...Déšť rudých mraků (Part 4)

Déšť rudých mraků, PART 4

„Víš už, kde je?“
„Jo.“
„Co tu děláš?!!“

Ten v kapuci zvyšoval hlas. Mieko běhal mráz po zádech. Byla unavená. Celý den jen soustředila svou chakru, aby mohla pomocí vzduchu naleznout nějaké členy Akatsuki.

„Musím jít spát.“
„Není čas!“
„Nech ji být.“ Pronesl nově příchozí modrooký muž. Vlasy mu padaly do tváře, úsměv mu však nezakryly.
„Jsi na ni moc měkký.“
„Běž se vyspat Mieko, hned po té vyrazíš k vesnici skryté v Čaji a najdeš ho. Je ti to jasné? Vezmeš si s sebou Asogiho a Kapucáře.“ Zvednul prst a nahodil svůj úsměv daleko přívětivěji.
„Ehem ..ehem.“ Ozval se mírně namíchnutý Kapucář. „Mé jméno je Goro.“
Zasmála se. „Dobře. Díky moc!“ Odvětila a běžela ke svému pokoji. Po té, co se ztratila z dohledu, modrooký promluvil.
„Je to ještě pitomé dítě.“
„Chce to dát pořádnou lekci.“
„Zatím není třeba…. Ještě ji využijeme. Díky bohu za to, že je tak naivní. Jen ona neví, co máme v plánu.“ Při posledních slovech odhalil tesáky. „Celý svět…pohasne jak plamínek v dešti.“

.

.

.

„Tak a teď mi řekni, ty chytráku, co máme JAKO DĚLAT?!!!“ Hidanovi z očích šlehaly blesky.

„Když se ptala na Itachiho, tak nejspíš půjde za Itachim.“ Pronesl Kakuzu jako by se nechumelilo. Svůj vztek si už vybil na nedalekém stromě. Samozřejmě to potřebovalo hodně sebeovládání a kontroly.
„Měli bychom ho varovat.“ Dodal.
„No to si kur*a piš! Ať si to ten chytrák Itachi zvládne sám! Já už s tímhle idi*tem….“ Ukázal levou rukou na Tobiho, při čemž se stále díval na Kakuza. „…dál být N E M Ů Ž U!“

Kaku nevěděl, jestli má se svým partnerem souhlasit nebo umlčet ten jeho hlučný ksicht. Tobi stál stále u stromu, jeho hlava zvednutá směrem k nebi, kde před malou chvílí levitoval dívčin klon. Jako by stále čekal na odpověď.
„Jde se, ty blbečku.“ Vzal Hidan Tobiho za Aka plášť a vláčel ho po zemi. Kakuzu svého spolubojovníka následoval.

„Ten znak na plášti… já ho někde viděl.“ Pomyslel si muž s oranžovou maskou.
.

.

.

„Jsi stále tady?“
„A kam bych podle tebe šel?!“

Mieko se ukřivděně podívala. Rozhlédla se, jestli ji někdo nesleduje a sedla si vedle blonďatého chlapce. Jako vždy se zasněně díval z okénka a opíral se o chladnou stěnu. Krev na jeho krku dávno zaschla.

