Tajemné
Ráno po Bloom nezůstala v sídle ani stopa, i když… popravdě, ninjové ji ani nehledali. Itachi potřeboval chvíli na vzduch, a nic nepročistí hlavu tak, jako větřík s vůní vody. Říčka za sídlem bude skvělé místo k rozjímání.
Už když se blížil k onomu místu, zpozoroval, že ve vodě někdo leží. Obezřetně vykročil, zbraň v ruce, v tomto nebezpečném kraji nebylo dobré brát věci na lehkou váhu. Kdosi tam skutečně ležel, nohy ve vodorovné poloze, objímal rukama kámen u břehu, na kterém měl položenou hlavu.
„Bloom?“
Sen nebo skutečnost ??
Několika padajícím trámům se stačil vyhnout, ale jednomu ne. Ten ho zasáhl do pravé části obličeje a částěčně do pravé paže. Seiya hned ucítil strašlivou bolest, pak zápach páleného masa a seškvařené kůže. Řval jako pominutý a ne se zastavit, ale myšlenka na rodinu a Kagome ho udržela při vědomí, vykolébal se děsivě pomalým krokem ven.
Oba rázem ztichli. Pod korunami letitých stromů jako by v tu chvíli vše potemnělo a atmosféra zhoustla. Vzduch kolem nich naplňovalo jen šustění listí ve vánku a občasné ptačí zacvrlikání.
___
„Lord Pein, kde to sme?“ spýtala sa ho jeho spoločníčka Konan, obzerajúc si staré zašlé mesto.
„V Kyomu!“ odpovedal tajomne.
„V Kyomu, ale veď by sme mali byť v inom meste?!“ začala dobiedzať, pretože sa jej to tu nepozdávalo.
Chcela čosi povedať, no zbadala, že má opäť v tvári ten smutný výraz a tak radšej mlčala. Bola s ním dostatočne dlho, na to aby vedela prečo sem prišiel a tak ho tíško nasledovala.
*[i]Bílé dveře. Ty, které jsem se tolikrát snažil otevřít a nikdy mi to nešlo. Vždy, když jsem se o to pokusil probudil jsem se, ale pokaždé se octnu na tomto místě. Byla to dlouhá chodba bez konce. Nikde není ani lampa ani svícen a přesto je tu světlo. Nikde není žádný člověk ani dítě a přesto slyším hlasy. A je tu jen jedna cesta ven, přes TY dveře.
Dlouho jsem stál na místě. Přemýšlel jsem, jestli má cenu pokusit se je otevřít.
,,Nemám co stratit" rozhodl jsem se a sáhl po klice.
,,Tak už jsme tady,“oznámil Itachi.
,,To je dobře už mně bolí nohy,“oddychl si Naruto.
,,Nevidím tu nic co by připomínalo dveře nebo nějaký vchod,”zhodnotil Itachi a rozhlížel se kolem sebe.
,,Támhle něco je!”vykřikl Naruto a ukázal na nějaký kámen. Šli k němu a a na něm byl vyryt rudý drak.
,,Myslíš ,že je to ono?”ptal se Itachi a Sharinganem kámen zkoumal.
,,Ano,”odvětil Naruto.
,,Ale jak se tam dostaneme?”
Čo najďalej od svetla, čo najbližšie do pekla. Bože už trepem emo kraviny ako Sasuke, to bude tá dvojtýždňová teamovka a nedostatok oddychu. Pomyslela si a načúvala ukľudňujúcemu praskaniu snehu pod jej nohami.
Dalo se předpokládat, že cesta za „odměnou“ rozhodně nebude klidná. „Bolí mě ruka. Mohl bys toho mnicha chvíli vzít?“ Kakuzu se obrátil ke svému týmovému partnerovi, který se jen ušklíbl.
„Je to tvoje kořist, ne moje. Tak si to táhni sám, pane chytrej! Já se tim zdržovat nemusim!“
Maskovaný po něm blýskl očima, načež prohlásil, že přijde den, kdy svého „drahého přítele“ zabije, a odpovědí mu byl jen smích a uštěpačné poznámky nesmrtelného ninji.
„On mluví!“ Konan omdlela a ninjové ji nechali ležet v trávě. Jejich překvapené pohledy se obrátily k loutkáři, který se nepřestával mračit.
„Co že to řekl?“ tázal se Itachi, který už stál po boku ostatních.
„Chcípni!“ informoval ho Deidara a nepřestával se tvářit vyplašeně. Pak se otřepal, přiskočil k červenovlasému medikovi a začal ho objímat. „To je skvělé, Sasori-sama, vy už zase mluvíte! Mně se ták strašně ulevilo!“
Loutkářovi to bylo trapné a snažil se ho ze sebe setřást. „Slez dolů, ty zatracená osino!“
Slunce pomalu vysvitlo, první se probudil Naruto, musel se ihned ujistit zda je Itachi v pořádku, ale nemusel jelikož jak otevřel oči zahlédl jeho klidnou tvař. Ulevila se mu, ale když se otočil na druhou stranu, kde měla spát Sakura zprudka se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Rozhodl se ji raději najít, nevěděli ani kde jsou, kdo ví co tu na ně mohlo číhat.
