Tajemné
,,Kde to jsem?" řekla jsem rozhlížející se po okolí.
Stála jsem na louce, na které kvetly krásné květiny, které jsem nikdy v životě neviděla a nad hlavou mi svítilo slunce na jasně modré obloze.
,,Kde bys řekla?" ozvalo se za mnou.
Hlas patřil ženě. Mohlo jí být takových třicet let, vlasy tmavě modré barvy měla dlouhé až na zem, oči světle zelené, opálenou pleť a na tváři krásný úsměv. Byla jen o pár centimetrů vyšší než já. Na sobě měla nádherné bílé šaty se světle růžovými květy.
Oheň.
Cŕn!
Otravný budík. Zase musí zvoniť! Neznášam, ak ma niekto berie z mojich snov! – prebehlo mi hnevlivo hlavou zatiaľ čo som sa prevalila na druhý bok.
Budík! – myšlienka konečne dobehla aj k môjmu vedomiu.
Okamžite som vyskočila z postele a začala na seba hádzať svoje typické oblečenie, kombinácia čierneho a červeného kusu látky.
Meškám, sakra! Ešte nikdy som nepotrebovala budík k tomu, aby som sa zobudila. Zväčša to bol len signál, že mám vyraziť z domu.
Je hluboká noc a já nemůžu spát. Ležím klidně v posteli a přemýšlím o událostech minulých dní. Tolik se toho stalo od mé první mise s týmem Kakashi. Tsunade nás posílala z mise do mise a nedala nám ani chvilku odpočinku, ale to se nedalo dělat navěky a ona to věděla. Zítra začíná můj první volný den a také první den konce Konohy. Zakázala jsem si tuto vesničku oblíbit, ale něco ve mně cítilo, že tady bych mohla být alespoň trochu šťastná. I když je to naprosto absurdní.
ZVIERA
Hřebeny hor široko daleko největší výšky jsou zahaleny tmou. Z nebe k Zemi dopadá pouze slabý svit měsíce a hvězd. Po vyšlapané cestě táhnoucí se podél každé z hor až ke konci jde krokem vyváženým a jistým muž v černém kimonu. Na první pohled by jste určitě nepoznali, kdo a proč tu je. Samozřejmě, nepřijde vám logické, že se tu prochází jen tak v noci. Však on tu také není jen tak.
Déšť rudých mraků, PART 4
„Víš už, kde je?“
„Jo.“
„Co tu děláš?!!“
Ten v kapuci zvyšoval hlas. Mieko běhal mráz po zádech. Byla unavená. Celý den jen soustředila svou chakru, aby mohla pomocí vzduchu naleznout nějaké členy Akatsuki.
„Musím jít spát.“
„Není čas!“
„Nech ji být.“ Pronesl nově příchozí modrooký muž. Vlasy mu padaly do tváře, úsměv mu však nezakryly.
„Jsi na ni moc měkký.“
Původní obrázek here
Hitomi se skláněla nad Itachiho mrtvým tělem. Bylo řádně zmasakrované. Zčásti je to kvůli tomu boji Tayuya vs. Kano, zčásti také proto, že leželo dlouho v zemi a tiše se rozkládalo. Hitomi se při té myšlence otřásla.
„Takhle nemůžeme Itachiho oživit.“ Špitl Kano.
„Já vím. To by nás zabil.“ Zasmála se.
„Chceš to udělat teď nebo až si odpočineš?“
Nebe bylo čistě modré jako mořská hladina. Podobné těm malým vlnkám byly oblaka, sem tam přebíhající. Ale opravdu jen zřídka. Shikamaru by byl asi zklamaný a docela jistě unuděný k smrti, ale Nejimu to stačilo.
„Nezapomněla na mě. I přes to, jak jsem jí ublížil… nedokázala mě nenávidět…“ Tak moc ho to vědomí uklidňovalo, že by pod tím stromem zírajíce na to poklidné nebe vydržel celé hodiny. Tolik času ale neměl. Kluci na něj určo pořád čekali u Ichiraku.
Chodbami se rozléhalo mrtvolné ticho. Nikde se nic ani nehnulo, hořící louče plápolaly klidně, bez sebemenšího zasyčení. I v tréninkové hale bylo ticho. A to se v ní nacházeli dva lidé. Stáli však jako sochy, nehnutě. Místnost byla široká, hodně vysoká a čtvercová, na každé kamenné zdi svítilo po dvou velkých svícnech. Toť vše, žádný nábytek, zbraně ani nic podobného.
