Pouto Klanů 3: Fialová

Oheň.
Ať otočil hlavu kamkoliv, viděl stále jen neústupné plameny. Žhavé rudé jazyky olizovaly jeho kůži a tvořily tak na ní bolavé červené puchýře. Otevíral ústa, chtěl křičet, nebyl však slyšet žádný zvuk. Ubývající vzduch kolem něj dál naplňovalo jen to hrůzostrašné praskání a syčení ohně. V tu chvíli mu plameny vtrhly do úst. Vykašlal je a vzdal své pokusy o křik. V puse měl vyprahlo jako na poušti. Potřeboval vodu. Obličej mu stahovala bolestná grimasa. Vtom ucítil na ruce další plamen. Jeho dotek jako by se snad snažil být jemný.
___

Prudce otevřel oči. Jeho hruď se rychle zvedala a zase klesala jak zděšeně popadal dech. Jeho tělo se nezadržitelně třáslo. Vyplašeně se kolem sebe rozhlížel, pátral po žhavých plamenech. Nikde žádný neviděl, na ruce však stále cítil nesnesitelné štípání a bolest. Rychle a zcela bez přemýšlení ucuknul. Bolest z pravého předloktí začala pomalu odcházet. A potom se konečně pořádně podíval na místo napravo od sebe.
Klečela tam a kontrolovala ho starostlivým pohledem. Ruku, v níž tiskla rozmotaný obvaz, měla nepatrně zvednutou, jakoby nataženou k němu. Těkal očima z ruky přes obvaz až na její bledý obličej. Všimla si toho ohně? Nevěděl. Musel ji upozornit. Prudce se vyhoupl do sedu a naléhavě ji chytil za ramena. Do dlaní mu začala vystřelovat nepříjemná štiplavá bolest, on ji ale ignoroval. Ona přece nesmí zemřít!
„Oheň!“ vykřikl. Jeho hlas byl ale velmi tichý a chraplavý. „Oheň!“ opakoval rychle. Najednou ho bolelo v krku. Připadal si, jako by měl roztrhané hlasivky. Nejspíš dřív hodně nahlas křičel.
„Špatný sen?“ špitla. Otazníkem protáhla konstatování do otázky. Konečně mu došlo, co byly plameny zač. Vnímal její tichý hlas. Začal se pomalu uklidňovat, jeho dech se zpomaloval a adrenalin zvolna opouštěl jeho krev, oči však stále těkaly po okolí. Jak živý byl ten sen!
Zatřepal hlavou, aby z mozku vyhnal myšlenky na hořící planinu a stočil pohled na modrovlásku klečící naproti němu.
„Omlouvám se.“ Zachraptěl. „Opravdu se moc omlouvám.“
Dívka jen zakroutila hlavou. „Já se omlouvám... Vyměňovala jsem obvazy na tvých rukou a asi...“
„Prosím, neomlouvej se.“ Zašeptal. „Ty za nic nemůžeš, jenom mi pomáháš...“ Místo dokončení věty bylo slyšet jen tíživé ticho.
„Můžu?“ špitla a nesměle k němu natáhla dlaně. Podíval se na svou pravou ruku. Od ramene až po loket byla obvázaná čistě bílým obvazem. Na předloktí měl spoustu puchýřů, rány už ale byly zacelené a krev z nich už netekla.
„Dala jsem na to bylinku na zahojení...“ vysvětlila a čekala na jeho reakci. Udivovalo ho, jak její tichý hlas zněl. Udivovalo ho, jak mu jeho zvuk vždy rozbušil srdce a naplnil ho nevysvětlitelnou radostí. S tichým „Díky“ vložil svou ruku do jejích dlaní a s upřímným, i když jen těžko viditelným úsměvem prohlédl skrz koruny stromů na bledě zářící měsíc a miliony blikotajících hvězd.
___