„Víš, že jsi dopadl dobře?“
„Vážně?! Toho jsem si fakt všimnul!! Díky za tohle velkorysé ubytování!!!“ Prohodil Deidara s dávkou ironie a naštvaně okem na dívku pohlédl. Pak se otřásl. Její strašidelné oči ho propalovali.
„Většinu ninjů ještě musíme svázat. Protože jsou nebezpeční i bez nástrojů a chakry.“
„Proč mi to vlastně říkáš?!“ Vážně mu připadalo, že ho chce naštvat. Ale Mieko jen hledala téma k rozhovoru. Tenhle kluk jí padl do oka. Asi to bude tím, že se k ní chová celkem mile. Mileji než jakýkoliv člověk, se kterým se v životě potkala. Sice tu byl ještě ten muž s modrýma očima a vlasy v obličeji, ale ten… cítila z něho cosi strašidelného.
„Chceš mi naznačit, že jsem slabý?! Nechte mě být! Co jste to za lidi!!??“
„Já ale nejsem člověk.“ Mieko se v nitru zaradovala. To bude dobré téma pro diskuzi. Jen doufala, že to nezkazí jako tenkrát, když ho šla navštívit poprvé. Snad nikdy v životě si s nikým přátelsky pořádně nepromluvila.
„Vážně?“ V Deidarovích očích se objevila malá známka zájmu.
„Jo, vážně! Jsem démon, vidíš?“ Odhrnula svůj dlouhý rukáv na pravé ruce, kde se schovával vypálený znak. Deidarovi se v hlavě nahromadilo plno zvídavých otázek. Ale co to dělá? Přece mluví s nepřítelem. Určitě z něho chce potají dostat nějaké informace. Avšak ...jestli nezačne jednat, ukouše se nudou. Měl plán úniku. Potřeboval na něj ještě trochu času. A s pomocí jílu, který má ještě schovaný v dolních kapsách od jeansů (ano, od jeansů) se snad dostane ven.
„Zamyslel ses?“
„Jo.“ Dei se nakonec rozhodl komunikovat s tím, že si bude dávat pozor na jazyk. Mieko se uvnitř zaradovala.
„Kdo je to vlastně démon?“
„To je stvůra vytvořená jen z chakry. Orochimaru to zkoušel a vytvořil mě. Ale nepovedla jsem se mu, protože mám city. Sice přiškrcené, ale mám je.“
„To jako… že některé city necítíš?“ Vyhrkl automaticky.
„Ne to ne. Třeba – já sice můžu smutek prožívat, ale brečet ne. Chápeš? Navíc – Říká se, že démon, který uroní slzu, se stane andělem, protože… jak to jenom bylo? Jo… protože věnuje svoje chladné srdce lásce.“
Tak to bylo na Deidaru krapet přeslazené. Otočil se k okénku a snažil se nevnímat.
„A co ty? Proč máš na rukách ty ústa?“
„To je staré rodinné prokletí.“
„Aha.“

Odvrátila se a doufala, že to trvající trapné ticho něco přehluší. Podařilo se. Ale né tak, jak by dívka očekávala. Dveře se otevřely. Modrooký muž se snažil zakrýt vztek a pokusil se opět přívětivě usmát.

„Neříkala jsi, že si jdeš odpočinout?“
„No to jo, ale- “
„Běž.“ Nakázal a pokynul rukou směrem k chodbě. Mieko vstala a zklamaně odešla. Železné dveře opět zaklaply a Deidara zůstal ve studené a chladné místnosti sám.
.

.

.
Jak se ukázalo, modrooký muž nebyl jediný, co se snažil svůj vztek schovat. Byl tu ještě šéf Akatsuki. V místnosti zářily jen jeho tmavě fialové oči s kruhy. V tu dobu se nacházel s Konan v deštné, proto za sebe nechal mluvit jen hologram.

„Musíme být opatrní. Nevíme přesně, s kým máme tu čest. Všechno co známe je, že si říkají Zcaseobi. Tobi, zklamal jsi mě. Jakmile se namane možnost, nahradíme tě.“ Řekl naprosto bez citu. „Informujte Itachiho Uchihu.“ Dodal a hologram se rozplynul.
Hidan se opíral o kosu, Kakuzu založil ruce a Tobi koukal smutně do země.
.

.

.
Mieko se bez trošky strachu vydala do kamenné obrovité síně. Nebylo vidět na krok, ale ona přesto spatřila muže sedícího v křesle. Namísto černých panenek se mu v očích značil znak stejný, jako měli všichni Zcaseobi vyšitý na pláštích.

„Můžeš jít.“ Vykřiklo tisíc hrůzných hlasů.
„Ano pane.“