Rána v hrudi se mi okamžitě zacelila a nezbyla po ní ani stopa. Temně jsem zavrčela, kráčíc směrem k Ulízanci. Při každém kroku mi drápy zacinkaly o zem. Po pár metrech jsem se zastavila a zadívala se na něj. Držel se za krk, aby mu neupadla hlava, druhou rukou zuřivě šmátral kolem sebe, jak hledal něco, čím by se po mně případně ohnal. Bez varování jsem se mu zakousla do levého kotníku. Zuřivě zařval a druhou se mě snažil nakopnout. Minul. Zašklebila jsem se, pevněji sevřela čelisti, načež jsem rychle trhla hlavou do strany.
Kapky deště dopadaly na okno. Stékaly po špinavých tabulkách skla a tvořily si cestičky. Bloudily, až nakonec nalezly svůj cíl – spodní rám, zpuchřelé dřevo, které je hltavě pilo. Najednou se okno otřáslo. Někdo ho spěšně zabouchl a kapičky vody se zachvěly.
Pokoj byl zahalen do příjemného přítmí. Na každé straně větší postele seděli dva lidé. Rizo lehce položila svou chladnou dlaň na chlapcovo horké čelo tak, že se pod tím dotekem nepatrně otřásl. Sesunula ruku zase zpět a se svraštělým obočím si ho bedlivě prohlížela. Vládlo mezi nimi podivné ticho. Oba měli na jazyku dost věcí, o kterých by mohli mluvit, ale ani jeden se příliš nesnažil započít konverzaci.
Až po několika dalších zdlouhavých momentech, kdy Rizo připravovala nemalé množství obkladů se konečně Hiraku odhodlal.
„Už nikdy nikomu neublížíš! Ani lidem v Konoze ani svému klanu!“ Aki si dodala odvahu a s posledními silami vrazila obrovskou řvoucí kouli proti Kuroi.
Útok absolutně zrušil ohnivý kámen a ještě mu zbylo dost chakry na napadení Kuroie samotného.
Sotva se k tomu Aki odhodlala, koule zablikala a ona vyplivla krev.
„Akai, tvoje vlasy!“ Naruto upozornil na výrazné hnědnutí Akainy hřívy.
„Já vím.“ Špitla Aki a s posledních sil vrhla kouli na tělo protivníka.
„Áááá…“ zařval zasažený a klesnul na kolena.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- Číst dál
Obraz před očima se jí začal rozmazávat.
„Ne… Už ne…“ Zavřela těžká víčka a nechala se unášet do říše nočních můr.
Když se znovu probudila, ležela na posteli. Podivný pocit v břiše neustal, ale cítila se líp. Jenom jí ohromně bolela hlava.
Došla jsem domů, odemkla a vešla dovnitř a šla si dát něco k jídlu, po jídle jsem si šla dát sprchu. Jak se tak sprchuju tak slyším, jako by někdo otevřel potichu dveře a vešel dovnitř, teď po tom incidentu s mou pravou "dračí" identitou slyším mnohem líp.
A jak tak myslím na ten incident tak někdo otevřel dveře od koupelny a strhl závěs a já začala ječet jako siréna a rychle jsem si něco natáhla na sebe a víte, kdo to byl?!!
Byl to ten učitel z rána!!!
Taková drzost vyprskla jsem na něho a začala po něm řvát:
Krásny slnečný deň prebudil obyvateľov Konohy. Nie všetci ale spali. V hlavnej budove Konohy sa už pracovalo. Kancelár mal pracovňu o dve miestnosti ďalej, čo Tsunade moc nepotešilo. O chvíľu vyšiel kancelár zo svojej pracovne a zamieril za Tsunade. Zaklopal pár krát, ale nikto sa neozval. Pootvoril dvere, aby sa presvedčil. Pracovňa bola prázdna. Kancelár zatvoril dvere a vybral sa na obchôdzku okolo Konohy.
Obloha bez hvězd či měsíce skrývá mnohé tajemství. Pod touto rouškou tmy k jednomu vzdálenému, skoro až opuštěnému stavení míří postava menšího vzrůstu. I přes velkou tmu jde poznat, že něco nese nebo táhne za sebou. Všude kolem jde slyšet jen tlumené zvuky kroků. Ani lesní zvěř, která byla poblíž se neodvažovala toto hrobové ticho přerušit a proto jen mlčky pozorovala v zákoutí keřů lesa tento výjev. Postava se náhle zastavila a naslouchala. Daleko v hlubokém lese šelma ukořistila bezbrannou laň.
„Tak jdeme na to,‘‘ usmál se Naruto a proběhl houfem huňatých oveček až se v nich ztratil. Pak pohlédl na jednu zvlášť huňatou a ukázal na ni prstem.