Vydal se lesíkem až došel na rozlehlou paseku, kde ji našel. Ležela v mokré trávě a pozorovala modrou oblohu. Potichu si lehl vedle ni, nechtěl ji rušit, ale ona stejně pořád hleděla na oblohu.
Moje tělo se za necelého čtyřsekundového letu změnilo do normální podoby. Dala jsem si ruku před oči a ty zavřela, ale najednou mě někdo těsně před zemí chytil.
Překvapením jsem otevřela oči. V náručí mě držel Riko. Snesl se na zem a pustil mě. Nevěřícně jsem si ho prohlížela. On mě ale ne.
Ještě víc mě překvapilo to, že jsem byla úplně nahá a celá omáčená v krvi… Riko, si rozvázal kus látky jakožto pásek, sundal si plášť a aniž by se na mě podíval, tak mi ho podal.
„Musíme vypadnout,“ zašeptal.
„Co to děláš!‘‘ zakřičel na něj výhružně, až se tomu nedalo věřit. Sasuke byl na rozdíl od něj klidnější. Tentokrát zněj šel opravdu strach. Naruto tím vůbec nebyl vyvedený z míry, ba naopak jízlivě se usmál a opral se o zeď. Hinata se od něj hodlala vzdálit, ale Naruto ji zachytil za vlasy a přitáhl si ji k sobě.
„Neboj rozdělím se s tebou,‘‘ usmál se přejel ji přes pas. Nemohl už se dočkat, skoro se klepal nedočkavostí. Tuhle radost mu překazil Sasuke.
Seznámení
„Keci!“ vykřikla Chaoi. „Shikamaru byl otcův nejlepší přítel a Shikamaru, jeho syn můj nejlepší přítel. Jak je to možné!? Teď chci slyšet PRAVDU!“ poslední slovo vyhrkla, až jí hlas přeskočil o půl tónu výš.
Mladík se na ní odevzdaně podíval a nepatrně pokrčil rameny.
„Skutečně se tak jmenuju, proč mi nevěříš?“ zeptal se s ledovým klidem.
„Protože ty nevypadáš jako ten, do kterého jsem se zamilovala.“ Poslední slovo zašeptala tak potichu, že chlapec musel napnout uši, aby to slyšel.
Buch, buch, buch..
Veľké päste ďalej dopadali na sklo. Jeden po druhom. Neustále..
Buch, buch..
Opäť. Dutý, nepríjemný zvuk, ktorý pretínal tíš. Odrážal sa od stien až priamo do mojej hlavy. Akoby niekto v úplnom tichu strieľal.. na mňa.
Buch, buch..
Šedovlasá vydržela být statečnou asi jen pět minut. Poté opět propukla v pláč. Zaťaté pěsti tiskla na mladíkovu hruď, její slzy se mu vsakovaly do trička. On ji ovšem jen pevně držel a hladil po vlasech, nic neříkal. Celá se mu třásla v náruči, nebýt jeho, už by asi dávno spadla. Dlouhou chvíli jen nechávala svůj bol, aby se vyplavil na povrch. Když ji pak zoufalství jakž takž přešlo, vyčerpaně se chlapci zhroutila v objetí. Ten si pomalu klekl a posadil si ji na klín.
Sanado si vyžádal přítomnost všech, aby jim sdělil další jejich kroky.
„Podle mě Přízrak žije, ale nevíme, kde. Povolal jsem zkušené stopaře, kteří by ho vypátrali. Vy si zatím odpočiňte a naberte nové síly.“
„Já s Doktorem budeme pracovat na té krvi a dalších věcích, které mám rozdělané. Pokud ti Sanado nebude vadit, že se nastěhujeme do tvé laboratoře.“ Loutkář se musel zeptat, i když Sanadova odpověď byla jasná.
„Jistě, že nebude, vaše znalosti jsou nám teď vhod.“ Souhlasil Sanado.
Byla chladná noc a já měla hlídku. Seděla jsem na větvi stromu a shlížela na dva spící muže. Jeden z nich se zavrtěl a ještě víc se zachumlal do svého spacáku. Pousmála jsem se. Necítila jsem žádné nebezpečí a tak jsem mohla povolit na ostražitosti. Vzpomněla jsem si na první setkání se synem feudálního pána.
Jen to dořekl, vyrazil na TenTen a Nejiho s dýkou v ruce. Na jeho věk, směřující ke kytkám, byl docela dost hbitej. Jen tak tak stačili oba uhnout jeho útoku a uskočili každý na jinou stranu.
„Mě nezdrhnete!“ zvolal za nima varovně a vytvořil klon, aby šel každý po jednom z nich.
TenTen si zpod pláště vytáhla katanu vyrazila útočníkovi zbraň z ruky. Meč mu zajel do břicha a v tu chvíli se rozplynul.
