Sedm moří VIII. - Já jsem přece Amaya

Už jsem byla zavřená sedm měsíců a pomalu jsem se nemohla hýbat. A ještě navíc jsem do všeho vrážela a ještě navíc mi byly malé kalhoty. 
"Itachi, podáš mi prosím deník? Spadnul mi pod postel a já se neohnu," zamumlala jsem do vysílačky. Itachi přišel, zvedl knížku ze země a podal mi ji. Jeho chování ke mně se za tu dobu změnilo, často přicházel do věže, aby si se mnou popovídal. Mluvili jsme o vaření, o miminech, protože to bylo celkem aktuální téma, hádali jsme se, jestli to dítě bude jeho nebo Kakashiho, pak jsme se tomu smáli... Najednou mi připadal celkem milý, tedy až na to, že mě držel zamčenou ve věži.
"Díky," usmála jsem se. Položil na stůl dvě misky ramenu, našeho svátečního jídla, které vařil vždycky na konci měsíce. Tohle mohl být klidně náš poslední a pravděpodobně byl.
"Tenhle ramen si vychutnej," upozornil mě, jako bych to nevěděla, "protože je to možná poslední, který jsem ti uvařil." Přikývla jsem.
"Když za tebou přijdeme na návštěvu, nezamkneš nás tady?" zasmála jsem se. Itachi vzdychl a hypnotizoval misku pohledem.
"Proč nejíš?" dorážela jsem. "Je to jedovatý nebo co?"
"Ne, to ne. Ale... Asi bych vás tu nezamknul, jenomže bych vás nechtěl nechat odejít. Možná by bylo lepší na vás zapomenout."
"Sentimentální Itachi. To se moc často nevidí," ušklíbla jsem se. Shikamaru, Neji a Kakashi se taky změnili, když jsem přišla do Konohy. Nevím, jak to dělám, snad nějaká zvláštní aura.
"Tvůj bratr je na tom stejně. Taky mění lidi. Ty si zase získáváš jejich sympatie. Nenapadá mě ani jeden člověk, který by tě neměl rád."
"To mě jako mají všichni rádi, nebo jenom není nikdo, kdo by mě rád neměl?"
"Spíš to druhý," přiznal Itachi a nabral si poslední lžíci ramenu.
"Zůstaneš tu dneska?" zeptala jsem se.
"Nemůžu," zavrtěl hlavou. "Kisame se chce někam vypravit a chce, abych mu hlídal záda. Ale večer přijdu a můžeme si třeba něco zahrát."
"Fajn," kývla jsem a Itachi mě zase zamkl. Už asi posté jsem znovu četla svůj deník. Napsala jsem na novou stránku datum a zaťukala si špičkou tužky na tvář. 
Itachi přišel a dal mi ramen, nejspíš poslední. Nevím, co si o tom mám myslet, a "o tom" znamená "o všem". Prostě Itachiho milé chování a debaty o miminech, měsíční ramen a moje dítě. Když to bude holka, pojmenuju ji Natsuki. Nejenže to začíná na 'Na', ale navíc to znamená 'letní naděje', a to sedí. A jméno pro kluka může vybrat Itachi, aby měl aspoň něco.
Snad to bude holka.
Pak jsem už asi pomilionté padesáté páté četla Icha Icha, kreslila jsem si a neskutečně se těšila do Konohy. A pak to začalo. Nejdřív jsem si říkala, že to nic nebude. Počkala jsem další hodinu, ale pak už jsem to nevydržela a vypustila jsem nouzového havrana, toho s malou miminčí hlavičkou přivázanou k noze. Plastovou, abyste se neděsili. Půl hodiny jsem ležela na posteli a snažila jsem se číst, než dorazil udýchaný Itachi s nějakou ošetřovatelkou. Nechal mě s ní v obýváku a odešel.
.............
Přitiskla jsem si Natsuki na hruď. Ano, byla to holčička, a ano, pojmenovala jsem ji Natsuki. Prohlížela jsem si ji a upoutaly mě její stříbrné vlásky. A za pár měsíců už budu schopná říct, komu je podobná.
