Svět praváků je tak složitý

„Řekni mi prosímtě v čem držíš ty hůlky?“ zahleděla se na něj. S plnou pusou ji odpověděl: „V ruce, mami.“ Vstala od stolu a přešla k jeho židli. Hůlky mu vyňala z ruky a vzala si do parády jeho pravačku: „Vidíš ten malíček a prsteníček? Ták…“ manipulovala s jeho prsty a jemu to bylo nepříjemné. Styděl se. Vždyť ani neuměl držet hůlky a to z něj měl být zanedlouho ninja. On však ještě bojoval s příborem.
„Tak,“ odstoupila matka, „a konečně se to nauč.“ odešla z kuchyně. Opatrně zašmátral příborem v misce a protože se polovina oběda rozsypala po stole, smetl rukou rýži zpět do misky, olízl si prsty a přešel na svou preferovanou stranu.

Test. Pera tancovala po papíře. Celou akademií se ozývalo škrábání propisek.
„Promiň, Rin.“ špitl, když ji omylem strčil a ona tak udělala čáru přes celý papír. Bylo to již po několikáté.
„Chceš se vyměnit?“ povzdechla si a přece se na něj usmála.
„Byla bys tak hodná?“
„Co to tam děláte?!“ přešel k nim vyučující a na chlapce se ostře zadíval.
„Nic, chtěli jsme si jenom vyměnit strany.“ ozvala se pohotově dívka.
„A to proč?“
„Ehm… je to pro nás tak lepší.“ vzala do ruky chlapcovu levačku.
„Ale ninja si nemůže vybírat, co je pro něj lepší.“ odvětil jounin a papíry s nedopsanými písemkami si vzal k sobě. Když odcházel, sedmiletá Nohara polykala slzy a stejně starý Uchiha koukal zahanbeně na lavici.
„A Obito měl by ses konečně správně naučit držet tužku. Je to ostuda.“ dodal ninja, když pokládal zabavené papíry na stůl. Třídou se ozval smích.
„Promiň, Rin.“ nevšímal si reakce okolí. Své oči upínal jen na skleslou kamarádku.
„To nic,“ utřela si červený obličej, „příště si jen musíme sednout obráceně nebo se nešťouchat.“

Seděl na palouku a hleděl na své žáky, jak trénovali. Jeden tomu za nic nedával a stejnak se vždy trefil doprostřed. Ten druhý se sebevíc snažil a vždycky jeho shuriken odletěl tak dva metry od stromu a ona byla zkrátka ona. Někdy se trefila, jindy ne. Tak hezky tu jeho skupinku vyvážela. Kéž by to tak bylo napořád.
„Minato, můžeš na slovíčko?“ poklepal mu na rameno ve vestě muž, kterému se táhla jizva přes celý obličej.
„Shikaku? Co je?“
„No, Třetí říkal, že…“ a v tu chvíli se dal do spletitosti slov, jako kolovrátek. Pokládal mu složky i volné dokumenty po jednom do rukou a při tom pusou nezastavil. Možná, kdyby mladík s liščíma očima nebyl myšlenkami u své nastávající, nepřišlo by mu to tak otravné a možná i pro jeho práci důležité, ale neřekl nic. Když nekonečný tok slov, postupem několika minut ustal, zeptal se Nara: „A co ty, jak se vede?“
„Jo, dobře.“ odpověděl zcela automaticky neboť se tok jeho mysli začal opět klonit na jinou cestu.
„Vidím, že je zase trénuješ. Fakt je to tak nutné?“ zívl Shikaku. Minatovo plánování na dnešní volné odpoledne bylo utnuto nikdy nekončícími otázkami. Neslyšně si povzdychl a zřetelně odpověděl: „ Myslím, že to vyjde nastejno. Můžou mít schopnosti dospělých, ale dokud nevstoupí na bojiště, budou to stále ještě děti.“
„A až na bojiště vstoupí?“ zamrkal Shikaku.
„Toho se děsím nejvíc.“ skousl ret Namikaze.
„Bože, ty jsi taková citlivka. Víš, moc dobře, že máme málo vojáku a…“
„A děláme je z dětí.“
„Myslíš, že Hatake je ještě dítě? Mám před povýšením na jounina.“
„To klidně může, ale v bitevní vřavě ještě nebyl. Neviděl tolik mrtvých najednou.“
„Minato, to co se stalo na poslední akci, přece…“
„Nešlo změnit, já vím, ale i tak si tam neumím představit ty děti, aniž by se nestalo neštěstí.“
„Válka sama o sobě je neštěstí a smrt dětí k ní prostě patří. A těm třem už bylo víc jak deset, tak…“
„Ale nebylo jim ještě ani patnáct a ty si myslíš, že se jen tak dokážou smířit se smrtí? To už si nevzpomínáš jaké jsme my měli ideály, když nám bylo tolik, co jim?“ skočil mu do řeči blonďák.
„Ano, trvaly však velice krátce.“ promnul si bradu Nara.
„Hm, válka, já vím. Už aby to skončilo. Zní to asi sobecky, ale nechci, aby tohle jednou zažívaly naše děti.“
„Tak se staň tak dobrým Hokagem, aby tohle nezažily. Ale pamatuj, bez válek není míru a bez míru válek. Nikdy to nebude trvat věčně.“
„Jsi tak moudrý až to bolí.“ zašklebil se Namikaze.
„Já vím,“ oplatil mu úšklebek Nara, pak se zahleděl někam v dáli. Minato z nudy započal dělat patou důlek do země. „To je ten Uchiha, kterému se ještě neaktivoval Sharingam?“
„Co? Kde?“
„Bože, ty jsi zase myšlenkami mimo,“ usmál se přítel a kývl hlavou směrem k dvoum geninům a jednomu budoucímu jouninovi.
„Jo aha… jo.“ zmohl se na odpověď Namikaze.
„Klan Uchiha v něj kládá velké naděje. Jeho rodiče patřili k nejlepším celého klanu.“
„Já vím. Když mu nebylo ani pět, zahynuli na misi. Ironií je, že mi bylo tenkrát, co jemu. Třináct.“
„Je sranda, že co dokáže takových osm let.“ zasmál se Shikaku.
„To, jo.“ pokynul smutně hlavou Minato.
„Jenže ho zatím nemá. A Uchihové začínají být netrpěliví. Ostatně jako celá Konoha.“
„Já vím.“
„K tomu všemu měl ten kluk nejhorší výsledky v ročníku.“
„Vím.“
„Takže nikdo nechápe, proč genius jako ty ho dostal na starost.“
„Slyšel jsem.“
„A k tomu všemu je ještě levák!“
Minato překvapeně zvedl hlavu: „Fakt?“
„Jo, ty sis nevšiml?“
„Hm, nepřišlo mi.“
„Jo, je.“
„A to je zlý?“ nechápal Namikaze.
„Za našich rodičů se ještě divoce s tímto nesouhlasilo, byla to porucha. Dneska se ví, že ne, ale i tak to někteří špatně přijímají.“ vrtěl hlavou Shikaku.
„Mě je jedno, jestli je pravák nebo levák. Jen ať vydrží.“
„Co?“
„Obito není jako Kakashi. Vše si musí tvrdě vybojovat.“
„Ale, že by to neslo nějaké ovoce…“
„Třeba to chce čas,“ usmál se Minato, „a proto chci aby se toho dožil.“
„Nějak sis jej oblíbil.“
„Obito má stejný cíl jako já.“ usmál se vítězoslavně Namikaze.
„A to je?“
„Chce se stát dalším Hokagem .“
„Bože, další snílek.“ promnul si ztrápeně tvář Nara.
„A co má být? Má sen a drží se ho. Možná proto jej mám tak rád. Kakashi má sice schopnosti, ale piluje je protože se to očekává. Obito má však vlastní iniciativu.“
„Hm, tak to jo.“ kývl hlavou Nara. Rozloučil se s Minatem a zamířil mezi stromy. Blonďák jej pozoroval do doby než mu zmizel z očí a pak se otočil na své svěřence: „Tak to dneska zabalíme, ne?“

