlouho nezdržela, jenom na jednu noc a zase odjela. Akarui konečně mohla vařit. Dokonce i Deidara musel uznat, že jí to docela jde, zvlášť, když uvařila jeho oblíbené jídlo. Ale to neznamenalo, že jí začal šetřit v trénování. Pořád musela cvičit stejně dlouho a se stejnou vervou jako předtím. Rozdíl byl ovšem takový, že tentokrát skákala po stromech, což jí tolik nevyčerpávalo. I tak ale modřiny z pádů poněkud bolely.Tak uběhly další dva dny a Deidarův čas coby trenér se pomalu krátil.

Jednou takhle seděli k večeru v obývacím pokoji a kreslili. To měli rádi oba. Druhý den už měl odejít a nahradit ho měli Itachi a Kisame, tak se rozhodl poskytnout Akarui trochu odpočinku.
Najednou vstal a vytrhl papír, na který kreslila Akarui, dívce z rukou. Ta se nafoukla a pokusila se mu ho vyškubnout, neměla však šanci.
"Tohle že jsem já? Měla by ses ještě trochu pocvičit, než tomu začneš říkat umění, hm."
"Hele nech si to! Asi jsem vyšla ze cviku, když musím pořád jenom trénovat svaly a ne zručnost."
"Jistě, hm. To ti budu věřit."
"Ukážeš mi teď to svoje?"
"Ne."
"Cože?! To není fér!"
"Samozřejmě, že je, hm. Můj papír, moje pravidla," prohlásil a vyhnal Akarui z obýváku, ať jde připravit večeři. Poslechla velice nerada.
Jakmile byl Deidara plně zabrán do talíře, podařilo se jí vykrást se zpátky do obýváku. Kresba ležela nedotčena na stole. Jakmile přišla blíž a podívala se na to, poklesla jí brada.

Deidara si dával do nosu Akaruiným uměleckým dílem, když se dívka přikradla do místnosti.
"Co tady okouníš? Nemáš nic na práci?"
"Nooo..."
Deidara vycítil nebezpečí, protože se Akarui velmi přitrouble hihňala.
"Ale vystihl jsi mě velice pěkně. Jen si nemyslím, že budu mít v dospělosti tak velký prs-ááááá..." Vyjekla a začala zdrhat před Deidarou, který vypadal velmi, opravdu velmi naštvaně.
Akarui proběhla snad celý barák a ječela jako šílená, zatímco Deidara na ní křičel všelijaké nadávky. Volně přeloženo - chtěl zpátky ten papír. Jako poslední úkryt viděla Akarui svůj pokoj. Vběhla do něj a chtěla přibouchnout dveře, když se Deidara vytasil s kunaiem. Mrštil jím přímo po papíru, ten se vyškubl Akarui z ruky a přišpendlil ke stěně.
"KATSU!!" Zařval Deidara a pokoj explodoval.

Akarui měla depku. Vůbec nechápala, jak ho to mohlo napadnout, ale Deidara vyhodil její pokoj do povětří. Vzhledem k tomu, že neměl střechu a dnes v noci mělo pršet, to nebylo věru ideální. Zvlášť proto, že v sídle už další volné pokoje neměli.
"Ehm... můžeš přespat u někoho jinýho, hm. Stejně se to nikdy nedozví..." snažil se najít východisko Deidara, protože to byla jeho vina.
"Jo? A u koho asi?"
"Nevim... můžeme se podívat..."
Akarui po tomto návrhu najednou ožila. Představa prohlídky pokojů, které patří zabijákům, se jí docela líbila. Nakráčela tedy směrem k prvním dveřím. Pokoj patřil Hidanovi a Kakuzovi. Jakmile otevřela dveře, vykřikla zděšením. Tohle vypadalo až moc jako pokoj zabijáků.
"T-ty s-stěny! Jsou pocákaný krví!" Koktala, když Deidara přibouchl dveře místo ní, protože se sama ocitla v šoku.
Další byl v pořadí pokoj Itachiho a Kisameho. Také to tam vypadalo jako u zabijáka.
"Týýjo. Tohle je teda pořádná sbírka. Tolik druhů zbraní jsem ještě nikdy neviděla."
"No jo, Itachi to má jako osobní úchylku..."
"Vážně?"
"Em... To bylo myšleno ironicky, ale možná je to pravda, hm. Tak co tomu říkáš?"
"Samozřejmě ne! V noci bych se po*rala strachy. I bez těch zbraní, támhleto je akvárium se žralokem!" Řekla a ukázala na Kisameho domácího mazlíčka.
"Pravda, Ploutvička je sice lidožravej, ale z vody by se nedostal," snažil se jí přesvědčit Deidara. Akarui se ale jenom zasmála jménu Ploutvička a rezolutně zabouchla dveře.
Pokoj Tobiho a Zetsua taky nepřicházel v úvahu. Velká popínavá rostlina obepínala celou místnost a kolem Tobiho postele se tyčila obrovská hora neumytého nádobí a svinstva. Protože se jí Deidara vehementně snažil přesvědčit, vešla Akarui aspoň dovnitř. Málem by už místnost označila za obyvatelnou, pokud si schrupne v posteli Zetsua, ale potom se jí začala rostlina plazit kolem ramene s prostým úmyslem zabít cizince.
Pokoj Konan a Peina byl zamčený.
"Tákže, pokud vím, teď už zbývá jenom..."
"Zapomeň."
"Ty zapomeň. Navíc je to tvoje vina, že nemám kde spát, ne?"
"Možná, hm."
"A nemáš náhodou jedno místo volné? Neříkal jsi včera něco o tom, že ti umřel týmový partner?"
"Eeem..."
Akarui se prosmýkla kolem Deidary a otevřela dveře k jeho pokoji.
"Normální!" Vydechla s úlevou.
Celý pokoj naznačoval, že v něm bydlí umělec. Stěny nebylo vidět pod množstvím obrázků a náčrtků a stála tam i police plná soch.
"Hele, nechtěla bys zvážit ten Hidanův pokoj? Když si na tu krev zvykneš, není to tak strašné..."
Akarui ho zcela ignorovala a vešla do místnosti.
"Ale vážně hezky kreslíš, Deidaro," podotkla, když začala prohlížet množství obrázků.
"Bejt tebou, tak se tam nekoukám..."
"Co to sakra...?! Deidaro! To je věkově omezené!"
"Tak nějak. Holky sem nemají co chodit, tak vypadni, hm."
"Ne. Dá se to přežít, na rozdíl od ostatních."
"Řekl jsem VYPADNI!"
O pět minut později už byl Deidara smířený s tím, že bude muset spát s Akarui ve stejné místnosti. Popravdě ho na tom nejvíc štvalo to, že věděl, že Akarui se zdají velmi podivné sny a chtěl se aspoň vyspat. Takhle bude muset celou noc poslouchat, jak ta hloupá holka zápasí s kapustňákama.
Nakonec se mu ale podařilo normálně usnout.