Samozřejmě z toho můžu vyloučit Itachiho.
Přestala řvát jako tur a unaveně pootevřela své černé oči. Asi jsem si to jenom namlouvala, ale viděla jsem v ní Kakashiho. Moje dcera, letní naděje a jízdenka do Konohy v jednom.
"Tak co?" přispěchal do pokoje Itachi, když ho ošetřovatelka pustila dovnitř. Podíval se na mou novorozenou dceru a kysele konstatoval: "Kakashi číslo dva. Jak jste ho dokázali tak přesně naklonovat?"
"Není jí ani den, Itachi. Teď se opravdu podoba nepozná. Ale podle těch vlasů bude jeho. Ještě že nebyla zrzavá nebo dokonce blonďatá, to by se těžko hádalo, čí je."
Tohle je tak strašně na hlavu.
"Kdy vyrazíte?" ignoroval mou připomínku Itachi.
"Tak za sedm týdnů. Slyšel jsi někdy o šestinedělí?"
"Ne." Vzdychla jsem a začala mu všechno vysvětlovat. Když jsem skončila, přikývl a zdálo se, že je rád za společnost.
...
Jako vždycky jsem seděla v bytě a odpočítávala dny do konce věznění, když Itachi vtrhl dovnitř se snídaní. Už jenom dva, už jenom dva, a ne týdny, ale dny. A ta snídaně – míchaná vajíčka, mňam. Rozhodla jsem se, že si s ním trochu popovídám.
"A koho si vlastně najdeš na nový mimino?" zeptala jsem se.
"Po zkušenosti s tebou už snad nikoho. Co všechno jsi mi zatajila?"
"Tak zaprvé jsem si byla od začátku jistá, že je Natsuki Kakashiho, to těhotenství nebylo problémové ani trochu, potom možná pár věcí, co jsem provedla Deidarovi..."
"Cože?! Ty vážně umíš oblbovat lidi, viď?"
"Celkem slušně. Prostě sis vybral špatnou oběť. Hádám správně, že jsi čekal, že nebudu v Konoze za těch pár měsíců mít nikoho, kdo by mě hledal? Ale já mám, na těch lidech mi záleží a jim záleží na mně. Vedle."
"A já ty lidi chápu. Za prvé máš svoji schopnost, za druhé neuvěřitelné charisma a za třetí nejsi ani moc ošklivá."
"Proč mi pořád všichni předhazujou můj vzhled?" zavrčela jsem, ale spíš pobaveně.
"Protože. Jsi. Hezká," vysvětloval mi Itachi. "A donutila jsi mě, abych to řekl nahlas. A teď..." Rozepnul mi vrchní část trička. Hlavou mi běžely nesmysly typu 'doufám, že mě nebalí'.
Jo, jasně, Nanami, přemýšlej o tom, jestli tě náhodou nebalí, když před ním stojíš v obýváku a on se tě pokouší svlíknout.
Položil mi na klíční kost dva prsty a tiše vyslovil: "Promiň, Nanami. Ale nevím, co všechno víš o mně a Akatsuki. A nejvíc ze všeho se ti omlouvám za ten obrázek. Mudana Memori*."
Všude okolo mě víří mé vzpomínky. Já jako dítě, Děda umírá, jdu do Konohy, Itachiho vězení číslo 1, Itachiho vězení číslo 2. Všechno mizí do bezedné propasti a mně zůstává jen můj věk, osobnost, řeč a vědomost, že je Natsuki moje dcera. Vyhlížím své vzpomínky, které se už vrací.
Moje jméno je Amaya.
Mám dceru, ale jejího otce neznám.
Hledá mě Konoha kvůli zločinu, který jsem nespáchala.
A proto mám zahalený obličej, blond vlasy obarvené na zeleno a taky používám svůj speciální parfém, díky kterému mě nenajdou podle pachu. Dřív jsem se ukrývala u Itachiho, ale pak mi vymazal vzpomínky na to místo a musela jsem odejít. A teď mířím do některé ze skrytých vesnic.