Ráno Itachiho probudily teplé sluneční paprsky, ozařující jeho zavřená víčka. Pomalu pootevřel oči. Chvíli jen uvolněně ležel a mezerami mezi stromy pozoroval blankytně modré nebe, na kterém bylo vidět jen několik čistě bílých mráčků, po několika minutách se ale přece jen donutil aspoň si sednout. Rozhlédnul se. Když ji uviděl, srdce mu v hrudi poskočilo radostí. Zrovna se zvedala a mířila k němu. Na tváři měla ustaraný pohled. Dal síly dohromady, aby se postavil. Měl ale vratké nohy. Podlomila se mu kolena. Spadl by na zem, zachytily ho ale jemné ruce a opatrně ho posadily na zem.
„V pořádku?“ zeptala se svým typickým tichým starostlivým hlasem. Zahanbeně se jí podíval do tváře.
„Je mi to líto... já... nechtěl jsem...“
„Tiše.“ Ukončila jeho omluvy. „To je normální. Jsi těžce popálený, musíš se léčit. Měl bys ležet.“ Podotkla. Kývl a škrobeně si lehl na rozložený spacák a přikryl se tlustou modrou dekou. Znovu nenápadně očima našel její obličej. Obdivoval její rysy, její fialkové oči bez zorničky naplněné starostí.
Byakugan... Není pochyb... musela být z klanu Hyuuga. To mu něco připomnělo. Skoro na to už zapomněl, teprve teď mu ta vzpomínka prolétla hlavou. Když byl malý, otec mu vyprávěl starou pověst. Říkal, že prý klan Uchiha vznikl tak, že se kdysi dávno, ještě před první velkou válkou ninjů, oddělil od klanu Hyuuga. Že Sharingan vznikl z Byakuganu...
Ne, nevěřil tomu. Bylo to absurdní. Klan Hyuuga odjakživa používal k boji hlavně taijutsu. Zatímco náš klan v taijutsu příliš nevěřil, používali jsme ho jen v krajním případě. Bojovali jsme vždy pomocí ninjutsu nebo genjutsu.
„Možná bychom si měli konečně promluvit...“ špitla tiše po chvilce. Z jejích úst to znělo spíše jako otázka než konstatování. Zapřel se o lokty, překonávaje při tom ostrou bolest, a souhlasně kývl hlavou.
„Omdlel jsem hned, jak jsme se potkali.“ Připomněl si.
„Byl jsi tři dny v bezvědomí. Měl jsi často noční můry.“ zašeptala stísněně a zamračeným nepřítomným pohledem sledovala deku, na které ležel.
„Tři dny? To snad není pravda...“ pomyslel si v duchu. Chvíli o tom přemítal a pak znovu našel její světlé oči.
„Děkuju... ani nevíš, co jsem zač a děláš si kvůli mě starosti... no vidíš, měl bych se představit.“ Smutně se usmál, posadil se a pro jistotu položil dívce ruce na ramena. Už už chtěla něco namítnout, když černovlasý muž promluvil.
„Jmenuji se Uchiha Itachi.“ Řekl pevně, uvnitř se ale bál. Tušil, jak bude reagovat.
Zadíval se jí do očí. Snažil se jí číst myšlenky. A na několik táhnoucích se minut nastalo hrobové ticho.
„U-Uchiha?“ zaznělo slabým hlasem plným bolesti. Ne, to nechtěl. Jméno je přece jenom hloupá nálepka, nálepka, jež za sebou skrývá pravou osobnost. Viděl v jejích očích všechno: strach, vztek, zděšení, nevěřícnost. Jenom ne radost. U srdce ho bodala nelítostná bolest tak silná, že ani necítil její píchání ve svých dlaních.
„Itachi.“ Doplnil poraženě a dál sledoval rychle se střídající výrazy v dívčině tváři.
„Ne...“ zakroutila hlavou a pevně stiskla oční víčka. „To není pravda.“ Položila svou dlaň na ruku na svém rameni.
„Nenuť mě to opakovat.“ Zaúpěl tiše.
Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Nechápal, co to má znamenat. Neměla se ho snad bát? Neměla křičet na celý les o pomoc? Neměla utíkat? Měla. Ale ne. Ona jen dál klečela a překvapeně hypnotizovala jeho oči.
„Ty se nebojíš, že ti ublížím? Že tě zabiju?“ zašeptal. Čekal rychlý ústup. Čekal, že se konečně vzpamatuje z šoku a vezme nohy na ramena, nebo že se ho aspoň pokusí nějak zneškodnit. Její slova ho ale naprosto překvapila a dala mu naději. Naději, že ho chápe. Že ví, že jí nechce nijak ublížit.
„Kdybys mě chtěl zabít, už bys to byl udělal.“ Řekla pevným tónem. Odlehčeně vydechl a sklapl víčka. Na jeho tváři se dokonce objevil nepatrný úsměv. Spustil ruce z jejích ramen a uvolněně si lehl na přikrývky. A promluvil dřív než přemýšlel.
„Nikdy jsem nepoznal nikoho jako ty.“ Špitl. Už když ta slova vyřkl, litoval, že se kdy naučil mluvit. Teď se na něj určitě naštve. Otevřel oči. Viděl jen její překvapený výraz.
„Jak to myslíš?“ zeptala se. V jejím hlase nebylo ani stopy po tom, že by se zlobila. Oddychl si.
„Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl tak nepředvídatelný jako ty. Vím, že se neznáme dlouho, ale...“ rychle zavřel pusu. Ještě, že to neřekl nahlas. Ona je Anděl. Je bůh. Nemůže jí říct, co k ní cítí... Rozpačitě čekal, jak zareaguje na nedokončenou větu, zdálo se ale, že si toho ani nevšimla. Po chvíli přemítání se dokonce plaše usmála.
„Díky.“ Špitla a sklonila hlavu. Jako by snad zapomněla, že mluví s hledaným zločincem Třídy S. Chvíli bylo ticho. To bylo prolomeno až další tichou otázkou.
„A kde jsi tedy přišel k těmto očím?“ podívala se tázavě do jeho obličeje. Tentokrát bylo z jemného hlasu slyšet, že na odpovědi jeho majitelce hodně záleží.
Itachi se zamračil. Nechápal, co po něm chce.
„Jak to myslíš?“ požádal o vysvětlení.
„Když jsi...“ zadrhla se na jeho jméně „Uchiha... tak bys měl mít spíš Sharingan než Byakugan, ne?“ Ticho. Itachimu spadla čelist.
„Co-cože?“ vykoktal nevěřícně „Kde bych k němu přišel?“ Obočí nad dívčinýma očima se stáhlo k sobě.
„Právě to mi vrtá hlavou.“ Itachi si rukama nevěřícně přejel po obličeji, jako by mu to snad mělo pomoci zjistit pravdu.
„Takže proto vidím... už nemám Sharingan. Dostal jsem druhou šanci. Teď mám Byakugan. Ta pověst nelhala...“ zašeptal si pro sebe nevěřícně a zvedl pohled na svou modrovlasou společnici.
„Ale... jak je to možné?“ zeptal se vzápětí otázkou, jež se mu v tu chvíli přímo nabízela.