Co dokáže láska?, část X.: Žena v pokoji

Obraz před očima se jí začal rozmazávat.
„Ne… Už ne…“ Zavřela těžká víčka a nechala se unášet do říše nočních můr.

Když se znovu probudila, ležela na posteli. Podivný pocit v břiše neustal, ale cítila se líp. Jenom jí ohromně bolela hlava.
Pak si uvědomila, čeho se to bála, než usnula. Opatrně si prohmatala břicho. Nechtěla mít s Itachim nic společného, ale zároveň si uvědomovala, že vlastně touží po tom to dítě porodit. Chtěla ho držet v ruce, vědět, že je v bezpečí… Možná byla hloupá, ale přála si to.
Vstala z postele a přešla k oknu. Stále se nemohla zbavit onoho pocitu, který jí svíral žaludek, srdce a bylo jí z toho špatně. Roztáhla závěsy a uviděla něco, co odsunulo její obavy stranou.
Válka venku vrcholila. Všude se válely mrtvoly, převážně vojáků z jejího království. Bylo tam spousta krve, spousta zoufalství v ovzduší. Zatáhla závěsy a pevně je držela u sebe, aby se na to nemusela dívat.
Tatanari náhle ucítila, že má společnost. Netušila, jak se tam dotyčný dostal, nebylo slyšet otevírání dveří. Otočila se. Měla pocit, jako by se ve chvíli, kdy zahlédla druhou stranu pokoje, všechno přestalo hýbat a kroutit se.
„Kdo je tam?“ promluvila do prázdné místnosti. Připadala si jako blázen. Ale přece jenom se něco pohnulo. Postoupila o pár kroků dopředu. Zpoza sloupu uprostřed místnosti před ni vyskočila žena značně pokročilého věku.
„Ach bože!“ vykřikla Tatanari v leknutí. „M-moc se omlouvám. Netušila jsem, že tu jste.“ začala se honem omlouvat.
„Sklapni.“ spražila ji žena chladně. „Taková dívenka mne nemůže urazit.“ Zlostně si ji prohlížela, jako by něco provedla.
„Ehm… A co tu děláte, smím-li se zeptat?“ Žena nespokojeně zaškubala hubou a přimhouřila oči.
„Jsem věštkyně.“
„Nevypadáte na to.“ Bába posunula řídké a mastné vlasy za ucho, domnívajíc se, že je to elegantní.
„Však já vím.“ Po chvíli naparování popadla žena Tatanari za zápěstí a táhla ji z pokoje.
„Co… co to děláte?“ podivila se Tatanari.
„Uvidíš.“ utřela ji tázaná a táhla ji chodbou, stále v těsném zástupu.
Cestu jim elegantně kdosi překřížil. Byl to samozřejmě Itachi, kdo jiný. Jedním krokem stál před bábou a jediným rychlým chmátnutím měl Tatanari u sebe a chránil ji vlastním tělem. Ta vykukovala zpoza Itachiho zad na udiveně tvářící se ženu.
„Co… co…“ Žena byla evidentně šokována Itachiho zjevem. „Jsi to ty?“ zašeptala pak.
„Ano.“ odpověděl Itachi odměřeně a stroze zároveň.
„Ty… Jsi živý?“ Žena se jej chtěla dotknout, ale Itachi i s Tatanari před ní couvl. Tatanari cítila, jak se mu rychlil tep. Zatahala jej za rukáv.
„Co se děje?“ pošeptala. Itachi natočil hlavu do strany.
„Nepleť se do toho.“ procedil skrz zuby a pak upřel pohled znovu na ženu. Tatanari si všimla, že aktivoval svůj sharingan.
Žena podivně mlčela. V jejích očích zaplálo něco, co nemohla vůbec popsat. Itachi začal pomalu, ale jistě couvat.
„Ty parchante!“ zavřeštěla babka a z jejích prstů vystřelily nitky obalené chakrou. Tatanari někoho připomínala, ale nemohla si vzpomenout koho… Někoho, koho poznala nedávno…
„Uteč!“ Itachi strčil do Tatanari a sám před nitkami jen taktak uskočil.
„Nikdy!“ Zvedla se ze země a chytila bábu za rameno. Ta se otočila.
„Nech mne, děvče!“ zařvala.
„Nenechám! To vy nechte otce mého dítěte na pokoji!“ zařvala stejně hlasitě Tatanari. Žena strnula uprostřed pohybu. Nitky okamžitě zmizely, žena koukala na Tatanari šokovaně.
„Otce… tvého dítěte?“ loudila ze sebe žena. Tatanari zadýchaně kývla.
„Ano.“ Přes ženino rameno zahlédla Itachiho, jak sedí na zemi a udiveně ji sleduje. Byl zaprášený od zdi, kterou ta žena poničila.
Mezitím se žena otočila. Tatanari se držela za břicho a ještě pořád zadýchaně hleděla na bábu před ní. Té se do očí nahrnuly slzy.
„Ne. Ne, tak to nemělo být.“ Žena se rozplakala. Vzlykala a bylo jí těžké rozumět. „Měl to být Sasori.“ Žena se rozeštkala. Ramena se jí otřásla od samého pláče a slzy se jí koulely po tvářích.
„Sasori? Co měl udělat?“ Už věděla. Ta žena jí připomínala Sasoriho, toho muže z karnevalu.
„To on… On měl b-být s tebou.“ Žena nebyla schopna slova. Itachi vstal, zlehka se oprášil a přistoupil k nim. Ještě stále vypadal udiven tím, co Tatanari řekla.
„Takže… Tatanari, představuji ti Chiyo. Určitě znáš jejího vnuka.“ Itachimu se blýsklo v očích a nasadil ďábelský pohled. „Sasoriho.“