Probudila jsem se ze svého zvláštního snu. Měla jsem neodbytný pocit, že jsem tohle náměstí už viděla, ale rozhodně jsem k němu nedokázala přiřadit místo.
"Dobrý den. Nevíte, kde to jsem? Jmenuju se Amaya a prostě jsem se tady zničehonic objevila."
"Kirigakure. Mlžná. Stačí?" odsekl člověk, kterého jsem oslovila, a rychle odspěchal pryč. Oslovil mě ale někdo jiný. Dívka s černými vlasy, na jejíž čelence byl list.
"Konoha?! Pusť mě! Já jsem to neudělala! Já jsem to neudělala!" ječela jsem zoufale a hledala nějakou zbraň. Kunoichi se na mě zmateně podívala.
"Nikdo tě nehledá, a navíc jsme tu na misi. Neviděla jsi někde Nanami?" Strčila mi pod nos fotku. Byla na ní modrooká zrzka, která byla celkem hezká.
"Ne, promiň."
"Tak nic." Odspěchala zase pryč a miminko v mé náruči se začalo hlasitým pláčem dožadovat krmení. Můj vlastní žaludek už taky umíral hlady a já jsem neměla kam jít. Už mi zbývala jenom jedna možnost. Něco, k čemu jsem se nikdy v životě nechtěla snížit.
Budu muset žebrat o jídlo a o střechu nad hlavou, jinak Natsuki dlouho nepřežije.
Zvedla jsem se a pomalým krokem jsem se vydala k prvnímu domu. Dostala jsem pytlík jablek a zdvořile mě vypoklonkovali. U druhého a třetího domu jsem nedostala nic. Postupně jsem prošla celou vesnici. Jedna rodina mě nechala najíst, vykoupat se a přespat, ale ráno jsem musela jít dál. Zbývala poslední chaloupka, ale o jejím majiteli všichni mluvili dost neuctivě. Prý se řeže do předloktí a poslouchá divnou hudbu, a taky nosí jenom černou a nechodí mezi lidi. Mně to bylo jedno, hlavně aby mě nechal přečkat vánici. Přitiskla jsem k sobě malý uzlíček látky, ve kterém spokojeně spala moje dcerka, a sevřela v dlani zmrzlé klepadlo ve tvaru lebky. Zaslechla jsem líné kroky a otevřel mi černovlasý ninja s piercingy a černým oblečením. Domem zněla hlasitá metalová hudba, která probudila Natsuki.
"Co potřebujete? Jdete mi vynadat, že si pouštím hudbu moc nahlas?" utrhl se na mě.
"Ne, jdu vás poprosit o jídlo a střechu nad hlavou. Ztratila jsem domov a manžela a teď se snažím přežít."
"Tady v těch končinách? Na tohle je nejlepší Konoha, věřte mi. Není tam ani moc horko a sucho, ani moc zima, v lesích je spousta zvěře a pitná voda..."
"Tam nemůžu. Hledají mě za zločin, ale jsem nevinná."
"Pojď dál," rozhodl se nakonec a zavřel za mnou dveře. "A budeš mi vyprávět, co je to za zločin."
"Zavraždila jsem Třetího Hokage."
"Cože? A jak?" zeptal se nedůvěřivě.
"Otrávila jsem ho."
"Neupravil ti někdo vzpomínky?" zeptal se. "A nebo si jenom vymýšlíš historky? Třetího Hokage zavaždil Orochimaru při útoku na Konohu."
"Co? Kdo to je?" nechápala jsem.
"To neřeš. Prostě tě nikdo nehledá, protože se tenhle zločin nestal, a tobě se někdo hrabal v paměti. Můžeš tu zůstat přes noc a pak ti pomůžu dostat se do Konohy, tam se ti bude žít líp."
"Dobře," přikývla jsem. "Jak se jmenuješ?"
"Isamu. Pojď do kuchyně, k večeři bude polívka."