Cesta, která nekončí 10

Jen to dořekl, vyrazil na TenTen a Nejiho s dýkou v ruce. Na jeho věk, směřující ke kytkám, byl docela dost hbitej. Jen tak tak stačili oba uhnout jeho útoku a uskočili každý na jinou stranu.
„Mě nezdrhnete!“ zvolal za nima varovně a vytvořil klon, aby šel každý po jednom z nich.
TenTen si zpod pláště vytáhla katanu vyrazila útočníkovi zbraň z ruky. Meč mu zajel do břicha a v tu chvíli se rozplynul.
„Neji, bacha, ten tvůj je pravej!“ okřikla svého parťáka a z boty vytáhla kunai. Když za sebou uslyšela šustění, prudce se otočila a mrskla několik shurikenů týmž směrem. Byla ale dost překvapená, když se na ni řítila čtveřice ninjů. Rychle zareagovala. Nezpozorovatelně provedla nutné pečetě a ruku přitiskla k větvi stromu, na které stála. Z té vyšlehlo několik silných lián a obmotalo dva z útočníků. Zbytek se útoku stačil vyhnout.
„Vedle.“ Uchechtl se jeden z nich s namyšleně a chystal se zasadit úder.
„Raiton: Jibashi!“ vykřikl a v tom vedle TenTen udeřil blesk. Lekla se, ale stačila se těsně vyhnout. Z místa, kam blesk uhodil, začal vycházet kouř.
„Měla bych být ostražitější.“ Oddychla si a zkontrolovala muže uvězněné v její technice. Jenže… zmizeli.
„Sakra!“ zaklela a aniž by se rozmýšlela, vytáhla několik svitků, které jí přihrály do rukou jakoukoli zbraň, kterou potřebovala. Právě v dlaních svírala dlouhý ostnatý řetěz a máchla s ním za svá záda. A jak čekala… nepřátelé, kteří unikli jejímu dotonu se na ni chtěly vyřítit zezadu.
„Moc pomalý!“ okřikla je, když je řetěz spoutal a práskla s nima o kmen jednoho stromu, ze kterého hned odlétlo několik kusů. Ninjové dopadli tvrdě na zem a už se nehýbali. TenTen se zatím pustila do zbylých dvou protivníků. Ale nedalo jí to… ohlédla se po Nejim, kterému zbývali tři protivníci.
„Opatruj se…“

„Juuken!“ po výkřiku oné techniky zasáhl Neji několika údery jednoho z ninjů. Ten neměl šanci, ale i když se ještě držel na nohou, pomohl mu Neji proletět se jedním velkým kopancem, přičemž měl muž tu čest, seznámit se s podrážkou jeho bot.
„Tak pojďte, vy srabi!“ provokoval je dál, což pomohlo. Ani neváhali a vyřítili se na něj. Po cestě na něj ještě mířilo několik zbraní, které bez problému odrazil rotací.
Když k němu ninjové doběhli, oba s katanou v ruce, spacifikoval oba zdí z ledu, kterou kolem sebe vytvořil jako ochranu.
„Ty zmetku! Vylez!“ bušili na chladný hebký povrch zmrzlé tekutiny. Jaké bylo jejich překvapení, když se onen zmetek objevil za nimi a do zad jim vrazil kunai. V tom okamžiku se jutsu zrušilo.
„Jak si přeješ.“ Usmál se chabě a vytáhl kunaie potřísněné krví.
„Pche, jak slabý.“ Zachraptěl muž výsměšně a i se svým společníkem se proměnil v kouř.
„Sakra! Léčka!“ došlo mu. V tu chvíli se ani nerozmýšlel a vymrštil několik shurikenů za sebe, kde na něj útočili, jak také čekal, jeho protivníci.
„Jaká otrava.“

