Bloom - 18. kapitola - Hra

Ráno po Bloom nezůstala v sídle ani stopa, i když… popravdě, ninjové ji ani nehledali. Itachi potřeboval chvíli na vzduch, a nic nepročistí hlavu tak, jako větřík s vůní vody. Říčka za sídlem bude skvělé místo k rozjímání.

Už když se blížil k onomu místu, zpozoroval, že ve vodě někdo leží. Obezřetně vykročil, zbraň v ruce, v tomto nebezpečném kraji nebylo dobré brát věci na lehkou váhu. Kdosi tam skutečně ležel, nohy ve vodorovné poloze, objímal rukama kámen u břehu, na kterém měl položenou hlavu.
„Bloom?“
Nechtěl tomu věřit, vypadala náhle tak křehce a zranitelně. Ústa měla jen lehce pootevřená a už z dálky mu připadala až křečovitě ztuhlá. Zavrčel, odhodil kunai za sebe a rozběhl se k ní. Zjistil, že bude dost těžké odtrhnout ji od kamene. Řekl si, že ji tedy zkusí nadzvednout břicho a pak si nějak poradí, ale rozhodně ji nemůže nechat ležet ve vodě.
Trochu se zpotil, když si svlékal plášť a větší část svého oblečení. Voda byla studená, téměř ledová, brodil se jí velmi opatrně. Když se do ní nořil, zelená kráska zamrkala a pousmála se. Nemohl to postřehnout, snažil se k ní dostat zezadu. Velice opatrně jí nadzvedl jednou rukou břicho, tou druhou se snažil uvolnit jí ruce, aby ji mohl uchopit do náruče a vynést na břeh. Ne, že by se mu chtělo kanibalku zachraňovat, ale zdálo se mu, že nedýchá.
Vysmekla se mu, slyšel, jak to šplouchlo a vzápětí mu někdo podkopl nohu. Než se mohl rozhlédnout, zaslechl hlasité kvílení, kousek dál se Bloom plácala ve vodě. Pospíšil si k ní, ale musel pod hladinu, protože kráska podle všeho ztratila vědomí.
Vytáhl ji na břeh, opatrně ji položil do trávy a podíval se na ni. Ležela klidně, znepokojilo ho to. Srdce jí bilo slabě, ale utvrdilo ho to v tom, že žije. Otevřel jí ústa a začal jí dávat umělé dýchání.
Trvalo jen pár vteřin, než si všiml, že ho líbá. Pevně si ji chytil a nechal čas plynout, to kouzlo okamžiku ho zcela ovládlo.

„Hele, Uchiho, to už sis rovnou moh sundat i ty trenky, jestli jste si to chtěli rozdat tady!“
Itachi se od Bloom odtrhl a vzhlédl. Na jeho záchrannou akci se přišla podívat větší část členů. Byl tu Hidan s Kakuzou, Kisame a Sasori.
„Jenom jsem jí dával umělý dýchání! Našel jsem ji tu ležet ve vodě,“ ohradil se černovlasý, ale bylo mu jasné, že ninjové mu tu historku neuvěří, rozhodně ne po tom, co viděli.
Vtom se dívka napřímila. „Nekřičte na něj! Zachránil mi život!“ zašeptala s nevinným obličejíkem a stulila se mu do náručí.

„Vážně to umíš?“
„No fakticky!“ Deidara pyšně vypjal hruď.
„Tak ukážeš mi to?“ naléhala zelenovláska.
„Jo, nespěchej na mě. Musím jen vymyslet, kam se s tím zašijem, protože Vůdce by měl řeči!“
„Co by mu vadilo?“
Blonďáček se uchechtl. „No, nejspíš ten rámus.“
Nakonec se dohodli, že půjdou do jedné z místností v podzemí. „Budu tě čekat.“ Zamávala mu a na svých útlých nožkách ladně odplula.

Vyšla z pokoje, zabalená do kusu látky, a nevšiml si jí nikdo jiný než Zetsu. „Kam chceš takhle jít?“ zahřměl a musel se ovládat, aby na ní nezůstal viset očima.
Ohnala se po něm. „Po tom ti ale vůbec nic není!“
Chtěl ji chytit za ruku, ale tentokrát byla rychlejší, a než mohl cokoli udělat, zmizela mu v podzemním bludišti. „Ksó!“ zaklel kanibal a stáhl ruku zpátky.

Deidara už měl všechno nachystáno. „Jak se na to hraje?“ zajímala se dívka.
„No… dost jednoduše. Prostě do toho bušíš rukama. A teď se budu drobet rouhat, ale… je to umění.“
Uchechtla se. „Pro tebe je všechno umění, jak se zdá!“
Zašklebil se. „Tak to vůbec… ale u těchhle vlastnoručně vyrobenejch bubnů je umění mlátit do toho správně.“
Od srdce se zasmála. Konverzace s tímhle dlouhovlasým stvořením byla zábavná. „A vážně se nerozbrečíš, když uvidíš ženskou… takhle?“ ujišťovala se.
„Za koho mě máš?“ zlobil se blonďáček. „A proč to vlastně děláš?“
„Chci si to vyzkoušet. Bude to moje premiéra.“
„No, tak do toho, kotě,“ ušklíbl se Deidara a začal poklepávat na bubny.

Jednoduchý rytmus probudil v Bloom extázi. Shodila ze sebe látku a začala tančit, jen spoře oděná a částečně zakrytá zelenými lístky. Deidara měl co dělat, aby zvládl hrát, a přitom se mu chtělo sledovat to úžasné dívčí tělo, které se před ním kroutilo, natřásalo a protáčelo. Přestal se starat o muziku a zapískal. „No teda! Máš talent, holka!“
Bloom se ještě jednou zavlnila. „Díky. Přesně tohle jsem potřebovala vědět.“