V noci ho probudily zvuky. Jednak pršelo a jednak Akarui vstala a vycházela z místnosti. Přitom se jí podařilo narazit čelem do zdi, několikrát. Deidara se rozhodl počkat s dalším spánkem do chvíle, než se vrátí.
Uběhla půl hodina. Déšť se proměnil v zuřivou bouřku. Za oknem se blýskalo a Akarui se pořád nevracela. Po nějaké době Deidara vstal, že jí půjde hledat. Začal se záchodem, protože předpokládal, že tam šla. Ale nenašel jí tam. Prohledal několik pokojů, než se rozhodl zkusit ten Hidanův a Kakuzův. Jakmile otevřel dveře, někdo zaječel.
"Ehm, Akarui, to jsem já, hm. Vážně bych nečekal, že tě vyděsí něco takovýho..." zarazil se.
Akarui se choulila úplně v rohu zakrvácené místnosti a třásla se.
"D-Deidaro?" Zašeptala třaslavým hlasem.
"Teda vážně! Že zrovna tebe uvidím třást se strachy, to jsem nikdy nečekal! Kam se poděla ta drzá holka, co se ani Akatsuki nebála?" Mluvil velmi posměšně, protože si myslel, že se teď Akarui vrátí ke svému normálnímu chování, bude se stydět a vrátí mu jeho úšklebky.
Akarui ale udělala něco úplně jiného, něco co by nikdy nečekal.
Objala ho. A Deidarovi došlo, že brečí.
"De-Dei-nii... K-kdybys ne-nepřišel... T-tak strašně jsem se ba-bála..." Vzlykala.
Deidaru to totálně odzbrojilo. Nic takového se mu ještě nikdy nestalo. Měl jí utěšit? Vysmát se jí? Odbít jí? Naprosto netušil, takže nedělal nic.
"Ehm... jdeme spát, hm..." zamumlal a chtěl odejít, Akarui na něm ale jen visela a brečela.
Potom udělal něco, co dělal tak nějak proti své vůli. Nebo spíš proti svému zločineckému egu.
Odnesl jí do pokoje. Tam jí položil do její postele. Schoulila se pod peřinu a pořád brečela. I po pěti minutách brečela.
"Ehm, Akarui? " Já se chci vyspat, to chtěl říct. Ale něco ho zarazilo. "Proč brečíš?"
Akarui zadržela další příval vzlyků. Co mu měla říct? Jak měla popsat panický strach, který má ze tmy a bouřky? Jak mu mohla vysvětlit, co pro ní bouřka a noc znamenají? Sama nevěděla, proč tolik brečí. To už se občas holkám stává, že začnou brečet a nemůžou přestat.
"Nevím," zašeptala a utišila se.
"V tom případě to totálně nechápu, hm."
"Nemusíš."
Chvíli bylo ticho. Potom Deidara uslyšel šustění peřiny.
"Deidaro?" Akarui se přemístila k Deidarově posteli.
"Co sakra děláš?"
"Já jen..." něco naprosto nezřetelně zamumlala.
"Cos říkala?"
"Mohla bych... jenom dneska... spát... em... u tebe? P-prosím..." Vymačkala ze sebe. Deidara jí chtěl okamžitě odmítnout. Nedokázal pochopit, jak na něco takového přišla. Nedokázal pochopit nic z jejího chování. Nedokázal pochopit, že ho má ta holka ráda. Že v něm vidí staršího bratra, který jí se vším pomůže.
"Seš asi hodně mimo, co? To nedokážeš ani sama usnout?"
"Já... už jsem ti to říkala... Já se prostě strašně bojím tmy..."
"Vážně? Tak jak to, že jsi spala v tomhle domě už několikrát a byla v pohodě?"
"Dneska je bouřka... a... Někdy to na mě prostě dolehne..." Akarui mluvila tak naléhavě, jak jí Deidara ještě neslyšel. "Prosím..." Zašeptala.
"Hele sory, já nejsem starostlivej typ. Jsem zločinec a člen Akatsuki. Tohle je zcela pod mojí úroveň..."
"Tak... j-já půjdu. Ně-nějak to přežiju..." při představě, že bude zase sama, se znovu rozvzlykala.
"Podívej, jak se bulíš!" Uchechtl se Deidara. "Chceš se stát Akatsuki a vyděsí tě bouřka! Proto si zapamatuj, že tohle je naposled, co ti něco takovýho dovolím..."