TenTen vytrvale odolávala svým nepřátelům. Byla naprosto soustředěná, co se také dalo od členky ANBU čekat. Už ale kolem sebe sekala těma hračkama dost dlouho a vážně jí to nebavilo. Rozhodla se tedy zakročit. A trochu zariskovat…
„Huh, tak už mi asi nic jinýho nezbývá.“ Nadechla se a vrátila všechny zbraně na své místo. Pomalu zvedla ruce nad hlavu a směřovala je na oblohu.
„To jutsu jsi mě učila už dost dlouho, Hinato. Měla bych ti poděkovat.“ Ruce stáhla zpět k tělu a spojila je před sebou. Zavřela oči.
„I když nevím, co to se mnou pak udělá… neměla jsem ještě možnost to vyzkoušet… stejně… je to poslední možnost… To ty jsi na tohle specialista. Snad to vyjde…“ z centra její energie se jí začalo po celém těle hromadit obrovské množství chakry, které se rozptýlilo do všech koutů. Teplota jí začala stoupat a kůži měla téměř horoucí.
„Neji!“ zakřičela bleskově na svého parťáka, který na ni okamžitě upřel pohled.
„Dělej! Chyť se mě!“ nakázala mu s jistou nervozitou a dál na sobě pracovala. Neji kývl a rozběhl se k ní.
„Nenechte ho!“ vmísil se do toho ten otravnej dědek a dal rozkaz svým podřízeným. Ti se bez zaváháni vrhli stejným směrem.
„Sakra, musím to stihnout!“ rozbušilo se mu srdce nejistotou a přidal na rychlosti. Ninjové mu byly v patách, ale jen tak tak se stačil chytit TenTeniny ruky.
„Kai!“ vykřikla, jakmile zacítila, že už se jí chytil. V tom se kolem ní vytvořila obrovská vlna energie a ozval se výbuch. Vypukl oheň a rozptýlil se velkou rychlostí a tlakem do všech stran. Stačil pohltit všechno, co bylo v jeho dosahu. Vše kolem se zatřáslo. Plameny za několik vteřin zmizeli a všude byl kouř.
Neji otevřel své dosud křečovitě sepjatá víčka a podíval se kolem. Snažil se uvědomit si, k čemu tu právě došlo.
„Katsumi?“ zeptal se opatrně, když se vzpamatoval a pustil její ruku. TenTen stála před ním a tiše vydýchávala. Usmála se.
„Zvládla jsem to.“ Vydechla úlevou, když v tom se jí podlomily kolena a slabá začala padat. Neji ji bleskově bez jakéhokoli přemýšlení zachytil v náručí.
„Katsumi!“ vyděsil se při pohledu na ni, úplně zesláblou a bez chakry.
„Vyšlo to, že?“ ozvalo se téměř neslyšně z jejích úst.
„Jo, zvládla jsi to.“ Uznal a pokusil se o úsměv. Ještě pro jistotu se porozhlédl okolo. Nikde nikdo.
„Zabilas je. Mise je u konce.“ Vysvětlil jí a uklidnil.
„J-jo…“ vydechla spokojeně a zavřela oči. Neji zoufalstvím zafuněl.
„Ááááách jo, takhle bez varování. Ale bylo to hustý.“ Řekl si pro sebe a vzal ji do náručí.
„Tak jo, odnesu tě do Konohy. Potřebuješ ošetřit.“ Rozhodl se okamžitě a rozběhl se plnou rychlostí zpátky do vesnice.

K branám už zbývalo jen pár kilometrů. Usilovně celou dobu dumal nad tím, co se stalo.
V hlavě se mu přehrál poslední útok.
„Jak to udělala? Takové množství energie… není divu, že je z toho mimo. Ale jaktože nejsem zraněný já?“ snažil se záhadě přijít na kloub. V tu samou chvíli se TenTen trochu zavrtěla. Překvapeně se na ni podíval.
„Jak asi vypadá?“ pomyslel si a jemně uchopil okraj masky, která skrývala její identitu.
„Je tak chápavá a… moudrá. Určitě musí být krásná.“ Honilo se mu hlavou. Ani nepřemýšlel nad tím, co se může stát, když se ukáže pravá tvář ANBU ninji.
Opatrně odhalil kousek její tváře. Ale jen po rty.
„Ona je…“ vydechl úžasem. Znova zabral za masku a tentokrát byl rozhodnutý ji odkrýt celou, ale pak…
„Bože, co to dělám? To přece nejde!“ zakroutil hlavou razantně.
„Když… já bych tak moc chtěl vidět její tvář…“ mluvili mu dva hlasy v hlavě současně.
„Ne…“ překonal svou touhu vůlí a masku jí vrátil do původní polohy. Nejradši by se v tu chvíli profackoval. Měl tak skvělou příležitost. Asi věděl, že by to nebylo fér…