Temnou kobkou se ozývaly kroky, ohlédl se.
„Tak tady jsi,“ ušklíbl se stařec a opřel se o skalní stěnu. Mladík pokývl hlavou na pozdrav. Měl zasklený zrak od několikahodinového ponocování: „Skoro jsem to dal,“ zaskřípal mezi zuby.
„Dostal jsi se daleko, osobně jsem si myslel, že zemřeš na nedostatek chakry už při vykonávání té techniky.“ usedl druhý muž vedle něj a zahleděl se na něj s povýšeneckým výrazem ve tváři.
„Hm,“ ozvala se odpověď.
„To, že se jednoduše utrhl ze řetězu nikdo nemohl očekávat. Prostě nehoda.“
„Jo, nehoda.“ broukl mladík.
„Svědci nežijí.“
„Nežijí,“ zopakoval tiše.
„Co budeme dělat teď?“
„My?“
„Ano, jsme snad rodina, ne?“
„To jsme.“ uhnul pohledem.
„Zatím by ses měl zotavit. Už jsi byl za těmi aktivisty z Deštné o kterých si mi vyprávěl?“
„Jo, pár dnů zpátky.“
„Hm, začíná se nám to slibně vyvíjet.“
„To začíná…“
Stařec se zvedl a promnul si čelo: „Jo, a ještě jednu věc ti musím říct.“
„Co?“ zvedl mladík hlavu.
„Myslel jsem, že tvou pravou stranu nepůjde nahradit. Ale jak se ukázalo mé techniky jsou velice schopné, víc než jsem čekal.“
„To určitě.“ nasadil falešný úsměv Uchiha, jak nejlépe uměl. Stařec mizel chodbou do tmy. Ještě notnou chvíli se ozývalo klapání sandálů, oddechy a plácání dlaní o stěnu, kterou používal jako oporu místo hole. Byl starý, nemocný, tělo i mysl samotná mu sešla věkem. Dalo by se říct, že byl úplně mimo dobu a přesto dokázal odstartovat něco, co bude mít jednou nedozírné následky. Když šramocení ve tmě utichlo, dodal si chlapec s jedním sharinganem odvahy, která mu sice nechyběla, ale před mužem byl ostražitější než před kýmkoliv jiným, a zašeptal do ticha: „Jenže já jsem levák, ty kre*éne.“ ušklíbl se pod rouškou samoty, zvedl pohozený kunai ze země a vydal se do chodby za svým předkem.