Poslední přání - 31. kapitola - Když se dva perou, chybí jim tam třetí...

Dalo se předpokládat, že cesta za „odměnou“ rozhodně nebude klidná. „Bolí mě ruka. Mohl bys toho mnicha chvíli vzít?“ Kakuzu se obrátil ke svému týmovému partnerovi, který se jen ušklíbl.
„Je to tvoje kořist, ne moje. Tak si to táhni sám, pane chytrej! Já se tim zdržovat nemusim!“
Maskovaný po něm blýskl očima, načež prohlásil, že přijde den, kdy svého „drahého přítele“ zabije, a odpovědí mu byl jen smích a uštěpačné poznámky nesmrtelného ninji.
A ani o nějakou tu půlhodinu později to nebylo lepší. „Konečně jsem se zas po dlouhý době vydal na dalekou cestu a zrovna mi přidělí blbouna, jako seš ty!“ čertil se Hidan, což Kakuzu pořádně dožíralo.
„Měl bys vědět, že tohle není výlet,“ upozornil ho vrčivým hlasem, který rozhodně nevěstil nic dobrého.
„No, to mi taky došlo! Máme hledat Jinchuurikiho, hostitele devítiocasý lišky, a nevíme vůbec, kde je, ani kde jsme my. A ty ještě ke všemu otravuješ se zastávkama po cestě! Nemyslíš si, že bych si zasloužil trošku politovat?“
Maskovaný v duchu zaklel, ale nahlas řekl jen: „Nežvaň a pojď! Stejně už jdeme pozdě.“
To ovšem jen vyburcovalo špatnou náladu druhého z ninjů, aby plně ovládla svou oběť. „Jak to myslíš? Máme zpoždění kvůli tomu, že lezem na všelijaký prapodivný místa a honíme se za prachama, vo tom to je! A už mě to začíná štvát, protože už bych rád byl zas doma a…“
Ninja s nákladem se zastavil a pootočil hlavu. „Takže tebe to štve? Tohle je ale taky důležitá mise, ať se ti to líbí nebo ne!“ Pohár jeho trpělivosti už začínal pomalu přetékat. A Hidan kul železo, dokud bylo žhavé.
„Aha, no jo, já zapomněl, jaká mizerná práce je dělat pokladníka. Máš z toho aspoň něco?“ Vtipkoval, ale tentokrát přestřelil, protože maskovaný zrychlil krok. To jsem tomu zas dal! pomyslel si bělovlasý, protože si odmítal připustit, že by se jeho kumpán, který bral s nadhledem všechny jeho srandičky, mohl také někdy urazit. Vyrazil za ním. „Hele, mír, jo? Já se omlouvám! Není na tebe ten mrtvej páprda moc těžkej? Dej ho sem, chvíli ho ponesu.“
Nezdálo se ovšem, že by se mu podařilo zelenookého Shinobiho obměkčit. „Toho mnicha ti nedám!“ prohlásil s rozhodností a kráčel stejným tempem dál.
„A to jako proč?“ Nesmrtelný ninja se dožadoval odpovědi.
„Hodil bys ho do křoví.“
„Kdes přišel na něco takovýho?“
„Znám tě už pár let, to stačí,“ uchechtl se Kakuzu, ale tíživá nepřátelská atmosféra ve vzduchu zůstávala.
Bělovlasý nasadil svůj oblíbený nevinný výraz. „Tak jo, vzdávám to, převez jsi mě! Fakt jsem to měl v plánu. Ale ber to zas z tý lepší stránky, akorát tě to vyčerpává, tak to zahoď a budeš mít po…“
Nedořekl větu, protože ruka jeho kumpána se vymrštila, patrně s úmyslem urazit mu hlavu. Stačil jen rychle sáhnout po své červené kose a odrazit výpad, přitom se nepřestával usmívat.
„Mám tě!“
Kakuzu pochopil, že ho jeho vykutálený přítel opět doběhl. „Hajzle!“
Znenadání se od něho odvrátil a šel zas dál. „Moment! To je jako všechno?“
Jeho odpověď byla prostá. „Na ty tvý ptákoviny nemám čas. Vyřídíme si to spolu, až dokončíme misi.“ A trochu tišeji dodal: „A ty se pak budeš smažit v pekle.“
Bělovlasý se zarazil. „Heleď, proč s tím nedáš pokoj? K čemu ti bude, když mě odděláš, co? Kdo tě bude povzbuzovat, když ti bude mizerně? Přece by ses nezbavil svýho krásnýho, přítulnýho a pomilováníhodnýho kámoše! Nebo jo?“
„Levou zadní.“

Od té doby si od sebe nerozlučná vražedná dvojka udržovala mírný odstup. Nesmrtelný mudroval a v duchu si říkal, že by nebylo špatné bojovat delší dobu, aby se toho skrblíka alespoň na chvíli zbavil a mohl si užívat. Už teď mu ale bylo jasné, že Jashin jeho modlitby nevyslyší. Neudělal to přeci doteď…

Zbytek cesty ušli mlčky, skoro to vypadalo, jako kdyby se Kakuzu rozhodl s ním už víckrát v životě nepromluvit. Pak ale…
„Jsme tady,“ zabručel a ukázal na budovu, jejíž obrysy se před nimi rýsovaly. Ale místo toho, aby zamířil ke dveřím, zvolil si jinou cestu.
„Chce se ti na malou?“ pochechtával se Hidan. „Tak jo, já na tebe holt počkám.“ Neochotně vstoupil dovnitř, ale maskovaný nevlezl do žádné z kabinek, místo toho položil dlaň na stěnu.
„Sem jdeme,“ ucedil, když se tajné dveře odhalily a ze tmy vykoukl holohlavý chlápek s jizvou na tváři. Hidan nemohl být překvapen víc, nicméně si odpustil reptání a pln zájmu následoval dvojici s mrtvolou do temnoty.