Strážící Kotetsu s chrnícím Izumem vedle, Nejiho radostně přivítal u brány se slovy, že je rád za jeho pohodový návrat. Při pohledu na kunoichi v jeho náručí ho bez zbytečného otálení nasměroval k nemocnici, kam se Neji také samozřejmě vydal.
Při zjištění, že zraněná je členka ANBU, jí sestřičky z praxe přiděli speciální pokoj a osvědčené lékaře, kteří jí nechali masku na obličeji.
Neji se ještě ujistil, že je vše v pořádku a vydal se ohlásit Tsunade výsledky mise.
V kanceláři nynější hokage panovalo docela husté napětí.
„Jak Ozvalo se bum!? To mi říkáš jen tak?“ brala ho blondýnka za slovo.
„No, už jsme je nezvládaly a najednou začala Katsumi dělat s rukama takový divný grimasy a zničehonic na mě houkla, ať se jí prej chytnu. Pak vyslovila formuli pro uvolnění a najednou… no… BUM!“ zopakoval trošku detailněji konec jejich mise. Tsunade se utrápeně opřela o stůl a rukou si podepřela bradu.
„To jsem se toho dozvěděla. No, nevadí. To není důležité. Takže… o ty zmetky je postaráno?“ zajímala se o výsledky.
„Jo, naprosto.“ Odpověděl kladně.
„Dobře a… Katsumi bude teda v pohodě?“ pokračovala s ještě větším zájmem.
„Doufám. Asi to bylo poprvé, co se o tuhle techniku pokusila, protože s praxí by jí to už takhle nevysílilo. Stejně ale myslím, že je to jen vyčerpání a potřebuje si znova dobýt baterky.“ Usoudil po uvážení celé situace člen Hyuuga klanu, i když se mu v očích zaleskl jistý pocit starosti.
„Dobře, tak děkuji. Zvládli jste misi těžkého stupně. Teď si dejte voraz.“ Svolila Godaime a poslala Nejiho pryč. Ten jí všechno odkýval a vyběhl ven na čerstvý vzduch.
„Tak to by bylo, asi se za ní půjdu podívat.“ Spustil znova své monology a vydal se zpátky do nemocnice.
Recepční byla moc milá. Bez jakýchkoli debat mu řekla číslo pokoje, kde leží jeho parťačka. S poděkováním se rozloučil a vyšel schody až do druhého patra.
Sledoval cedulky na dveřích, označující čísla pokojů a když dorazil k 217, jen lehce zaklepal a vešel.
Ležela tam. Na obličeji měla stále masku. Dýchala slabě, ale pravidelně.
Musel se usmát, když zjistil, že je v pořádku. Žádné kapačky jí do těla nevedly, měla jen ošetřené a zalepené rány.
K její posteli si zleva přisunul židli, opřel se a sledoval ji.
„Ještěže je v pořádku.“ Říkal si v duchu a ze srdce mu spadla jakási tíha.
Několik hodin tam jen tak seděl a pozoroval ji.
„Chtěl bych vědět, jak vypadá.“ Opakoval si v duchu, ale i když měl několik možností, nedokázal se podívat.

Foukal sice slabý, přesto ledový vítr. Listí poletovalo vzduchem a tak zvláštně šustilo, když dopadalo na zem.
Držel ji v náručí. Seděli tam spolu. Pod tím stromem. Hlavu měla opřenou o jeho vypracovanou hruď a on ji jemně a smyslně prohrabával vlasy. Srdce jí bušilo a nohy se klepaly. Kdyby ji teď nedržel, asi by se vznesla a uletěla. Ale to nechtěla. Chtěla zůstat s ním…
Vzal ji za bradu a natočil si její obličej tak, aby jí viděl do očí. Naklonil se a políbil ji na rudé rty. Odtáhl se. Pomalu se zvedl a vzdaloval se od ní.
„Kam jdeš?“ zeptala se omámeně a nechápavě.
„Neji?!“ Neodpovídal. Šel dál.
„Neji! Neopouštěj mě!“ vstala vyděšeně a třesoucím hlasem na něj volala.
„Sobohem…“ zaslechla od něj, aniž by se zastavil. Slzy jí začaly hyzdit tvář a stékaly jí po lících až ke krku.
„Neji!“ byl tak daleko, že už ho skoro neviděla.
„Neji!!!“

„Neji!“ prudce vyletěla z nemocničního lůžka, div se neskutálela po zemi. Neji, stále sedící vedle, se dost vyděsil.
„Katsumi, jsi vzhůru?“ vzpamatoval se hned a naklonil se k ní. Dýchala zrychleně. Byla vyděšená. Skoro jako by zaslechl vzlyky.
„Co… co se stalo? Proč jsi volala moje jméno?“ jakmile dořekl otázku, uvědomila si, že se mohla prozradit. Rychle se snažila zamluvit, na co se ptal.
„Já… to jen… zdálo se mi o dnešním souboji. V mém snu ti ten šmejd vrazil do srdce nůž.“ Zakecala rychle a odvrátila se od něj. Kdyby neměla masku, všiml by si, jak je celá červená.
„Vážně? Bála ses o mě?“ uchechtl se, přesto šťatsně.
„To… já…“
„V pohodě, taky jsem se o tebe bál. Ale říkal jsem si, že je to jen vyčerpáním. Měl jsem pravdu. Už jsi v pohodě, že?“ staral se dál, aby nebyla tak v rozpacích.
„Já… eh… jo. Jo, jsem.“ Potvrdila jeho úvahu a znova se natáhla.
„Fajn, tak… já asi už půjdu. Chtěl jsem tě jenom zkontrolovat. Zatím se měj.“ Rozloučil se s ní, když došel ke dveřím.
„Neji!“ zastavila ho.
„Hm…?“
„Díky za pomoc.“ Vykoktala spontáně, skoro neslyšně. Kývl jí na znamení, že to byla samozřejmost a vyšel z pokoje.
S jistým oddechnutím se zadívala do stropu a klidně zavřela oči.
„Tak tohle je na mě moc!“